COOLna

Hloupost má své zákonitosti. Jejich základy položil již před čtyřiceti lety profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley Carlo M. Cipolla. V eseji rozebírající základní přírodní a společenské síly ji označil jako největší ekonomickou hrozbu lidstva.

Hloupé lidi nelze podle Cipolly jednoduše stavět proti těm chytrým. Svět je pestřejší a lidé se z hlediska svého vlivu na ekonomiku, tedy toho, zda ostatním, ale i sobě samým prospívají či škodí, rozpadají do čtyř hlavních skupin.

Za hloupé je třeba z tohoto hlediska považovat ty, kteří škodí druhým i sobě samým. V důsledku toho snižují celkový blahobyt společnosti a táhnou ji ke dnu. Hloupí lidé, vyjádřeno jinak, působí ztráty jiným, aniž by tím cokoli získali. Situace, které vytvářejí, tak přiléhavě charakterizuje anglické pojmenování „lose-lose“: jde o situace, kdy všichni zúčastnění prohrávají.

Příkladů je řada. Pracovník zákaznického servisu, který vás hodinu drží na telefonu, aby zjistil, zda se mu podaří získat potřebnou porouchanou součástku, dvakrát přitom omylem zavěsí a nakonec vám vystaví nesprávný účet? Hloupý.

Představitel technických služeb obce, kterému půl hodiny vysvětlujete, jaký pruh zeleně jeho kolegové zapomněli posekat, on ho nedokáže vyhledat na mapě a druhý den vám vítězoslavně volá ze zcela jiného místa, že už danou lokalitu našel? Hloupý.

Starosta, který vám sdělí, že váš požadavek nemůže vyřídit, protože zaměstnance, kteří ho mají na starosti, nedokáže donutit k práci, a nabídne vám, zda jejich práci nechcete vykonávat? Hloupý. Nebo, jak napsal Albert Einstein, člověk, který jedná stále stejně, a při každém dalším opakování svého jednání se domnívá, že výsledek bude jiný? Hloupý.

Jaké jsou ostatní skupiny, do kterých můžeme osoby z hlediska jejich ekonomického dopadu řadit? První tvoří lidé „rozumní“, jejichž činy jsou prospěšné jim i ostatním. Když jednají s druhými, uzavírají s nimi obchodní či jiné vztahy, snaží se o řešení „win-win“. Tedy o to, aby obě strany na vzájemném vztahu získaly. Činí tak i proto, že vědí, že se jim to vyplatí.

Druhou skupinu tvoří ti, které Cipolla označuje jako „bandity“. Jsou to lidé, kteří prospívají sobě samým na úkor druhých. Situace, které vytvářejí, jsou typu „win-lose“: co bandita získá, o to druhá strana přijde. Časté jsou však i situace, kdy je jejich zisk ve skutečnosti nižší než ztráta ostatních. Čistý přínos banditů ke společenskému blahobytu bývá tak, i přes jejich osobní prospěch, negativní.

Bandité nejsou hloupí a ze svého hlediska jednají racionálně. Chtějí dosáhnout zisku a jediný způsob, který je napadá, je ošidit druhé. Důvodem může být, že druhým nevěří, nebo že nejsou dostatečně inteligentní, aby vymysleli způsoby, jak něco získat, aniž by museli druhé poškodit. Jejich jednání má však určitou výhodu. Je předvídatelné a mnohdy se mu proto lze bránit.

Třetí skupinu tvoří lidé bezmocní. Jsou to ti, kteří se vzhledem ke svým možnostem a právním poměrům v zemi nemohou vyhnout poškozování ze strany druhých. Sami nikoho nepoškozují a jejich „společenskou rolí“ je obohacovat druhé na svůj úkor. Jejich čistý ekonomický přínos je pozitivní, jim samým to však žádný prospěch nenese. Těmi, kdo z nich žijí, jsou banditi a hlupáci.

Hloupí tvoří čtvrtou a specifickou skupinu. Jednají iracionálně a svou činností i rozhodováním způsobují problémy, jimž lze často jen obtížně čelit. Nepřinášejí žádné výsledky a jejich ekonomický přínos je jednoznačně negativní. Když ho chceme kompenzovat, je třeba, aby ti, kteří hloupí nejsou, pracovali s daleko větším úsilím.

Ve své klíčové vlastnosti, tedy hlouposti, bývají však důslední. Často i tak, že by mohli být vydáváni za vzor důslednosti či neústupnosti. Lidé spadající do ostatních skupin, se totiž mohou občas chovat různě. Někdy spíše rozumně a nesobecky, jindy sobecky či naopak bezmocně, tedy tak, že je ostatní zneužívají. O hlupácích to však neplatí.

Jejich důslednost je i hlavním důvodem jejich nebezpečnosti. Rozumní lidé, ale i racionálně jednající bandité si totiž většinou dokážou jen těžko představit, v čem všem, proč a jak se jednání hloupých projeví. Jeho důvody nechápou, a jejich jednání tak pro ně bývá nepředvídatelně. Proti hlouposti, jak uvádí Cipolla, tak často neexistuje žádná jednoznačná obrana.

