COOLna

Z eugeniky, tedy využití principů dědičnosti k „zušlechtění“ lidstva, aby bylo zdravější, výkonnější či chytřejší, se kvůli praktikám nacistického Německa, jež razilo rasistické teorie o německém „nadčlověku“ a „podřadných rasách“, stalo vědecké tabu. Jak tomu bylo kdysi? Například ve starověkém Řecku velmi lpěli na tom, aby byli lidé silní a zdraví, protože se od toho odvíjelo, zda se společnost udrží, či nikoliv. Jakousi selekcí byl vyhlášený městský stát Sparta.

Když se tam narodilo postižené dítě, nechalo se zemřít.
Ano. Vedou se ale dohady, v jakém rozsahu se to dělo. Jedni tvrdí, že se jednalo o pravidlo, druzí, že to bylo víceméně výjimečné.

Kdy eugenika pronikla do vědeckého světa?
V 19. století. Francise Galtona, což byl vzdálený bratranec Charlese Darwina, který v knize O původu druhů psal, že se živočichové přizpůsobují podmínkám, aby byli životaschopnější, napadlo, že by se to mohlo využít i u lidí, aby byla společnost lepší a výkonnější. Uvědomoval si, že je spousta vlastností dědičná, jenže tam zahrnul i intelekt, morálku nebo osobnost, tedy věci, o nichž dnes víme, že tam dědičnost kdovíjakou roli nehraje. Například u inteligence se říká, že máme z 25 % dané nějaké vlohy a zbytek tvoří jiné věci: výchova, jakou jsme měli výživu ještě jako plod v těle matky a podobně…

Galton se dal dohromady se statistikem Karlem Pearsonem a začali počítat dědivost, tedy procento, jakým se na dané vlastnosti podílejí geny a jakým vnější prostředí. V počátcích však kladli důraz především na negativní eugeniku a chtěli zabránit v plození potomstva těm, kteří jsou méněcenní. Mezi ně řadili lidi s nižší inteligencí či špatnou morálkou. Byli přesvědčeni o tom, že je to v přírodě špatně nastavené, že ti inteligentnější lidé plodí méně dětí a že by se to mělo překlopit tím, že se méně inteligentní lidé rozmnožovat nebudou. Tento směr si získal obrovskou popularitu a zastávali jej nejen vědci, ale třeba i Winston Churchill. Byli přesvědčeni, že tímto způsobem mohou lidstvo pozvednout.

Kde se poprvé dostala negativní eugenika do praxe?
Ve Spojených státech, kde se stal vůdčí osobností negativní eugeniky Charles Davenport (1866–1944, profesor zoologie na Harvardu, jenž tvrdil, že rasový původ předurčuje, jak se člověk chová). Začal prosazovat sterilizaci duševně nemocných, v některých státech USA bylo dokonce uzákoněno, že se nesmějí ženit a vdávat epileptici a slaboduší. A eugeniku Amerika promítla i do emigračních zákonů. Tvrdilo se, že s první osídleneckou vlnou z Anglie a později z Francie přišla do USA elita, ale později že už se jim tam začal tlačit společenský odpad. A rozhodli se tomu učinit přítrž. Psycholog Henry Goddard říkal, že do Ameriky přichází to nejhorší z každého národa a že lidé, kteří chtějí v Americe žít, musejí proto projít IQ testy. Před druhou světovou válkou se spousta lidí z Evropy snažila do Ameriky utéct před nacismem. Amerika ale spoustu z nich vrátila, protože neprošli testy. A oni pak doma putovali rovnou do koncentračních táborů.

Nacistické Německo potom negativní eugeniku dovedlo k dokonalosti.
Už od roku 1939 tam byli zabíjeni lidé uznaní za méněcenné. Nejprve se smrtící injekce dávaly těžce postiženým novorozencům, později i duševně nemocným, což už byl jenom předstupeň vyhlazovacích táborů, v nichž pak končili lidé, kteří byli méněcenní podle rasové doktríny. Nacistická eugenika tvrdila, že je potřeba méněcenná etnika vyhubit. Nulový respekt k nim poté vedl k hrůzným věcem, jako byly pokusy na vězních v koncentračních táborech a podobně.

Dnes už se tedy eugenika neprovozuje?
Některé věci jsou i dnes jako eugenika stále vnímány, a dokonce i odsuzovány, i když to tak asi úplně není. Dva příklady. Prvním je aktivita Dor ješorim (Komise pro prevenci genetických nemocí), kterou dnes využívají Židé po celém světě a kterou založil rabín Joseph Ekstein, jenž do Ameriky přišel jako emigrant z Ukrajiny a jehož čtyři z pěti dětí zemřely na Tay-Sachsovu chorobu, těžkou degenerativní nemoc postihující nervový systém.

Tím, že Židé žili ve vyloučených enklávách a docházelo u nich k příbuzenským sňatkům, se u nich některé dědičné choroby vyskytovaly častěji. Má-li vlohu pro toto onemocnění pouze jeden z rodičů, nic se nestane. Pokud ale mají vlohu pro onemocnění oba rodiče, je riziko 25 %, že se jim narodí dítě, jež vlohy zdědí a onemocní. Rodiče přitom nevědí, že jsou jejími nositeli.

Dor ješorim proto geneticky otestovala děti v židovských ortodoxních školách, ale nesdělila jim výsledky. Tito lidé pak dostali jen PIN, a když si v dospělosti našli partnera z judaistické komunity, kterého si chtěli vzít, zavolali na linku, sdělili své kódy a bylo jim řečeno, zda se svazek doporučuje, či nikoliv. Čímž zjistili, zda jsou oba nositelem této vlohy, anebo ne. Výskyt Tay-Sachsovy choroby šel díky tomu rapidně dolů. Dnes organizace působí asi v patnácti zemích světa a sleduje dalších 16 dědičných chorob, jež se mezi Židy vyskytují a jsou děděny tímto způsobem. Zpočátku byla Dor ješorim považována za organizaci s eugenickým programem, ale já bych řekl, že se jedná spíš o prevenci obrovského neštěstí, kdy se rodičům narodí postižené dítě, jež jim pak umírá před očima.

Nedávno si to hrozně slíznul slavný genetik George Church z Harvardu. Vymyslel totiž systém DigiD8, který chce napojit na seznamky. Lidé by se nechali otestovat na několik desítek dědičných chorob, jako jsou cystická fibróza, hemofilie a další časté choroby. A algoritmus, který člověku vybírá potenciální partnery podle toho, jaké má rád filmy nebo zda rád cestuje, by zohlednili jeho dědičnou informaci, porovnal ji s profilem toho druhého, a pokud by se zjistilo, že by s ním mohl mít postižené dítě, ani by mu jej na seznamce nenabídl. Protesty byly ale dost masivní, ozvaly se i organizace sdružující lidi, kteří se s některou z těchto dědičných chorob narodili, a označily to za genocidu. Ale já myslím, že je to jen hrubé nepochopení. Člověk mající vlohy pro cystickou fibrózu může mít úplně v pohodě dítě s někým, kdo má vlohy třeba pro Fanconiho anémii, a jejich děti neonemocní ani jedním, ani druhým. Vlohy ale z populace nevypadnou, protože je mohou děti zdědit.

A to je dobře?
Říká se, že za všechno se platí. Vezměte si třeba bipolární poruchu, i ta má genetický základ. Trpěli jí umělci jako Ernest Hemingway, Virginia Woolfová, Franz Schubert či Vincent van Gogh. A říká se, že jejich tvůrčí potenciál byl zčásti daný právě touto poruchou. Jakmile si prošli děsivou depresí, byli v manické fázi, která je tvůrčí, a mohli ji zúročit ve své profesi. V Africe je zase rozšířená srpkovitá anémie, těžké dědičné onemocnění, avšak lidem, kteří ji od jednoho ze svých rodičů zdědí, zajišťuje zároveň větší odolnost vůči malárii. Na severu Německa a ve Skandinávii je zase asi 1 % lidí, kteří jsou díky dědičným základům odolní vůči HIV. Kdysi tam došlo k velké epidemii a lidé, co přežili, získali tuto výhodu. Takže my vlastně nevíme, co by se stalo, kdyby některé vlohy z populace úplně zmizely. Jestli bychom třeba nevytvořili svět bez Hemingwayů a van Goghů.

Jsou určitá etnika k nějakým nemocem náchylnější než jiná? U Afroameričanů je prý vyšší výskyt rakoviny prostaty, u Asijců zase menší. Čím to?
Určité genetické dispozice roli zřejmě hrají, ale významnou úlohu sehrává i životní styl. Obezita, kouření, alkohol, zdravá výživa nebo životní prostředí. A někdy se uvádí, že u Asijců má preventivní účinky karcinomu prostaty vysoká spotřeba sóji.

Asijci, Romové, Afroameričané a Hispánci zase patří k rizikovějším etnickým skupinám, které častěji sužuje diabetes, tedy cukrovka.
Máme-li na mysli diabetes druhého typu, tam je jasná souvislost s životním stylem. Ke klíčovým rizikovým faktorům patří obezita a nedostatek pohybu. Ale většinou tu nejde o genetické dispozice. Na druhé straně jsou etnika, jež žila dlouhé generace ve velmi tvrdých podmínkách, kde byl nedostatek potravy a kde byl výhodný velmi účinný metabolismus, který zajistil vytváření tukových zásob na horší časy. To jsou třeba indiáni Pima z pouští na americkém jihozápadě, ale i Polynésané, protože na pacifických ostrovech hrozil hlad. Takže sklon k tloustnutí byl po staletí či tisíciletí výhodný. Dneska, když ti lidé žijí s bohatou nabídkou dostupných potravin s vysokou kalorickou hodnotou, je to problém. Jejich organismus je geneticky vyladěný na ukládání tuku do zásoby na horší časy, a mají proto silný sklon k obezitě a chorobám s tím souvisejícím, jako je právě diabetes druhého typu.

Pokles aktivity enzymu, který je schopen štěpit laktózu, tedy mléčný cukr, postihuje populaci celosvětově, přičemž nejvíce zůstává tahle schopnost zachována u bělochů. V severní Evropě nemůže pít mléko a jíst mléčné výrobky jen 5 % populace, na jihu je to ale už 70 % lidí. A Asijci a Afričané si s laktózou neporadí až v 90 % případů. Co za to může?
Genetika. Pokud byli lidé historicky pastevci, měli k mléku přístup a bylo pro ně výhodné ho konzumovat. Kdo mohl pít mléko a neměl z toho bolavé břicho, protože díky genetické mutaci dokázalo jeho tělo rozštěpit mléčný cukr, měl vydatný zdroj živin. V době hladu snáze přežil. Tam, kde se zvířata na mléko tolik nechovala, tohle organismus lidí neuměl… Každopádně se příliš nepotvrzuje, že by nějaké etnikum bylo náchylnější k některým chorobám více než jiné.

Takže jsme si i přes vnější fyzické rozdíly, jako je barva kůže, geneticky velmi podobní?
Ano, ve srovnání s jinými zvířaty jsme geneticky jednobarevní. Proto jsem velmi skeptický k názorům, že je něco typické jen pro bělochy, černochy nebo třeba Asijce. Naše rozdílnost tkví převážně v kultuře. Tedy v tom, co se musíme naučit a pak to dál předáváme na další pokolení. Například jazyk. Naučím se jej od svých rodičů, pak jej naučím své děti a takhle se to dál předává. A je to tak i u zvířat. Ptáče v hnízdě poslouchá, jak zpívá jeho otec, protože u pěvců většinou zpívají samci. Kdyby ptáče otcův zpěv neslyšelo, nikdy by se ho dobře nenaučilo. Vydávalo by nějaké zvuky, ale zpěv by to nebyl. U řady ptáků je zpěv navíc lokální, strnadi zpívají jinak v Podkrkonoší a jinak na Šumavě. Mají své dialekty stejně jako my.

Je u zvířat patrná kultura i na nějaké vyšší úrovni?
Například u šimpanzů, kteří si vyrábějí nástroje a různě je používají. Všichni jsou schopni vzít si větvičku, strhnout z ní listy a strčit ji do mraveniště, kde se do ní rozzuření mravenci zakousnou, a šimpanzi je mohou sníst. To, jak je ale z větvičky sundají, už se liší. Šimpanzi z některých tlup si větvičku strčí rovnou do tlamy a mravence z ní stáhnou, takže jim zůstanou v puse. Jiní je ale z větvičky stáhnou nejprve do dlaně a až pak si je dají do pusy. Rozdíl je i v tom, jak rozbíjejí ořechy. Někteří si je položí na kámen a tlučou do nich druhým kamenem. Jiní si dají ořech na kořen stromu a mlátí do něj klackem. Protože se to takhle naučili a předávají to dál. V podstatě to nemá daleko k tomu, proč my jíme příborem a Asiaté hůlkami.

