COOLna

„Tati, když umřu, půjdu do nebe, nebo do pekla?“ zeptal se zničehonic svého otce devítiletý syn. Mahmúd Šalabí se na okamžik zarazil a chvíli marně hledal slova. „Několik vteřin jsem nemohl dýchat a pak řekl, že všichni půjdeme do nebe,“ svěřuje se na dálku moderátorce stanice CNN zhruba čtyřicetiletý prošedivělý muž.
Mahmúdova žena mu při tom svítí displejem mobilního telefonu do obličeje, aby byl vidět. V místnosti, kde se nachází, je totiž naprostá tma. Nefunguje elektřina ani topení a telefonu zbývá zhruba 45 % baterky. Šalabímu přesto její vybíjení stojí za to.

Celému světu může alespoň trochu zprostředkovat, jaké to je žít v pekle. Právě v to se v posledních dvou týdnech proměnila palestinská enkláva Gaza, především její severní část. Každých 15 minut zde podle britské organizace Save the Children zemře v důsledku izraelských náletů jedno dítě.

Mrtvých denně přibývá tolik, že je mnohdy jejich blízcí musejí pohřbívat do hromadných hrobů. Kvůli pochybnostem, které vůči počtu obětí vyjadřují západní entity a lídři včetně amerického prezidenta USA, začalo gazánské ministerstvo zdravotnictví dávat dohromady jmenovitý seznam zemřelých.

Desítky arabských organizací zabývajících se lidskými právy dokonce varují před genocidou palestinských civilistů a vyzývají v této souvislosti stálé členské státy Rady bezpečnosti OSN a členské státy Ligy arabských států k přijetí okamžitých opatření. Stejný apel vyjadřují i lidé protestující za svobodnou Palestinu napříč světem. A o genocidě mluví mimo jiné i Írán: tamní ministr zahraničí podle turecké agentury Anadolu vyzval Spojené státy, aby „přestaly podporovat genocidu v Gaze“.

Raketové útoky a bombardování přitom nejsou tím jediným, co činí z Gazy aktuálně jedno z nejhorších míst na světě. Smrt začíná číhat i jinde. V enklávě totiž schází v důsledku izraelské blokády snad vše, co člověk potřebuje k životu: potraviny, čistá voda, elektřina, léky, hygienické potřeby nebo pohonné hmoty.

„Nemůžete koupit žádné ovoce, zeleninu, nebo třeba sladkosti pro děti,“ přibližuje dále Šalabí a dodává, že sám musel stát dvě hodiny ve frontě, jen aby dostal deset kousků chleba pro svou rodinu. Do ní počítá vedle ženy a tří synů i své rodiče. Jestli to tak půjde dál, začne vedle náletů zabíjet ve velkém i hlad, zní od vysokých úředníků OSN.

Do oblasti je sice občas vpuštěn ze strany Egypta humanitární konvoj složený z několika nákladních aut, jenže podle generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese je toto množství jako kapka v moři ve srovnání s tím, co by bylo potřeba. Jestliže před rozhořením konfliktu vjíždělo do Gazy podle BBC denně okolo 500 kamionů, z toho 100 s pomocí, za období od soboty 21. 10 do čtvrtka 26. 10. jich bylo pouhých 74. O vjezdu humanitární pomoci do pásma rozhoduje Izrael.

Katastrofální humanitární krize sužuje obyvatele napříč celou Gazou. Zatímco sever pásma čelí zničujícímu ostřelování, jih se pro změnu potýká s masivním přílivem lidí prchajících před raketovými údery. „Spí tady na ulici, v obchodech, v mešitách nebo v autech,“ svěřil pro Al Džazíru Waseem Mushtaha.

Poté, co Izraelci vyzvali obyvatele, aby se evakuovali ze severu, na nic nečekal, vzal svou rodinu a odjel do Chán Júnisu na jihu. Mushtaha se přitom považuje za šťastlivce. Tísní se sice v bytě velkém 200 metrů čtverečních s další zhruba stovkou běženců, ale zatím má střechu nad hlavou.

Větší problém podle něj představuje dennodenní honba za pitnou vodou. Na jihu Pásma Jeruzalém obnovil dodávky vody už 16. října, aby tak motivoval Palestince odejít ze severu, kritická situace ale podle místních nadále pokračuje. „Každé ráno každému z mých čtyř dětí naplním láhev vody a povím jim: zkuste s tím vystačit,“ pokračoval Mushtaha, jehož potomkům je mezi osmi a patnácti lety.
„Splachujeme záchod jen dvakrát denně, jednou ráno a jednou večer, abychom ušetřili vodu. Vaříme jídlo, na které spotřebujeme co nejméně vody,“ podělil se o svou zkušenost pro Al-Džazíru další obyvatel Chán Júnisu, který si přál zůstat v anonymitě. Nedostatek čisté vody považují nejen místní, ale i mezinárodní organizace za tikající bombu, která může skončit pohromou.

Kvůli permanentním izraelským náletům musela zastavit provoz většina kanalizačních čerpacích stanic a všechny čistírny odpadních vod v Gaze. Zástupci mezinárodní charitativní organizace Oxfam varují, že se tak nyní dostává do moře kontaminovaná odpadní voda. Nefungují ani odsolovací zařízení, takže někteří obyvatelé Gazy musejí pít špinavou slanou vodu z kohoutku.

Kombinace hromadícího se odpadu, kontaminované vody i velké množství mrtvých těl tak vytváří takřka ideální prostředí pro šíření průjmových infekčních nemocí, těch smrtelných nevyjímaje. Největšího strašáka v této souvislosti vyvolává hlavně cholera.
Před jejím možným nástupem bije na poplach OSN i Světová zdravotnická organizace (WHO). Nebezpečná infekce se sice poslední desítky let palestinským územím vyhýbala, mohla být ovšem podle regionálního ředitele pro mimořádné události WHO Richarda Brennana do Gazy zavlečena z Libanonu či Sýrie, kde se objevila loni. V takto „ideálních“ podmínkách se dle jeho slov může velmi snadno začít šířit a způsobit další pohromu už tak těžce zkoušenému regionu.

Odpovídající zdravotní péče by se nakažení v Gaze jen stěží dočkali. Už tak zažívají tamní zdravotnická zařízení naprosté vytížení. Zatímco třetina nemocnic ze 34 je již mimo provoz, ty zbylé se proměnily v přehlídku všudypřítomného utrpení. A co hůře, ve středu 25. 10. podle BBC zdravotnická zařízení na celém území pásma uzavřela svá oddělení a přijímají jen naléhavé případy.

Důvodem je chybějící palivo, jež pohání generátory vyrábějící energii pro ventilátory a další životně důležité přístroje. Podle člena WHO Richarda Peeperkorna fungují v nemocnicích podporovaných agenturou OSN generátory „pouze na minimální úrovni pro život zachraňující operace.“

Vyčerpání zbývajícího množství paliva by znamenalo jediné: rozsudek smrti do pár minut pro stovky lidí včetně 130 předčasně narozených dětí odkázaných na dýchací přístroje.

Egyptská hlava státu Abd al-Fattáh as-Sísí dala opakovaně najevo své obavy z toho, že by 2,3 milionu Palestinců v zemi zůstalo natrvalo. „Egypt neumožní likvidaci palestinské otázky na úkor dalších stran. Za žádných okolností nedojde k žádné shovívavosti ani mrhání egyptské národní bezpečnosti,“ vysvětlil svůj postoj.
Není to přitom poprvé, co se Káhira k obyvatelům palestinské enklávy otočila zády. Už během izraelského bombardování v letech 2008, 2014 a 2021 nechala hraniční přechod Rafah, tedy jedinou únikovou cestu z Gazy, uzavřený. Odmítavý postoj k palestinským utečencům praktikuje Káhira především od roku 2013, kdy se na Sinajském poloostrově rozhořel konflikt mezi džihádisty z Islámského státu a egyptskou armádou.
Od té doby je země ostražitější, za což schytává dlouhodobě kritiku i od samotných Palestinců. Podle nich těmito kroky Egypt pouze posiluje už šestnáct let trvající izraelskou blokádu.

Tlak mezinárodního společenství na Egypt, aby Palestincům otevřel svou náruč, se vzrůstající humanitární krizí v Gaze nadále sílí. Podle zdrojů, na něž se Mada Masr odkazuje, se zdá, že se část představitelů z vysokých pater egyptské politiky začíná pomalu přiklánět k variantě přijetí většího množství uprchlíků. To by se mělo zatím týkat lidí s dvojím občanstvím.
Dočasné útočiště na vyprahlém Sinaji by mnohým Palestincům sice mohlo bezprostředně zachránit život, avšak i tam budou zřejmě čelit těžkým životním podmínkám. Samotný Egypt se totiž potácí ve vleklých hospodářských potížích a finanční pomoc Západu adresovaná potenciálním běžencům nemusí dlouhodobě stačit. Je pak otázkou, nakolik bude Káhira ochotná si dále komplikovat situaci. Zvláště s ohledem na to, že tamní prezidentské volby pomalu klepou na dveře.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.