COOLna

Až teprve v posledních letech našla sebe samu a ostatní varuje před ničivými vzorci chování z dětství. „Mohou nás ovlivňovat celý život, i když ho objektivně provází úspěch a zdánlivě v něm nic podstatného nechybí.“

Byla jste v dětství někdy šťastná?
Byla jsem dynamická, veselá holka, co milovala přírodu, děti, všechny sporty a nebyla ráda zavřená doma. Táta pracoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kterou vystudoval. Svého času byl i náčelník České obce sokolské, pořádal slety i spartakiády, vedl cvičení mužů. Díky němu jsme se sestrou i bratrem jezdili na vodu, stanovali, lezli po horách, lyžovali, koupali se v rybnících, pouštěli draky… A na všechno si sáhli. Bavily mě nejen výlety a sport, ale třeba i kreslení, vyšívání, háčkování. Pořád jsem potřebovala zkoušet něco nového a občas se nevyhnula průšvihu. Byla jsem šťastná a plná energie. Kdyby mě nezničila moderní gymnastika, mám ji dodnes a nikdy nevyhořím.

Vzpomínáte si na nějaký svůj „průšvih“?
Nosila jsem ze školy i trojky a občas utíkala z domova, vracela se pozdě a pak dostala výprask. Ale díky vaší otázce si uvědomuji, že jsem byla velmi radostné dítě, než mě zruinovaly kritika, hodnocení, souzení, pomlouvání, závist, posměch, urážky a šikana… Prostředí, jaké bych už nikdy nechtěla zažít.

Neumím si moc představit milující rodiče, jimž cokoli ničí dceru – a oni pro ni nic neudělají.
Byla jiná doba. Vyrůstali jsme mezi paneláky a v tělocvičně. Na nějaké svěřování se rodičům, povídání a pocity nebyl čas. Vracela jsem ze závodů ubrečená, že jsem pořád poslední, nebo z tréninku, že jsem tlustá a nechtějí tam se mnou mít nic společného. Přitom jsem nebyla nikdy silnější, než jsem teď, a vím, že jsem akorát. Jenže moderní gymnastika si ve štíhlosti holt žádala extrém. Rodiče jednou navrhovali, abych raději začala cvičit s akvabelami, ale já odmítla. Zřejmě jsem si dala do hlavy nedostižný sen, že ze mě jednou bude krásná štíhlá gymnastka, že to dokážu. Navzdory všem.

A rodiče nezasáhli.
I tatínek, který se nám jinak velmi věnoval, objímal nás, zahrnoval láskou a organizoval zábavu a program celé rodiny, mě v tom nechal a tlak na výkon podporoval. Ale vůbec mu to nemám za zlé. Byl velmi chytrý, sečtělý a ve společnosti velmi oblíbený. Pro mě byl vzorem člověka, který miluje lidi a všem pomáhá. Nebyl to žádný kšeftař, co by domů nosil podpultové zboží, jak by si bývala přála rodina z maminčiny strany, ale byl to učitel a nosil domů rozumy.

Nezmiňujete maminku. Byla přísná?
Vyrůstala v chudé rodině, od čtrnácti let pracovala a k maturitě jí pomohl až tatínek. Seznámili se díky gymnastice, na niž maminka chodila do Tyršova domu v Praze, kde táta studoval. Živila se jako prodavačka, později vedoucí prodejny textilu. Byli s tátou velmi rozdílní, ona hlídala běžný řád v rodině. Byla to spíš jednodušší zemitá žena – co na srdci, to na jazyku. A pro ránu nešla daleko. Laskavá moc nebyla.

A říkáte v rozhovorech, že doma po tréninku vám nedala večeři, protože trenérka to tak chtěla.
No, nedala. Bylo to kruté, ale myslím, že to kopírovalo tu dobu. My například během čtyřhodinového tréninku nemohly ani pít. S tím, že se nám roztáhne žaludek a pak bychom jedly, což nesmíme! A rodiče? Možná viděli, že kdybych byla jednou úspěšná gymnastka, uživila bych se lépe než oni. Těžko říct. Ráda bych to s nimi teď probrala, ale bohužel už oba zemřeli.

Starší sestra a mladší bratr traumaty z dětství netrpěli?
I oni se věnovali sportovní gymnastice, ale nezůstali u ní. Měli přece jen ještě menší předpoklady než já, která jsem překypovala energií. Dnes vidím, že oni jsou víc z matčina „drsného těsta“. Já jsem z nás tří nejvíc po taťkovi, který byl sice velmi chytrý, ale zároveň byl svým způsobem také vystrašený, aby neudělal něco, za co by ho jeho okolí odsoudilo. Potřeboval být přijímán – a já tuhle potřebu z nás tří dětí nasála nejvíc. Ještě celá léta mi pak záleželo hlavně na tom, abych si udržela obraz jemné a přelaskavé Olinky. Dnes však zpětně vidím, že to nebyla úplně laskavost, ale spíš strach. Strach nebýt ta hodná, aby si o mně náhodou někdo nepomyslel něco špatného.

Co vám v dětství nejvíc chybělo?
Určitě otevřenější komunikace s rodiči, bývala bych ocenila, kdyby se mě víc ptali na moje pocity a prožitky. I já bych se naučila lépe vnímat a sdílet své potřeby a byla bych lépe vybavena do života. Nebála bych se, nenechala si všechno líbit, dokázala bych si říct, co se mi nelíbí. Od maminky mi určitě chybělo víc vřelé a bezpodmínečné lásky a podpory sebevědomí. Generace mých rodičů držela často své děti v mantinelech „slušného chování“ poměřováním s tím, „co si pomyslí okolí“. Naučila nás nevyčnívat, zařadit se. A protože já měla v sobě tolik energie, „vybočovala“ jsem každou chvíli. A s tím rostla i obava z toho, co si ostatní pomyslí. Když mě pak jako mistryni republiky, Evropy a světa každý poznával, začal tenhle dětský strach z hodnocení okolí bobtnat a úplně mě ovládal.

Dnes působíte jako koučka. Co byste řekla své mamince, kdyby se za vámi přišla o dceři poradit?
Rozhodně ať ji do ničeho netlačí. Ať s ní tráví víc času a povídá si s ní, aby si získala její důvěru, protože ta tehdy mezi námi nebyla. Tatínek byl pořád ve škole a ona na nás tři neměla nervy. Já si absolutně nevěřila a vůbec mi nedocházelo, že mě ošklivě šikanují. Kdyby se něco podobného dělo mojí dceři, určitě bych s ní hledala vhodnější sport, a pokud by jiný nechtěla, pomáhala bych jí sebevědomí spravit láskou, povídáním, důvěrou v ní vloženou… Věnovala bych jí svůj čas.

Přišla jste uplakaná z tréninku a maminka vás usadila, ať furt nefňukáte a jdete si udělat úkol do školy. Představuji si to správně?
Přesně tak. Často bývala unavená a nervní, naštvaná, zatvrzelá a bez energie, což jsou okolnosti, od nichž se děti samy přirozeně odpojují. Pamatuji si, že si na mě maminka dokonce chodila trenérkám stěžovat. Už si nevzpomínám proč, ale bylo mi to strašně nepříjemné, cítila jsem to jako hroznou zradu, protože trenérky se pak se mnou už nebavily vůbec. Svět žen mě tehdy nepřijímal. Snad proto celý další život pracuji se ženami. Jako kdybych se podvědomě chtěla dosytit jejich chválou, která mi v dětství chyběla. A díky tomu, že jsem se stala velmi známou lektorkou aerobiku a točila videokazety, mě ženy začaly opravdu chválit a já hojila svou „bolavou duši“ jejich přízní, jež však nestála ani tak na mně jako na mé slávě.

V rámci terapie jste za maminku napsala sama sobě omluvný dopis. Co v něm stálo?
To je stará technika, kterou mě naučil můj nynější manžel (psycholog Milan Studnička), jak se dopisem vyrovnat s minulostí, se zlobou a napětím. Můžete si od dotyčného člověka sama zformulovat omluvný dopis. „Milá Olinko,“ psala jsem si za svou maminku. „Omlouvám se ti za to, že jsem tě neobjímala. Víš, já vyrůstala s maminkou a s babičkou, které byly velmi tvrdé, ale milovala jsem je…“ V dopise jsem si vysvětlila její příběh, takže se na ni už nezlobím. Z praxe, co nyní vedu, mohu říct, ze podobné dopisy hodně pomáhají dospělým dcerám přísných otců, kteří je tlačili k výkonu. Ony se pak v dospělosti mohou strhnout kvůli pochvale, jež stejně nepřichází. Tahle motivace se dá vydržet krátkodobě, ale ne celý život.

Vzpomínáte si na nejšťastnější okamžiky v prvních dvou dekádách vašeho života?
Očima dneška vnímám, že jsem se těšila na vnější štěstí: na zážitky, na tábor, kde jsem se pořád zamilovávala a na každém měla jiného kluka, na Vánoce… Těšit se na Vánoce je úchylka.

Co je na tom špatně, těšit se na Vánoce?
Štěstí nehledáme uvnitř sebe samých, ale dopujeme si ho z atmosféry a z dárků. Tak se na to dívám očima dneška, proto Vánoce opouštím.

Myslíte, že vnitřní sílu není potřeba „živit“ zvenčí?
Můj současný muž má vnitřní čistou radost pořád a i já se poslední léta učím nacházet zdroje radosti uvnitř sebe. Není to jednoduché, když je člověk celý život zvyklý hledat je vně sebe, jenže tam nejsou trvale ani pokaždé. A já nechci ztrácet energii a čas spoléháním se na nejisté vnější zdroje spokojenosti, když mohu aktivovat ty své vlastní.

Co změně sportovní disciplíny říkali rodiče?
Ani oni, ani manžel nevěděli, že si doma trénuji aerobik. Pozvala jsem je na finále, až když jsem vyhrála semifinále. Přišli do přeplněného sálu, kde natáčela televize a cvičily soupeřky ze zahraničí. Viděli, jak na pódiu skáču na Queeny, a byli rádi, že najednou nepláču a vyhrávám. Maminka pak vystřihovala a schovávala všechno, co o mně kde psali, a sledovala všechna moje televizní vystoupení. Byla moc šťastná a pyšná, že mohla lidem ve frontě u nich v obchodě říkat, že její dcera je mistryně republiky. Zažila i můj evropský titul, ale toho světového se bohužel už nedožila.

Co byste v roli koučky tehdejší hvězdě Olince řekla?
Vůbec by za mnou nepřišla. Já tehdy totiž nikoho takového nepotřebovala. Trénovala jsem a stoupala na obláčku výš a výš. Ta zatracovaná holka, která se najednou ocitla na výsluní, si úspěchem léčila bolesti z dětství. Dneska už vím, že cesta k narovnání nevede jen skrze výkon, ale třeba i tak, že se budete věnovat dětem a pečovat o rodinu.

Stala jste se mistryní světa a na vrcholu slávy s vrcholovými soutěžemi skončila. Proč?
Cítila jsem, že jedno světové vítězství stačilo. Byla jsem strašně unavená a chtěla jsem pryč z toho vrcholového kolotoče provázeného fyzickou bolestí. Nechtěla jsem obhajovat prvenství ani být až druhá. Měla jsem hodně nabídek na trénování, natáčela jsem pro televizi i videokazety, pořídili jsme si fitko… A já si řekla, že se chopím příležitostí, vydělám peníze a splním si sen. Navíc jsem viděla, že syn potřebuje doma mámu, a ne uhoněnou ženskou.

Jaký sen jste si chtěla splnit?
Že budu bydlet v přírodě a mít alespoň ještě jedno další dítě – ideálně velkou rodinu. Já v takové vyrůstala a přála si mít doma velký stůl obklopený dětmi. Vždycky jsem uměla dobře vařit a ráda pekla nejrůznější buchty. Cítila jsem, že je čas být maminkou a že už nechci být „ta z pódia“, od níž se čeká jen to, jestli spadne na kokos nebo ne. Jenže jsem narazila.

Manžel další dítě nechtěl?
Bylo mi třicet let a zvučná sláva mého jména měla být zúročena. Byla jsem doslova „pasená“. A já se nebránila. Do toho tehdejší manžel (trenér Ivan Šípka), který od útlého mládí pořád jen vrcholově trénoval, prohlásil, že se v životě neuvolnil a že si konečně chce začít užívat života a „hrát si“, ne se starat o další dítě. Mohla jsem jít svou cestou, ale já tehdy souhlasila, že počkáme, a tak jsem Adélku porodila až o pět let později.

S ní vám opět přišla do života radost?
S otěhotněním a jejím narozením se naplnila má vysněná mateřská a pečující role. Byly to nejkrásnější chvíle třetího desetiletí mého života. Držela jsem ji v ruce a bylo mi šumák, kde jsou jaké medaile. Zažívala jsem skutečný pocit štěstí. Akorát jsem netušila, že se mi velmi přitíží.

Ke starostem o značku Šípková přibylo miminko…
Místo abych si mateřství užívala, trápila jsem se, že nemůžu tolik cvičit a že fitness centra s mým jménem kvůli tomu strádají. Cítila jsem, že bych měla víc makat, aby moje jméno neztratilo kredit. Navíc to jediné fitko, jež jsme s manželem opravdu vlastnili, stálo na břehu Vltavy a dorazily ho povodně. Přišli jsme o podnikání, já o spánek – a naopak nastoupily fóbie ze tmy, z večera, z lidí… A když mi nepomohly minerály, vitaminy ani popíjení třezalky a každé ráno jsem plakala kamarádce do telefonu, objednala mě na psychiatrii. I když jsem se krátkodobě propadla až na samé dno a měla nakročeno k tomu, že se zabiju, nepřestávala jsem ani na chvíli naplno pracovat. Naštěstí pak léky zabraly.

Co byste tehdy svěřila své koučce, kdybyste ji měla?
Že jsem utahaná, vynervovaná ze zodpovědnosti. Fitka „Šípková“ musejí být přece skvělá. A když do nich v létě nikdo nechodí? Je to proto, že já i moje značka jsme špatné. Ptala bych se, proč mám pocit, že všude, kam vejdu, mě lidé vidí jako malou a tlustou. A přitom se mi vlastně přece nic neděje: mám barák, fajn muže, úspěch, slávu, práci, děti a vůbec nejsem tlustá… Tak proč nejsem spokojená?

Bála jste se být jen matkou a vykašlat se na podnikání?
Jakékoli změny jsem se bála. Příjmy jen z fitness by nám na splácení hypotéky na barák nestačily, takže jsem měla ještě svůj další byznys: organizovala jsem zájezdy, víkendy, vedla soukromé lekce, jezdila na turné, pracovala v televizi. To všechno, abych zachránila situaci v létě a o Vánocích, kdy fitka nevydělávala. Byla jsem šťastná, když jsem si vzácně mohla v neděli sednout k vyšívání nebo jet s dětmi na výlet. Tlačila jsem sama sebe k naprosté dokonalosti a perfekcionalismu a hrdost mi nedovolila říct si o pomoc. Nikomu, ani vlastnímu manželovi. Až jsem úplně vyhořela.

Co byste téhle urputné Olince řekla jako koučka?
Ona by tehdy asi přiznala, že nesnáší fitka, že je v tom kolotoči deset let a má strach, špatný pocit a nebaví ji to. „A co vás na tom nebaví?“ zeptala bych se jako kouč. Odpověděla by, že má pocit, že to tam musí být všechno perfektní, že to nezvládá a má strach to říct nahlas. Ptala bych se, co všechno jí během dne bere energii. Řekla by asi, že nekomunikace s manželem, únava, pubertální dítě, s nímž si nerozumí, že nespí… A já bych se ji dalšími otázkami snažila přimět k tomu, aby si sama odpověděla, co je ta příčina. A s tou bychom pak pracovaly.

Potkáváte klientky, které jsou vaší tehdejší Olince podobné?
Díky tomu, že jsem se se svými problémy veřejnosti svěřila, píšu blogy a vyšla mi knížka, stahují se ke mně ženy s podobnými problémy. Často mají i podobné partnerské vztahy. Přijdou a říkají: Všechno mi funguje, ale nespím a jsem špatná. A já se pak jako kouč koušu do jazyka, abych nedávala rady, protože tím bych už klientkou manipulovala. Maximálně se zeptám, zda jim mohu poradit z vlastní zkušenosti.

Tehdy jste však byla plná strachů…
Přesně tak. Jako koučka bych si tehdy doporučila cvičení, jak pracovat se strachem, abych se nebála udělat změnu. Později jsem takovým kurzem opravdu sama prošla.

Jak se strachy pracovat?
V první řadě je potřeba zastavit se a udělat si čas na sebe. Zadruhé si vypsat úplně všechny strachy, které vás trápí, a to včetně zdánlivých banalit, jako třeba že na dovolené nebude sluníčko. U každého strachu napsat několik variant toho, co nejhoršího se může stát, když situace nastane. Třetí úkol je: Utřídit si, co všechno pozitivního by mi přineslo, kdyby to nejhorší nastalo.

Co nejhoršího se tehdejší čtyřicetileté Olze mohlo stát?
Že ji pomluví lidé, když odejde z fitek a zmizí z nich její „brand“, že z nich vyhodí jejího manžela, že rodina zůstane bez peněz, že jí ředitelé udělají ze života peklo. Vypsala by si, jaká by jí „to nejhorší“ přineslo pozitiva, a ulevilo by se jí, protože by viděla, že je jich hodně, a došlo by jí, že je čas na změnu. Čekal by ji poslední úkol při práci se strachem, a to podchytit vše, co můžeme udělat pro to, aby to nejhorší nenastalo.

Co byste si o Olince pomyslela?
Teď to řeknu sprostě: Že si totálně nechávala všude a od všech s..t na hlavu. Že ji všude využívali a kvůli jejímu nízkému sebevědomí a zároveň vysoké výkonnostní laťce naslibovala všem hory doly. Myslela si, že všechno zvládne, protože musí podporovat značku, aby bylo na hypotéku. Kdyby to byla moje kamarádka, řekla bych jí nejspíš, ať se vykašle na televizní pořady typu Prostřeno, ať zvolní tempo, ať neblbne, že bude chodit domů vyřízená a že bez energie se rozpojí důvěra s dětmi.

Děti se odcizily?
Utápěla jsem se v depresích a pár let života svého syna okolo jeho dvaceti let si vůbec nepamatuju, což mě dodnes mrzí. Adélka byla maličká. Jako čtyřletá až pětiletá mě doma nadšeně vítala, ale často mě viděla smutnou. Doteď se bojí mých nálad. Náš vztah se rozpojil, když jsem začala užívat antidepresiva. Bylo jí dvanáct let, já opustila jejího otce a ona se uzavřela do sebe. Tři roky jsem pak dělala všechno pro to, abych důvěru mezi námi obnovila. V šestnácti letech mě sama od sebe objala a řekla mi: „Mami, mám tě ráda a říkám ti to tak málo.“ To je pro mě dodnes jedna z nejkrásnějších chvil v životě. Stejně jako ta, když jsem si po odchodu z fitness center uvědomila, že já mám život ve svých rukou a můžu si s ním dělat, co chci.

