COOLna

Japonsko stárne. Děti se nerodí, starých přibývá. Podle legend v minulosti příbuzní nosili své babičky a dědečky do hor zemřít, spisovatelé zase „navrhují“ vzájemné vybíjení důchodců nad sedmdesát let. Kde a proč se takové vize berou?
8 komentářů


Kuičiró Utanimu bylo právě 77 let. V cukrárně Cutaja a jejím okolí mu přezdívají „starý pán“, ale vlastně až tak starý není; v porovnání s ostatními. Nicméně i jeho – stejně jako všech evidovaných lidí ve věku nad sedmdesát roků – se bytostně týká vládní plán ponechat v daných okrscích Japonska vždy jen jediného seniora, ostatní musejí být eliminováni.

Utani, hlavní hrdina knihy Konec stříbrného věku (2006, česky 2011) spisovatele Jasutaky Cucuie, je ovšem odhodlán přežít bitvu stůj co stůj. Podobně jako i další stařenky a staříci, kteří se vyzbrojují noži na suši, pistolemi, srpy, granáty, anebo dokonce harpunou z dob, kdy ještě velrybařili…

„Jmenuji se Matazó Sasaki a jsem z ministerstva práce, zdravotnictví a sociálních věcí, kde pracuji ve výboru pro regulaci obyvatelstva (VRO) jako dozorčí důstojník pro popravy v hlavním městě. Jak jistě víte, přede dvěma lety byl v Japonsku spuštěn systém vzájemných poprav seniorů, též známý jako Stříbrná bitva. Tentokráte se koná v devadesáti vytyčených zónách po celém Japonsku, přičemž tři jsou v metropoli. Jednou z nich je i tento domov (důchodců) Wakabadai. Snad nemusím dodávat, že systém byl zřízen proto, aby reguloval explozivní nárůst počtu seniorů, čímž ulevíme mladým občanům od břemene – jeden mladý člověk musí v průměru živit sedm seniorů –, zachováme důchodový systém, který je nyní na pokraji kolapsu, a relativně zvrátíme klesající porodnost,“ promlouvá úředník k desítkám osob, jež záhy začnou usilovat o zabití svých bližních. Mladý Sasaki ještě jízlivě dodá, že premisou bitev je teze „být důchodcem je zločin“ a že „sebevraždy jsou samozřejmě povoleny“.

Tahle země není pro starý
Na dalších 150 stranách (až tarantinovsky drsné) satiry ze stárnoucí země se pak sešlí dědové a vetché babči začnou zabíjet, vyhazovat do povětří, škrtit či podřezávat, o čemž hned referují místní televize a média, aby stále věděly, kolik bojovníků ve vyvražďovací battle royale ještě zůstává – a kdo bude vítězem. Pokud by náhodou přežil více než jeden senior, zasáhne oficír VRO, jenž je oprávněn k popravě „přemnožených“. Jakou strategii zvolí Kuičiró? Přežije?

Tajemství dlouhověkosti. Co je potřeba k tomu, abychom se dožili stovky a jakou roli hraje místo, kde bydlíte?

Úvodní ukázka pochází z takřka dvě dekády starého Cucuiova sociálně-kritického románu, ovšem tristní situace stárnoucích japonských ostrovů se nelepší. Naopak. Poprvé v dějinách Japonska už je plná desetina obyvatel starší osmdesáti let! „Šedá společnost“, jak se někdy v této souvislosti Nipponu přezdívá, zase výrazně zešedla.

Státní úřady letos zveřejnily data 18. září, tedy v Den respektu ke stáří, který se nedrží jen tak náhodou. Ze spočtené populace o 124,6 milionu duší se stav v kategorii 80+ jen meziročně zvýšil o 270 tisíc lidí, uvedl anglicky vydávaný list The Japan Times. Japonsko je tak zemí s jasně nejstarší populací světa.
Dokládají to i další údaje. V císařství žije 36,23 milionu seniorů, kteří oslavili své narození více než 65krát – v přepočtu to činí bezmála třicet procent obyvatel, takřka třetinu země.
A není bez zajímavosti, že výrazně převažují ženy, stařenky. Nad 65 let jich v Japonsku žije 20,51 milionu, mužů zbývá 15,72 milionu. I tak vypadají demografická data, s nimiž musejí pracovat zdravotnické i pečovatelské služby či byznys zaměřený „na starší a pokročilé“.

Přestože čím dál více japonských babiček a dědečků pracuje (podle novin Asahi Šimbun má rekordních 13,6 milionu „důchodců“ běžné zaměstnání), neodvratně rostou státní výdaje na sociální pojištění a rentu starších obyvatel. Dle citovaného deníku je to zhruba třetina všech výdajů ze státního rozpočtu, biliony jenů. Tlak na pracující kohorty se neúměrně zvyšuje. Tím spíše, že Japonsko má notoricky chabou porodnost; mladí nepřibývají dostatečně rychle.

