COOLna

Martina si v dětství prošla tím, čím většina z nás. Bagatelizování úspěchu, přílišné soustředění na chyby a nedostatky, srovnávání se s ostatními. S touto kombinací se podle Heleny Theunissen vědomí vlastní hodnoty a sebeocenění hledá jen velmi obtížně.

„Psycholog Robert Rosenthal a ředitelka školy Lenore Jacobson přišli s fenoménem, kterému dali název Efekt Pygmalion. Ten je jednoduše řečeno o tom, že pozitivní očekávání přinášejí pozitivní výsledek. A Martina spadá do jedné z kategorií tohoto fenoménu, tzv. labelingu neboli nálepkování. Podle něj hodnocení okolím a převzatá sebeidentifikace mohou předurčit další rozvoj jedince a jeho postavení ve společnosti. Je prokázáno, že podporovaní, opěvovaní, chválení a povzbuzovaní jedinci dosahují v životě lepších výsledků, ať už jde o ‚měřitelné‘ hodnoty v podobě dosaženého vzdělání, pracovní pozice a příjmů, anebo také o pocit vnitřní spokojenosti, množství vnitřní motivace a celkový zájem něco dělat,“ vysvětluje Helena Theunissen. A právě tyto nálepky u Martiny způsobily, že jí život připadal neúspěšný a beze smyslu. Nálepky „obyčejná“, „průměrná“, „nezajímavá“, „bez zájmů“, „šedá myš“, „nemastná neslaná“, „nudná“. Nezbytné proto bylo začít je ze sebe pomalu sloupávat.

Se svou koučkou tak nejdříve společně prošly její dosavadní životní cestu, a to se zaměřením na věci, které se jí naopak v životě povedly. „Důležité bylo pojmenovat, co sama Martina považuje za úspěch, zdánlivě nedůležité drobnosti nevyjímaje. Zajímavým zjištěním bylo, že to, co uměla a čeho dosáhla, brala spíše jako samozřejmost. Nepřikládala tomu váhu, nepřišlo jí to zajímavé. Podobně jako jejím rodičům. Nakonec si Martina uvědomila, že existuje také jiný přístup, kdy chyba znamená příležitost k učení, že úspěchem může být i pouhá snaha a že každý jsme jiný, a tudíž nemá příliš velký smysl srovnávat. Změnila zaměstnání, začala znovu jezdit autem, zapsala se do kurzů malování. Probudila v sobě staré koníčky a zájmy. Rodičům ale nic nevyčítá. Vnímá to tak, že zkrátka dělali jen svou ‚práci‘, jak nejlépe dovedli. Sami ostatně nic jiného nezažili.“

Vp každé rodině panují určité názory, předsudky a přesvědčení. A ty se zákonitě promítají i do názorů a postojů dětí, které se jimi v dospělosti budou řídit. „Anebo také ne,“ pokračuje Helena Theunissen.

Stát se imunní vůči názorům rodičů však nemusí vždy být tak snadné. S představami a přesvědčeními rodičů mnohdy opravdu hodně vzdálenými od těch našich má zkušenosti většina z nás. I nepřímo se nám snaží vnucovat názory týkající se životního stylu, chování i pracovního zařazení. Názory, jak by měl vypadat náš život. Že je třeba získat titul, pořídit si vlastní bydlení, vdát se, přivést na svět dvě děti. Že bez práce nejsou koláče, proto se pracovat zkrátka musí, nezávisle na tom, zda nás práce baví či nikoliv. Někteří rodiče od útlého dětství svým dětem vtloukají do hlavy, že život je boj, lepší je nevyčnívat. Radí jim, koho je dobré volit, s jakými lidmi se přátelit i co lze považovat za úspěch. A zkuste tato témata, na která máte odlišné názory, řešit u nedělního oběda. Není se čemu divit, že se těchto sešlostí spousta lidí děsí.

Přitom to jde i jinak. Uvědomte si, že se svým rodičům nemusíte pořád zpovídat. Za každých okolností být milí, vděční a vyhovět každému jejich přání. Říct svobodné „ne“ na nabídku společného nedělního oběda, aniž byste se cítili provinile, ale nemusí být snadné. Jak tedy projevit vděčnost bez pocitu, že je třeba se pořád zavděčovat? Zde Helena Theunissen doporučuje cestu asertivního chování. „Rodičům mile oznamte, že když s nimi každou neděli neusednete u jídelního stolu a neodpovíte na každý zmeškaný hovor, neznamená to, že byste je měla míň ráda či že jste nevděčná dcera. Prostě jen chcete žít i svůj život. Uvidíte, že se nic dramatického nestane, rodiče vaše rozhodnutí určitě přijmou.“

Sezení s koučkou pomohla i Julii. Pochopila, že pro svou maminku ráda cokoliv udělá, jen to nesmí být příkazem. Nesmí se cítit jako malé dítě. Proto se rozhodla, že před každou návštěvou matce zavolá a zeptá se jí, zda něco nepotřebuje. Jakmile tuto „povinnost“ převzala do vlastních rukou, neměla s ní už dál problém. Najednou to je ona, kdo rozhoduje o tom, zda mámě pomůže a vyhoví. „Tato pointa je ve vztazích zásadní. Jednodušší, než druhého přesvědčovat a nutit, aby změnil své chování, je mít sporné aspekty vztahu ve svých rukou. Podívat se na situaci z jiného úhlu pohledu a zvolit jiný přístup. Prostě upřednostnit reakci, ve které mi bude lépe.

Co říci na závěr? Jedno je jisté. Jedno ho dne tady naši rodiče nebudou. A je dost dobře možné, že i jejich vrtochy, komentáře, podezíravé pohledy, otravné esemesky, ostentativní mlčení či jiné projevy a reakce, které nás na nich po dlouhá léta zlobily, nám najednou budou nesmírně chybět. Užijme si tedy každý nedělní oběd, kdy nás zase rozčílí svým politickým názorem nebo komentářem na to, jak se podle nich máme chovat,“ uzavírá renomovaná koučka Helena Theunissen.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.