Po pěti letech jste antidepresiva nadobro vysadila?
Spala jsem, zdálo se vše v pohodě, už jsem je nepotřebovala, ale došlo mi, že něco je v mém životě špatně. A že pokud to chci změnit, nemůžu jít dál stejnou cestou. Díky práci na sobě jsem poznala svého současného muže i to, že v manželství trpím. Jen jsem to nikdy nechtěla přiznat. Žila jsem vedle „trenéra“, který nevěděl, co s mými slzami, a stejně jako moje maminka mě neuměl obejmout a utěšit, ale jen zocelovat tvrdostí a hecovat k lepším výkonům. Došlo mi, že už jsem jinde a musím začít nový život.

Před půldruhým rokem jste prodělala mozkovou mrtvici. Co se stalo?
Předcvičovala jsem lekci a bylo mi zle. Vyzvracela jsem se za oponou, vrátila se a docvičila. Ještě den jsem pak ležela v domě u exmanžela, než se mi dovolal můj druhý a nynější muž. Když zjistil, že je něco špatně, zavolal sanitku. Ukázalo se, že masivně krvácím do mozku, a lékaři nevěděli, jestli se ještě někdy probudím. Vypadalo to, že asi umřu, ale krvácení se zastavilo a hematom zmizel, takže z plánované operace na poslední chvíli sešlo. Zázrakem jsem vyvázla bez sebemenšího postižení.

Až tahle zdravotní příhoda vás zastavila.
Nesměla jsem cvičit, přibrala pár kilogramů – a najednou jsem se jako žena znovu odsuzovala. Ukázalo se, že drezúra v dětství a všudypřítomná sebekontrola se ve mně usadily hluboko. Ve výsledku mě ani tak netrápilo, že jsem málem přišla o život, jako to, že nemůžu cvičit. Pohyb a s ním spojený adrenalin a dopamin mi hodně chyběly. Teď se ke cvičení vracím, ale spíš k józe a duchovní proměně. Přece nemůžu pořád trdlovat až do sedmdesáti let.

Nerozumím tomu, proč jste po rozchodu v roce 2017, a dokonce i po druhé svatbě v roce 2020 dál bydlela s exmanželem.
Slíbila jsem dceři, že ji neopustím. Bylo to strašné, protože jsem jezdila za Milanem a opouštěla tu svou holčičku, přičemž exmanžel mi dával najevo: Tak si teda jdi! Asi si myslel, že když u něj bydlím, přece jen zůstanu a budu se o něj dál starat. První roky jsem to opravdu dělala ve snaze „odčinit vinu“ za to, že ho opouštím. Ale byl to umělý smír a nikomu v tom dobře nebylo. Teď jsem si kousek od domu ve vsi pronajala byt, kde máme s Adélkou holčičí doupě, a letos před prázdninami jsem se z domu definitivně odstěhovala.

Co byste si od života přála teď?
Pracuji na tom, abych Olinku mazlila, a ne ničila, abych z hlavní hrdinky životního dramatu o šampionce Olince, jejíž ego potřebuje trpět, udělala hlavní hrdinku veselého romantického filmu. V něm napeču buchty a budeme sedět celá rodina včetně všech dětí a vnoučat u velkého stolu, budeme si povídat a bude nám hezky. Ráda bych se dostala do vyšší úrovně vědomí, kde nejsou kritika, závist, hodnocení, tlak na výkon, kde je hrdinka té komedie se svou vnitřní spokojeností, jež přeje a dává lásku sobě i druhým.

Není to utopie?
Není. Velkým příkladem je pro mě můj současný manžel. On je opravdu z devadesáti devíti procent radostný člověk. Řídí se heslem „preferuj vztah před procesem“ a vztahy sám k sobě, k lidem, dětem… opečovává na dvě stě procent. Na úrovních vědomí je hodně vysoko a jeho cesta se mi líbí. Chtěla bych mít také od rána do večera radost.

Olga Studničková Šípková, někdejší mistryně Česka, Evropy i světa v aerobiku

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.