A jak došlo k tomuto rozdílu?
V Evropě se peklo maso nad ohněm a postupně se odkrajovalo nožem. Zpočátku jsme tedy používali pouze nůž. Později, když už se neslušelo brát maso přímo do ruky, se přidala vidlička. V Asii na tom byli zpočátku podobně, pak ale došlo v souvislosti s rozvojem zemědělství v Číně a neskutečnou organizací státu k populační explozi. A najednou se tam nedostávalo zdrojů, včetně topiva. Aby paliva spotřebovali co nejméně, začali krájet suroviny na malé kousky, ty vařili a ke konzumaci hotového jídla už nůž nepotřebovali. A protože byli už předtím zvyklí vytahovat věci z vařící vody pomocí hůlek, začali je používat i při jídle. Navíc se do toho ještě promítlo konfuciánství (soubor pravidel inspirovaný čínským mudrcem Konfuciem se posléze stal v zemi oficiálním náboženstvím). Konfucius byl totiž vegetarián, a protože byl proti násilí, neměl rád špičaté hůlky, neboť hrot znamená agresi. A tak se čínské hůlky zakulatily a dodnes jsou tupé.

A proč některé kultury jedí rukama?
Na začátku jedli rukama všichni, takže to někde zůstalo. Ostatně ani my nejíme příborem všechno. Bereme do rukou pečivo nebo ovoce. A u řady etnik je třeba striktní příkaz jíst pouze pravou rukou. Levá je považována za nečistou a používá se k jiným účelům, třeba na záchodě. Jde tedy o praktické opatření snižující riziko infekce.

Někdy jsou ale výrazné kulturní rozdíly i na velmi malém území…
Studie zkoumaly sousední vesnice některých regionů v Turecku, které mají velmi odlišné kultury, a zjistilo se, že rozdíly jsou dány tím, zda tamní lidé byli rybáři, anebo pastevci. Rybáři vyplouvají na širé moře na velkých lodích, do nichž musejí hodně investovat, udržovat je a tahat veliké sítě plné ryb. Což sám jeden člověk nezvládne, na to už musí být parta lidí, a proto mají holistický přístup k životu (holismus: celek je důležitější než jeho části, zájem společnosti je důležitější než zájem jednotlivých lidí). Kdežto u pastevců jeden člověk vezme stádo do hor, proto jsou individualisté a jejich přístup k životu je analytický. Vesnice, jež měly jiný základ obživy, tudíž mají dramaticky jinou kulturu, a to i přesto, že jsou ti lidé geneticky stejní a mluví stejným jazykem.

Naše kultura je tedy spíše analytická?
Ano, všechno rozebíráme na jednotlivé součástky, díky nimž se snažíme pochopit celek, kdežto holistický přístup se na všechno dívá vcelku a detaily jej tolik nezajímají. K holistickému pojetí inklinovali právě zemědělci či rybáři, k analytickému lovci a pastevci, což jsme byli původně i my.

Se způsobem obživy souvisí údajně i to, zda jsou kultury spíše individualistické, nebo kolektivní…
Jedna teorie říká, že důvod, proč jsou asijské kultury propojenější než evropsko-americká civilizace, souvisí s plodinami, jež pěstují. Evropská kultura je založena na obilí, především na pšenici, o kterou se zvládla od zasetí až po sklizeň postarat i jedna třígenerační rodina. Když se ale v Číně začala pěstovat rýže v závlahových systémech, což bylo minimálně pět tisíc let před naším letopočtem, už to jedna rodina nezvládla. Vybudování a údržba rýžoviště vyžaduje spolupráci mnohem více lidí, kteří musejí táhnout za jeden provaz. Kdyby jen jeden z nich nectil pravidla spolupráce, ohrozil by celou komunitu a ta by jej vyhnala. Což se do jejich kultury promítlo.

biolog Jaroslav Petr

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.