„Pokusy zvýšit míru porodů se míjejí účinkem kvůli vysokým nákladům na žití i extrémně dlouhou pracovní dobu. Země loni očekávala méně než 800 tisíc novorozenců, což je nejnižší stav v Japonsku až někdy od 19. století,“ uvedla stanice BBC s tím, že ještě v sedmdesátých letech minulého století to bývalo ročně přes dva miliony dětí.

Pochmurné vize jsou stále zřetelnější; letos v lednu dokonce premiér Fumio Kišida prohlásil, že Japonsko už „je na hraně stavu, kdy nebude moci fungovat jako společnost“. A mezigenerační napětí lze mezi lidmi velmi dobře vycítit.

„Problému japonské stárnoucí společnosti se věnuje nespočet vědců, a to nejen v rámci japanologie. Třeba v roce 2007 německý sociolingvista Florian Coulmas vydal stěžejní knihu Population Decline and Ageing in Japan, v níž je Japonsko poprvé vykresleno jako ,hyperstará společnost‘. Coulmas poukázal na to, že stárnutí je nevyhnutelným výsledkem industrializace, urbanizace a modernizace,“ říká Igor Pruša, jenž vystudoval Tokijskou univerzitu a působí na Metropolitní univerzitě Praha.

Podle nativní autorky Jošihiko Matsumotové jsou japonští senioři v médiích neustále zastřeni matoucími stereotypy, jež s kolegy popisuje v knize Faces of Ageing (2011), kde se zabývá lidskou stránkou stárnutí: společenskými aktivitami, prací, sexualitou i sebevražedností.

„Jiní vědci poukazují na fakt, že problém stárnoucí společnosti přímo souvisí s absencí pracovních sil. Kupříkladu indonéská japanoložka Sri Ayu Wulansariová tvrdí, že japonská vláda bude muset překonat předsudky a více zpřístupnit pracovní trh ženám a imigrantům. Jinak, jak poznamenal sám premiér, Japonsko skutečně ,přestane fungovat‘. Jsou ale i tací experti, kteří věří, že situaci nakonec zachrání roboti,“ dodává expert na japonská média Igor Pruša, jenž ve své nové knize Scandal in Japan (Routledge 2023) odhalil způsoby, jak tamní sdělovací prostředky účelově prezentují skandály jako „silně medializované sociální rituály“.

Mírnější verzi „konečného řešení stařecké otázky“, než jakou knižně sepsal Cucui, nabízí loňský film Čie Hajakawaové s distribučním názvem Plan 75, jemuž se dostalo několika ocenění v Cannes, Clevelandu či Fribourgu – promítal se též v Karlových Varech. Zápletka je prostá: populace stárne, ekonomika strádá. Vládní program proto nabídne starším spoluobčanům finanční příspěvek, hrazenou dovolenou a další výhody, ale s podmínkou, že se dobrovolně a včas uvolí k eutanazii a „uleví“ mladší generaci.
Sci-fi z eventuálně blízké budoucnosti sleduje několik postav, které jsou součástí Plánu 75 – jednak milou osmasedmdesátiletou paní Mičiko zvažující svůj „exit“, jednak telefonní operátorku anebo úředníka, který odchod domlouvá – tak nějak jako nové pojištění… To vše po japonsku, zdvořile a slušně, jak jinak.
S režisérkou Hajakawovou, jež se ve filmu věnuje jednomu z neřešitelných problémů Nipponu, loni hovořil deník The New York Times. Tokijská umělkyně si hlavní myšlenku filmu – byli byste ochotni se po 75. narozeninách nechat dobrovolně usmrtit pro blaho ostatních – nejprve testovala na svých příbuzných; ptala se i vlastní maminky.
„Většina oslovených s tím souhlasila. Nechtěli by se stát přítěží jiným lidem či vlastním dětem,“ řekla pětačtyřicetiletá Hajakawová. „Mentální nastavení tu je takové, že když vás vláda k něčemu vyzve, musíte to učinit,“ doplnila s tím, že kulturními imperativy je příliš nevybočovat, myslet skupinově.
Takové odpovědi odrážejí složitou situaci země, již si Japonci uvědomují. Žádná jiná země světa nemá a nebude mít tolik stoletých – podle analýzy společnosti Pew Research má v roce 2050 připadat 41,1 stoletého Japonce na každých deset tisíc obyvatel v zemi, druhou „nejstovkovější“ zemí se prý stane Itálie (38,3), přičemž v USA to bude jen 9,7 a v Číně 4,6 osoby (Čechy studie ani nezmiňuje).

Ale už dnes podle jiného průzkumu žije každý pátý Japonec nad 65 let sám, bez partnera či dětí – prostě osaměle. Řada ze starých, nemocných a nemohoucích proto volí už dnes dobrovolnou smrt, sebevražednost seniorů je velkým tématem.

