COOLna

Osmdesát let, byla tu osmdesát let. Nejsem si jist, zda je za dobu jejich existence někdo znovu natřel, ale rozhodně vím, že je za posledních sedm let nikdo neumyl; když jste se jich pokusili dotknout hadrem, kyt se rozsypal po podlaze a skla výhružně povyjela z rámů.

Tak jsme je spíš s respektem obcházeli. Otevřít se dala, to stačilo. Svým způsobem byla otevřená stále (rozhodně si to tedy myslely chytré hlavice radiátoru s open window detection, jež i pod okny zavřenými odmítaly fungovat), zvenčí dovnitř prošlo všechno do velikosti sýkory – pyl, saharský písek, prašníky tamaryšku čtyřmužného, i ten nejslabší větřík, zvuky do vzdálenosti čtyř set metrů, hmyz všeho druhu.

Okno nahoře v dětském pokoji bylo v nejhorším stavu – o tom mi O. dokonce tvrdila, že ho na místě drží jen závěs. Přišlo mi to přehnané, ale raději jsem tam nechával zataženo.

Přesto jsem se ani v covidové, ani v putinovské vlně neodhodlal se jich zbavit, vyměnit je za mladší model. O. jsem říkal, že to je mým osobnostním nastavením, že vztahově jsem stálý a mám tendence setrvávat i v nevyhovujících vztazích, O. říkala, že jsem jenom línej. Nejspíš jsme měli pravdu oba, na svou obranu bych však rád podotkl, že jsem za svůj život vyměňoval v různých domech okna už dvakrát a že to je dle doporučení WHO dvojnásobek bezpečného množství. Ale neříkám, že jsem nic necítil, když jsem procházel naší ulicí a viděl sousedy vystavovat na odiv své čerstvé kusy. Jo, na můj vkus byly až moc umělohmotné, ale tu a tam mi blesklo hlavou, jak asi dokážou zahřát…
Ale teď, když už jsem byl poslední v ulici, musel jsem do toho praštit taky. Přišli pánové, pokryli mi celý byt vrstvou prachu a pilin a najednou tu sedím za třemi skly a dvěma vrstvami argonu. A můj život už nikdy nebude stejný. Není to jenom prach, pyl, chlad a smrad, co dovnitř přestalo vnikat. I svět. Už vlastně nevím, že bydlím kousíček od letiště, protože mi přistávající vládní speciál nerozdrnčí všechny tabulky. Se starými okny jsem věděl hned, že se sousedům konečně narodilo dítě, ale jak se má dneska, netuším, už ho vůbec neslyším ječet. A i když jsou ta tři skla vyleštěná, jak stará okna nikdy nebyla, stejně jsou vidět, cítit. Jako tlustý pancířsklo, za nímž nic necítíte a nic se vás nedotkne.

Tomáš Baldýnský

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.