Ticho může mít různé vlastnosti, odstíny. V průběhu života se setkáváme se všemi jeho spektry. Příjemné ticho zažíváme s milovanou osobou, když nepotřebujeme slova a můžeme spolu jen mlčet v uvolněné atmosféře důvěry. Je to takové příjemné ticho, které vzniká z lehkosti bytí. Nebo neutrální ticho, když jedeme ve výtahu s cizím člověkem. Existuje však i těžké a dusivé ticho nebo dokonce nenávistné ticho. A pak ten nejhorší druh, který předznamenává konec: ticho rezignace, kdy ticho nabývá konzistence, barvy a lhostejnosti betonu.
Žijeme v kultuře mlčení a s ní spojeného potlačování. V rodinách i v různých oblastech veřejného života je běžné mlčení – o nemoci a bezmoci, o zklamání, traumatu, násilí, penězích, alkoholismu. O sexuální orientaci, o duševním zdraví, o pocitech nebo jejich nedostatku. Mlčíme o současnosti i minulosti, například o tom, jak represe minulého režimu ovlivnily životy konkrétních rodin, jak nás pronásledují transgenerační traumata. Mlčíme o mlčení. Po desetiletí se zametá pod koberec, jen občas se nahlas konstatuje „co bylo, to bylo“.
Stud je matkou mlčení; jsou to propojené nádoby. Stud nebo strach z něj je často důvodem, proč se o věcech nemluví, a mlčení se někdy stává jakousi poslední naivní hrou na dospělé: předstírá se, že když se o něčem nemluví, tak to neexistuje.
Zajímalo by mě, do jaké míry byla naše „kultura mlčení“ ovlivněna komunistickým režimem, kdy mlčení bylo pro mnohé strategií přežití, jedním ze způsobů, jak ochránit sebe a svou rodinu. Je možné, že naši prarodiče a rodiče se v tomto mlčení pohodlně uhnízdili na čtyři desetiletí a my si toto nehmotné dědictví neseme dodnes.
Ale jak se to stalo nám? Kdy to začalo? Zabývá se někdo etnologií mlčení? Funguje to v jiných kulturách jinak, lépe?
Dříve jsme se učili chodit a nyní v dospělosti se mnozí z nás učí mluvit. O svých pocitech, nespokojenosti, těžkých věcech a věcech, které se těžko pojmenovávají. Přímým, ale neohrožujícím způsobem. Ale máme to někomu vyčítat? Od koho jsme se to měli naučit, když se mlčení ve většině rodin pečlivě pěstovalo a dědilo napříč generacemi? A to, o čem se už nedalo mlčet, se „řešilo“ bouchnutím dveří, hádkou, případně domácím násilím. A pak následovalo další, hlubší a ještě hůře prolomitelné mlčení.
Mlčení se často zdá být nejjednodušším řešením. Ale funguje jen dočasně, pak se z něj stane stokilové břemeno, které nás dusí.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář