Visegrád 24 nemá vlastní web, průhlednou vlastnickou strukturu, pracuje anonymně. Říká o sobě pouze, že agreguje a vybírá zprávy. A lidé to očividně milují. Není na tom však nic radostného. Projekt založený v prosinci 2020 není ničím než propagandou. Má finanční vazby na odcházející konzervativní vládu Polska, která se nikdy neostýchala využívat média bytostně politicky, a personální propojení s krajně pravicovými postavami. Tomu odpovídá i stávající produkce.
Účet v duchu středoevropských kulturních válek vypráví příběh o úpadkovém Západě a visegrádské výspě zdravého rozumu, kde je svět i díky nacionalismu ještě v pořádku. To by patrně samo o sobě tolik pozornosti nepřineslo. Maďarský pokus o podobnou propagandu v angličtině selhal. Prominentním se Visegrád 24 stává až s válkou na Ukrajině, kterou vykládá polskou, nikoliv maďarskou optikou, a tak si postupně získal i pozornost twitterových liberálů. Teď pokračuje vyhraněným informováním o dění v Izraeli, Gaze a na západních kampusech.
Agregátoru se nedá věřit, a to nejen kvůli politickým motivacím. Jednoduše za ním nejsou žádné redakční procesy. Pouze přebírá – někdo by patrně řekl krade, zdroj se objevuje přinejlepším v druhém tweetu, který má řádově méně pozornosti – cizí články, fotky a videa. Vytváří z nich jeden bombastický příspěvek za druhým, za jejichž fakticitu nikdo nenese odpovědnost. V emočně silně zabarvených příspěvcích navíc není prostor na analýzu, slovy washingtonských výzkumníků tak vzniká „neustálý proud dekontextualizovaného hněvu a násilí“.
Všichni by se měli mít před tweety, instagramovými i facebookovými posty politického vehiklu na pozoru. Avšak obeznámenost s podobnou praxí zatím patrně chybí. Překvapilo mě, když jsem v jedné z válečných zpráv od ČT24 viděl uvedený jako zdroj videa právě Visegrád 24. To je z podstaty nesmysl, neboť agregátor žádné původní materiály nevytváří. Nešlo přitom o výjimku.
Visegrád 24 není zdaleka jediný. Washingtonští výzkumníci mluví o „nové elitě“ na síti X, kterou spojuje podobný styl práce. Sedm z největších agregátorů, ať už spojených s konkrétními lidmi či pseudoinstitucemi, zaznamenalo během prvních tří dnů války přes 1,6 miliardy zhlédnutí. To je desetkrát víc, než mělo sedm největších médií. Za boomem agregátorů stojí Muskova nenávist k tradičním redakcím a odpovídající proměna sítě, fenomén účtů shromažďujících cizí obsah tady zároveň byl dávno před stávajícím majitelem.
Už od poloviny minulé dekády nabírají masové publikum účty jako Pop Crave a Pop Base. Původně sdílely pouze drby o zámořských celebritách, které přebíraly z tradičních bulvárů i sociálních sítí, později se zapojily i do politiky. Úspěšně. Zatímco velké redakce ještě ověřují a později píšou sdělení s kondicionály, agregátory pálí rovnou a ostrými. Často minou. To ale málokoho zajímá. Účtům se tak podařilo ukrást několik zásadních breaking news. To jim nakonec přineslo i pozornost Bílého domu, který je začal využívat ve svých kampaních.
Globálně nelze řešení příliš čekat. Lidé o alternativní zdroje očividně stojí, ať už proto, že se jejich obsah snadno konzumuje nebo že k tradičním médiím nechovají důvěru. Problém je, že odbyt mají hlavně účty, které nikterak nenaplňují někdejší sny o občanské žurnalistice, ale jednoduše přebírají, co se jim hodí do krámu. To je na hony vzdálené někdejšímu principu Google Readeru a čteček RSS vůbec. Zavedené redakce a novináři i tak mohou něco dělat. Nesdílet obsah účtů, jako je Visegrád 24, ba naopak upozorňovat na jeho zlé praktiky.
Jakub Jetmar
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář