COOLna

„Výslechy se opakovaly asi třikrát, vždycky trvaly přes tři hodiny. Bylo to strašně vyčerpávající. Ptali se na všechno, pořád dokola. Ze stresu a znechucení se mi několikrát udělalo špatně a pozvracela jsem se. Výslech tím ale neskončil, pokračovalo se dál. Fotili mě taky ve spodním prádle. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, k čemu to bude, prý že se to zařadí do spisu,“ popisuje přístup policie při vyšetřování Klaudie, kterou od narození do šestnácti let týrala matka a znásilňoval strýc.

„Nikdo mi nic nevysvětloval. Nikdo se mnou nemluvil o tom, co potřebuju, na co mám právo. Pořád mi všichni dokola připomínali, jestli vím, co znamená křivé obvinění, a že někomu můžu zničit život,“ nechápe Klaudie.

Její příběh není v Česku ojedinělý. Oběťmi či svědky násilí v rodině je podle výzkumů zhruba 20 procent dětí. Pokud se dítě odváží s traumatickým prožitkem svěřit, nezřídka pak čelí dlouhému vyšetřování, které zahrnuje i opakování výpovědi, což jej může stresovat.

V Česku totiž není jednotný postup, jak má vypadat citlivý způsob pomoci dětem, které zažily násilí. Při řešení případu tak dítě mluví v průměru s 29 různými lidmi na 15 místech. A na odbornou pomoc čeká od nahlášení rok, v některých případech ale až šest let.

„Velká část dětí, které si řeknou o pomoc, skončí v ústavní péči nebo se k pomoci tyto děti nedostanou vůbec a končí v psychiatrických léčebnách, ve výchovných ústavech a podobně,“ přibližuje ředitelka pražského Centra Locika Petra Wünschová.

Změnit to mohl zákon chystaný ministerstvem práce a sociálních věcí. Ten měl umožnit vznik center pro dětské oběti násilí, kde by dostaly komplexní pomoc. Původní záměr byl, že místo toho, aby dítě absolvovalo maraton výslechů, vyslechli by jej psychologové, sociální pracovníci, policisté, státní zástupci či lékaři v takovém centru jen jednou.

Jenže ministerstvo vedené lidovcem Marianem Jurečkou do zákona nedalo klíčové věci, které by to umožnily. Chybí v něm třeba zmíněná úzká spolupráce odborníků. Na dotaz, proč tomu tak je, ale resort do neodpověděl. Paradoxní nyní je, že díry v návrhu ministerstva se snaží zaplnit Jurečkova stranická kolegyně poslankyně Pavla Golasowská, která chce podat vlastní poslanecký návrh.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) dlouhodobě říká, že ohrožené děti jsou pro stát prioritou a je potřeba zlepšit služby, které by jim pomohly.

„Jsme si vědomi, že s touto situací musíme společně něco udělat. Proto připravujeme jako ministerstvo práce a sociálních věcí legislativní změnu, která by měla dokázat lépe chránit děti před domácím násilím a která by měla lépe podpořit to, abychom s těmito dětmi, v okamžiku, kdy už se něco děje, dokázali lépe a efektivně pracovat,“ zaznělo už dříve od Jurečky.

Jeho resort sice v aktuální novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí navrhuje takzvané specializované pověření, v rámci kterého by mohla vznikat centra pro dětské oběti násilí. V zákoně však chybí zásadní věci.

„V současném návrhu vypadla právě úzká mezioborová spolupráce. Je to pro nás paradoxní situace, protože tato spolupráce neklade žádné nároky na státní rozpočet. Naopak může finance a spoustu trápení dětem ušetřit,“ podotýká ředitelka neziskové organizace Centrum Locika Petra Wünschová.
Není také jasné, jak bude vypadat financování center a jejich dostupnost v krajích. „Návrh tak v současné podobě jen zachovává současný stav a nepřináší žádný posun,“ upozorňuje Wünschová.

To, co vypadlo z návrhu Jurečkova ministerstva práce a sociálních věcí, se tak nyní bude snažit doplnit jeho lidovecká kolegyně Pavla Golasowská. „Je potřeba si uvědomit, že násilí ničí zdravé vztahy a rozbíjí rodiny. Sama se o tuto problematiku zajímám dlouhodobě. Podám proto poslanecký návrh,“ přiblížila Golasowská.

Právě Locika v Česku provozuje už přes rok pilotně dětské advokační centrum, které dětským obětem zmíněnou pomoc nabízí pod jednou střechou. Centrum nabízí komplexní pomoc dětem a jejich rodinám. Má vlastní výslechovou místnost, která je vybavena moderním nahrávacím zařízením, jaké používá policie.

Výpověď dítěte bývá v citlivých případech, ve kterých se řeší týrání či sexuální zneužívání, klíčovým důkazem. Proto je výpověď zaznamenána ve výslechové místnosti. Ta je zařízena tak, aby se v ní děti cítily dobře. Následně tak může být použita i u soudu.
Centrum úzce spolupracuje s psychology, policií, sociálními pracovníky i státními zástupci.

Vše je zatím na bázi domluvy. I proto je potřeba tuto spolupráci ukotvit legislativně, aby mohli odborníci spolupracovat a vzájemně se informovat o okolnostech případu, nutných k dobrému nastavení pomoci dítěti a rodině.
„Po roce fungování mohu s jistotou říct, že když se multioborová spolupráce daří, tak umíme dětem velmi účinně a rychle pomoci. Bylo bylo by ale třeba, aby stejná pomoc byla dostupná všude v České republice,“ apeluje Wünschová.

Právě důležitost spolupráce napříč obory zdůrazňuje i místopředseda výboru OSN pro práva dítěte Bragi Gudbrandsson.

„Zneužívané dítě je velmi zranitelnou obětí. Potřebuje mezioborovou intervenci. Pokud není dítě vyslýcháno profesionály a citlivě, může se to projevit na kvalitě jeho výpovědi, která je často jediným důkazem proti pachateli,“ vysvětluje Gudbrandsson, který je rovněž zakladatelem myšlenky specializovaného centra pro dětské oběti.

První takové centrum založil před 25 lety na svém domovském Islandu. „Vzpomínám si na to, že první dítě, kterému jsme tam pomohli, zažívalo sexuální násilí,“ vybavuje si Gudbrandsson. Od té doby následovalo islandskou zkušenost i dalších 27 evropských zemí.

Například Slovinsko přijalo nedávno na pomoc dětským obětem násilí specializovaný zákon, který tamní parlament schválil jednomyslně.

Podle Astrid Helling-Bakki, která je ředitelkou obdobných center v Německu, už má své centrum devět spolkových zemí z šestnácti. První vzniklo před pěti lety. Debata o jejich potřebě ale v Německu začala už kolem roku 2000.

Ve Velké Británii se speciální zařízení pro ohrožené děti jmenují Maják. V zemi, která má pětkrát vyšší populaci než Česko, čelí ročně 500 tisíc dětí sexuálnímu násilí. Jen k jednomu ze čtyř ohrožených britských dětí se ale dostane pomoc a podpora.

Podobně je na tom s centry sousední Slovensko, které také čeká na potřebnou legislativu. Oproti Česku, ale má centra již dvě.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.