COOLna

Skutečně až teprve nedávno mi konečně došlo (mně ty věci vždycky trochu trvaj), proč rodiče vždycky tak trvají na tom, aby z nich jejich děti udělaly prarodiče.

Samozřejmě ne kvůli nějakým dalším generacím nebo pokračování rodu nebo proto, že by chtěli mít v životě zas něco malého a roztomilého (to by si pořídili kapybaru).

Prostě chtějí být očitými svědky, že jejich dětem někdo dělá to samé, co jejich děti dělaly jim. Užít si to prostě. To zadostiučinění. Tu spravedlnost. Ano, když se matka láskyplně dívá na svoji dceru s prvorozeným miminkem v náručí, má v hlavě jediné: „Vzpomínáš, ty malá čůzo, jak jsi taky odmítala cokoli pozřít?“ A malá čůza si nevzpomíná. Malá čůza brečí, že se určitě nikdy nenaučí kojit. Ta slast.

Mezigenerační nenávist tady není proto, že Babiš sypal důchodcům, že boomeři ohřáli planetu anebo že generace alfa nedokáže tak ocenit hloubku a genialitu Bo Burnham’s Inside, jak jen zoomers umí. Byla tady od počátku věků. Vzniká logickým vývojem ve vztahu, kdy jeden tomu druhému obětuje všechno, ryje držkou v zemi, aby ten druhej měl lepší život, a ten druhej se na něj nakonec vykašle a ani ten blbej ručník ze země nezvedne, i když to ten první řek nejmíň tisíckrát.

Když se mi moje matka před lety dívala do očí a říkala „taky už byste měli mít děti“, myslela tím „je čas, abys začal trpět ty“. Ale ono to tak má být. To zadostiučinění z utrpení dětí je dokonce ta jediná odměna, kterou rodič dostane za desetiletí perné práce, při níž si zhuntoval tělo a mozek a za kterou (před konsolidačním balíčkem) by jinak dostal tak maximálně pětikilo k důchodu. Je to zadostiučinění, které bude navíc s jistotou časem dostupné i těm dětem. Pokud si tedy nevychovají nějakého asexuála, který bude s kolektivem vychovávat digitálního tchoře v Minecraftu.

Proto nechápu, proč se opozice tak rozčiluje a chce zas vládu nazpátek. Už vládli. Měli by sedět v lavicích a se širokým úsměvem pozorovat, jak se v tom ti noví plácají, a s otcovským či matkovským úsměvem je pošťuchovat ještě na hlubší vody – „když jsme s tatínkem řešili globální pandemii, byly to nejšťastnější roky našeho života…“. Někdy třeba i těm mladým vyjít vstříc a pohlídat nějaké ministerstvo (když tedy nemají jógu anebo univerzitu třetího věku), ale pak se zas stáhnout do bezpečí svého života bez starostí a bez zodpovědnosti. Bylo by jim líp. A i těm novým by časem taky bylo. Nám všem.

Tomáš Baldýnský

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.