COOLna

Jednu z nejlepších definic toho, proč je důležitá žurnalistika, řekl v roce 1990 americký komik Jerry Seinfeld v pořadu Johnyho Carsona. „Nikdy mě nepřestane udivovat, že ať se ve světě stane cokoli, tak to vždycky odpovídá počtu stránek, který ten den mají noviny k dispozici.“

Vtip byl založený na tom, že si Seinfeld všiml klíčové věci, nejen pro noviny, ale v té době taky pro rádio či televizi. Jakkoli tehdy už deset let existovala čistě zpravodajská stanice CNN, čerpala naprostá většina Američanů zprávy z hlavních zpravodajských relací. A tak jako noviny měly omezený prostor, měly i televizní a rozhlasové zprávy omezený čas.

V druhé polovině 20. století měly desítky let asi nejvlivnější noviny světa, americké The New York Times, na první straně přesně 12 článků. A v podstatě bylo jedno, jestli předešlý den skončila, nebo začala nějaká válka, anebo panovala okurková sezóna. Každý den ráno bylo třeba přinést 12 zpráv o světě, jaký byl včera, a jakkoli šlo pouze o jednu stránku v novinách, věnovalo se tomu v redakci nepoměrně hodně času i energie.

Proč je to klíčové? Protože to je ta hlavní vlastnost dobré žurnalistiky. Že dokáže shrnout i okomentovat události tak, aby to zabralo daný prostor a čas. Řekněme, že je to intuitivně třeba půlhodina denně, kterou lidé v době tradičních médií, před nástupem webu a online světa, zpravodajství věnovali. V tom resumé bylo všechno to, co bylo důležité i zábavné, v takovém mixu, aby tomu lidé onu půlhodinu dali. Někdo upřednostňoval důležitost a serióznost, jiný zábavnost a zajímavost, a podle toho si volil konkrétní médium. Dobrá definice zní, že ve zprávách má být to, co nás zajímá, to, co nás nezajímá, i to, co ještě nevíme, že nás zajímá.

Proč o tom píšu? V době, kterou zmiňuju (přibližně druhá polovina dvacátého století, kterou dnes považujeme za zlatou éru žurnalistiky a novin), lidé věnovali médiím poměrně vysokou pozornost. Pozor, ne vždy je či novináře milovali a měli vůči nim všechny možné výhrady, podobně jako my dnes. Ale brali tu půlhodinu denně jako podstatnou, možná až neopominutelnou část dne. Výsadu a zároveň povinnost lidí, kteří chtějí být svobodní a žít v demokracii. Protože pak „jsou informovaní“, jak říká herec Jeff Daniels ve slavném monologu na začátku seriálu Newsroom.

Tenhle pocit dnes zmizel. Nemáme ho. Podle všech možných průzkumů veřejného mínění (Gallup, Pew Research atd.) dlouhodobě roste počet lidí, kteří se zprávám vyhýbají. Minulý týden vydaná výroční zpráva o „stavu médií“, kterou připravuje Reuters Institute při Oxfordské univerzitě, tvrdí, že je to dokonce jeden z hlavních trendů. V některých sledovaných zemích (Británie, Brazílie) se počet lidí, kteří se zpravodajství aktivně vyhýbají, za pět let dokonce zdvojnásobil.

Dobré žurnalistiky je stále dost. Zprávy nejsou tím, co způsobuje naši úzkost nebo špatnou náladu. Tím, co opravdu je nezdravé a toxické, je nekonečně rolování „tajmlajn“ na Twitteru nebo zdí na Facebooku, jen tak pro zábavu nebo ukrácení dlouhé chvíle. A taky to, že jsme s pomocí sociálních médií učinili své názory na události součástí své identity a bojujeme za ně proti ostatním, jako by to bylo zásadní. Ale není. Názor na zemětřesení nebo na Babiše z nikoho neudělá lepšího ani horšího člověka. Zásadní je být informovaný, nikoli emocionálně angažovaný.

Papírové noviny jsou mrtvé a ty digitální bez hranic. A já tvrdím, že právě hranice a limity jsou tím, co činilo žurnalistiku důležitou součástí svobodné a demokratické společnosti. Ale doba, kdy to platilo, byla historicky velmi krátká. Třeba je pryč a my jsme v mezidobí, kdy prostě jen vzniká něco nového.

Miloš Čermák

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.