Co pomoci může, je pochopení širších zákonitostí, kterými se výskyt hlupáků i jejich dopady řídí. Cipolla a jeho následovníci je shrnuli do několika důležitých bodů.

1. Počet hloupých jedinců nacházejících se v jakékoli době „v oběhu“ je vždy vyšší, než se ostatní domnívají.
Lidé spadající do této ekonomické skupiny jsou hojní. Platí to pro společnost jako celek i pro okolí, ve kterém většina z nás žije. Náš odhad počtu lidí kolem nás, kteří nepatří k nejbystřejším, tak může být poměrně vysoký, skutečnost ho téměř vždy předčí.

Důvodem je, že naše odhady bývají systematicky podhodnocené. Kritéria, kterými se při nich řídíme, se totiž často opírají o jednoduché, snadno zjistitelné vlastnosti, o nichž se domníváme, že hloupost vylučují. Tato kritéria však k rozpoznání hlupáků nestačí.

Příkladem je posuzování lidí podle povahy práce, úrovně vzdělání apod. Skutečnost, jak říká následující pravidlo, je jiná.

2. Pravděpodobnost, že je určitý člověk hloupý, nezávisí na žádné z viditelných vlastností.
Tvrzení tohoto pravidla, doloženého podle jeho autorů empirickými fakty, patří společensky k nejzávažnějším. Pravidlo tvrdí, že hloupost a její míra zůstává ve všech skupinách či populacích prakticky stejná.

Cipolla dokonce tvrdí, že míra hlouposti, měřená výskytem hloupých osob na tisíc obyvatel, zůstává konstantní napříč všemi populacemi, které si lze představit. Nezávisí na rase, pohlaví, národnosti, výši příjmu, pracovní pozici či hierarchickém postavení. Prakticky stejná jako v běžné populaci je i v řadách vysokoškolských profesorů, delegátů na konferenci v Davosu, členů Valného shromáždění OSN apod. Celkový počet hloupých přesto odhadnout nelze, protože jakákoli snaha vedená tímto směrem by téměř jistě porušila pravidlo předchozí.

3. Lidé, kteří mezi hloupé nepatří, mívají sklon jejich ničivou sílu podceňovat.
Zpravidla tak podceňují i fakt, že tendence jednat či stýkat se s hloupými lidmi, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti, se vždy ukáže být drahou.

Uvedené pravidlo souvisí se skutečností, že jednání hlupáků bývá pro ostatní nepochopitelné, často i proto, že je nepravděpodobné. I rozumný člověk většinou dokáže pochopit logiku bandity. Banditovy činy se řídí určitým typem racionality; ne sice takové, ke které by se rozumní lidé hlásili, stále však racionality. V případě hlupáků, kromě jejich důslednosti, však jejich jednání nijak vysvětlit nelze. Důležitost tohoto pravidla spočívá v tom, že pokud jsme se s hlupákem seznámili a nadále ho podceňujeme, děláme to na vlastní nebezpečí.

4. Hloupí lidé patří ekonomicky k nejnebezpečnějším.
Hlupáci, především vzhledem ke své hojnosti, jsou ekonomicky nebezpečnější než bandité. Škody či obtěžování, které vyvolávají, jsou bezdůvodné, nenesou žádnou výhodu, odehrávají se bez jakéhokoli plánu a může k nim docházet i v těch nejméně pravděpodobných místech, časech či situacích.

Zda, proč a jak zaútočí, nedokážete předem odhadnout, protože ani hlupáci sami po většinu času nevědí, co dělají. Když nečekaně zaútočí, můžeme jim být vydání zcela na jejich milost a nemilost.

Pro jednotlivce je obrana většinou obtížná. Společnost či nejrůznější organizace se jim však v jisté míře bránit mohou, a obrana před nimi by proto měla patřit k prioritám všech ekonomických i společenských subjektů.

Východiskem je pochopení, že rozdíl mezi společnostmi a organizacemi, které se pod tíhou svých hloupých členů hroutí, a těmi, které ji dokážou překonat, není v počtu hloupých, ale v tom, nakolik se jejich rozumní příslušníci řídí výše uvedenými pravidly.

Hloupost a její ekonomický dopad nelze podceňovat. Nelze spoléhat ani na to, že se v určitých kruzích nevyskytuje. Její vliv roste s napětím na trhu práce a sklonem obsazovat místa i přes nedostatek vhodných uchazečů. S neochotou hodnotit lidi podle jejich výsledků, s nadhodnocováním vzdělání, protekcionářstvím, ale i snahou banditů opírat o hloupé svůj vliv. Roste i s tendencí považovat lidi, jimž jejich jednání žádný prospěch nepřináší, za čestné a rozumné, přestože jde v řadě případů o hlupáky. Vliv naopak klesá se schopností lidí myslet sami za sebe.

Jan Urban, psycholog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.