Navíc: Čii Hajakawovou k námětu inspirovala reálná šokující událost z roku 2016, kdy jistý mladík Satoši Uemacu v Sagahimaře, v oblasti širšího Tokia, zavraždil ve spánku 19 lidí, kteří žili v centru pro duševně postižené. Již dříve nabídl politikům, že zlikviduje stovky stejně „zbytečných“ osob. Čtyři roky nato byl odsouzen k smrti – a činu vůbec nezalitoval.
„Nemyslím si, že tohle byl až tak myšlenkově ojedinělý incident anebo námět v japonské společnosti. Plulo to kolem. Obávala jsem se už tehdy, že se Japonsko proměňuje ve velmi netolerantní společnost,“ uvedla režisérka pro americké New York Times. A Kaori Šódžiová, jedna z filmových recenzentek The Japan Times a stanice BBC, k filmu Plan 75 doplnila, že podle ní nejde až tak moc o dystopické science fiction: „Ukazuje nám, kam skutečně směřujeme.“

Japonská kinematografie už jeden klenot o „uvolnění místa“ mladým má. Jde o Zlatou palmou oceněný film Balada o Narajamě (1983), již natočil Šóhei Imamura. V bezčasých kulisách sledujeme vyprávění z oblasti Japonska, kde panoval zvyk odnášet lidi, kteří dosáhli sedmdesátky, na nedalekou horu Narajama, aby tam našli svoji smrt.

Ve filmu Balada o Najaramě (1982) jsou po dosažení sedmdesátky staří lidé odnášeni na horu Narajama zemřít.
Důvod? Chudá horská vesnice by neuživila neproduktivní obyvatele. Jedna z žen, Orin, se ovšem již v 69 letech chystá sama k odchodu: myslí na vše potřebné, loučí se, jedná zodpovědně, racionálně… Podle tradice a historických vyprávění jde o údajný zvyk ubasute nebo též ojasute, což má znamenat „opustiti stařenu“. Jedná se o formu senicidy či gerontocidy, tedy zabíjení starších soukmenovců.

Přestože valná většina kultur ctí a ctila své stárnoucí blízké, cenila si jejich zásluh i znalostí, není péče o seniory zcela univerzální. Antropologové vědí, že v některých kulturách staří lidé též dobrovolně uvolňují své lože a třeba i sami odcházejí zemřít kamsi do divočiny, aby už společnost nezatěžovali – kupříkladu tak tomu bylo u Sámů (Laponců), u Inuitů, Korjaků anebo u sibiřských Čukčů. Známou studii o této zvláštní formě dobrovolného odchodu, vlastně obětní sebevraždy, kdy bylo starým lidem u Čukčů pomoženo na onen svět aktivně a rituálně i jejich příbuznými, napsal například Rane Willerslev v roce 2009.

Motiv ubasute býval v japonské kultuře poměrně frekventovaný, byť dle uznávané encyklopedie Kódanša jde o pouhou legendu, pravděpodobně buddhistického původu. Jakousi moderní formou je pak „odložení babky“ (anglicky granny dumping), kdy rodina předává churavou, nemohoucí starobní členku – či člena – domácnosti do ústavní anebo nemocniční péče.

Stárnutí země je pro Japonsko kardinální, bytnící problém. Vláda i média jej řeší nejméně od osmdesátých let, kdy zemi vyděsily porodní statistiky: v roce 1989 připadalo na jednu ženu jen 1,57 dítěte, což je cifra, která se ještě zhoršovala. Dnes plno mladých Japonců nemá zájem nejen o děti a rodinu, ale ani o sex.

Vlády Nipponu se snažily o změny – vznikl takzvaný Zlatý plán, Nový Zlatý plán i Zlatý plán 21 – s cílem podpory přibývajících seniorů i zařízení pro ně. V dnešním Tokiu či Kjótu najdete celé nákupní čtvrti, kde křehcí staří lidé nakupují módu, léky i pomůcky zvláště pro seniory: plenky, chodítka, hole, ale třeba i čajové konve s časovačem, aby jejich rodinní příslušníci věděli, že je děda či babička ještě v pořádku…

„V protikladu stojí neradostná statistická data, ukazující na stále menší počet Japonců v produktivním věku ochotných postarat se o své rodiče, a současně na dramaticky klesající počet seniorů spoléhajících na pomoc svých dětí. Neradostným ukazatelem reálné situace je rovněž rapidně vzrůstající množství případů, kdy se staří lidé neschopni čelit osamělosti, nezájmu rodiny a finančním problémům rozhodnou ukončit život sebevraždou. Japonští senioři se v době ekonomické krize ukazují být pro své děti i stát přítěží a řešení se zdá být v nedohlednu,“ uvedla v doslovu k Cucuiově ostré knize překladatelka Anna Křivánková.

Podle některých vědců se v Japonsku rodí „hyperstará společnost“. Japanolog a analytik médií Igor Pruša, jenž získal doktorát na Tokijské univerzitě i na pražské Univerzitě Karlově, upozorňuje, že část japonských seniorů byla dotlačena do situace, kdy se stydí za své stáří a svoji nemohoucnost. „Někteří mladí Japonci, kteří žijí ve velkých městech, mají skryté fantazie, že se ,zbaví‘ staré generace,“ říká Pruša, jenž právě v nakladatelství Routledge vydal knihu Scandal in Japan (2023).

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.