COOLna

Wolfgang Munchau se ve svém sloupku pro server Eurointelligence.com vyjadřuje k porouchané vědní disciplíně, které se říká makroekonomie. Sám konstatuje, že není ekonom, ale novinář a publicista. Makroekonomie ale hrála velkou roli v jeho profesionálním životě.

Akademičtí makroekonomové měli velký vliv na jeho názory na hospodářství i společnost. Podobně makroekonomové ovlivnili politiky. Třeba bývalého britského ministra financí Gordona Browna v 90. letech. To on prosadil nezávislost britské centrální banky a sledoval ortodoxii makroekonomie do posledního písmene.

Když byl v listopadu 1992 zvolen Bill Clinton americkým prezidentem, ihned stvořil skupinu akademických makroekonomů, kteří měli vymyslet správnou politiku do budoucna. V první dekádě nového milénia se akademičtí ekonomové stali hvězdnými centrálními bankéři jako Ben Bernanke v USA nebo Mervyn King ve Spojeném království. V televizním seriálu West Wing (Západní křídlo) se dokonce makroekonom stane americkým prezidentem. To je dnes něco naprosto nemyslitelného.

Sláva makroekonomů zašla. Tak jako jejich vliv zázračně vzrostl, nyní zase rychle upadá. Stále se ale většina makroekonomických režimů většiny zemí opírá o ortodoxní modely vymyšlené makroekonomy v 70. letech. Nezávislost centrální banky, cílování inflace a fiskální pravidla – to jsou všechno věci, které vděčí za svou existenci modelování.

Potíž je v tom, že modely už drahnou dobu nefungují. Dokonce to začínají chápat i v některých centrálních bankách. Šéfka ECB Christine Lagardeová mluví o „posunech v ekonomických vztazích a přerušení zažitých pravidelností“. Přiznává, že modely, na které se centrální banky dosud spoléhaly, už neodrážejí skutečnost.

Když se podíváme na předpovídání inflace, tak za poslední dekádu většina prognóz tvrdila, že inflace v eurozóně či Spojeném království se bude blížit inflačnímu cíli, což byla zpravidla dvě procenta. Inflace se ale vždy chovala jinak a byla po většinu druhé dekády vždycky mnohem níž než inflační cíl. Nyní se zase inflace usadila mnohem výš. Potíž s prognózami není, že by byly špatné, ale v tom, že jsou nastavené příliš optimisticky. Neříkají centrálním bankéřům, co potřebují vědět, ale co chtějí slyšet.

Kdejaká opice házející šipky či kdejaký astrolog by měli lepší odhady než modely centrálních bank. Munchau samozřejmě nenavrhuje, že by centrální banky měly najmout místo lidí opice nebo se dát na černou magii. Existují ale způsoby, jak prognózování zlepšit bez angažmá ekonomů. Když je v modelování lepší opice, tak je v něm lepší i obyčejný člověk.

Špatné prognózy jsou jenom špička ledovce. Horší je, že vůbec nechápeme, co se děje. Britská královna Alžběta II. se po globální finanční krizi a velké recesi v roce 2008 slavně pozeptala, proč ji žádný ekonom nepředpověděl. V prognózování většinou nejsou dostatečně zastoupeny finance. A také se mylně předpokládá, že jsou lidé racionální.

Proč ekonomové nezmění svoje modely? Odpověď zní, že do nich většinou investovali celou svoji kariéru. Připomíná to německé výrobce aut ve světě elektromobilů. Možná budou mít do budoucna hlavní slovo počítačoví vědci a matematičtí statistici. Bude se využívat umělá inteligence i deep learning.
Před rokem 1990 inflační cílení neexistovala. Cenová stabilita patřila do kategorie „vím to, až když to vidím“. Možná bychom se k tomu měli vrátit.
Celá idea nezávislého centrálního bankovnictví stála na tom, že modely jsou lepší než politici. Když je ale lepší i opice, tak to neplatí. Munchau předvídá, že Bank of England bude první, která ohledně inflace vyvěsí bílou vlajku. Budou ale mít politici zájem převzít zpět kontrolu a odpovědnost za nefunkční centrální banku?
Podobně je to podle Munchaua s moderními rozpočtovými cíli. Také se zrodily z moderní ekonomické ortodoxie. Jeden specifický problém s těmito modely je předpoklad potenciálního produktu ekonomiky, tedy odhad výkonu ekonomiky, která jede v plné své kapacitě. Špatný odhad toho, jak finanční krize roku 2008 ovlivnila potenciální produkt ekonomik, je jednou z příčin, proč se většina Evropy následně pustila do fiskální přísnosti a škrtů v nesprávnou chvíli.
Zde se nachází varování například pro britské labouristy. Gordon Brown učinil britskou centrální banku nezávislou a představil nový rozpočtový režim. To bylo ale v době, kdy modely ještě fungovaly. Nelze to aplikovat v období, kdy už nefungují.

Když budou politici dále spoléhat na ortodoxii, dostanou se slovy Johna M. Keynese do pasti „nefunkčního ekonoma“. Velkou cenu v britské politice dostane ten, kdo se rozloučí se zavedenými pořádky. Lizz Trussová to zkusila a ze známých důvodů se to nezdařilo. Lpění na nefunkční ortodoxii už ale také dávno není udržitelné.

Tolik Munchau. Pro české makroekonomy to platí dvojnásob. Stačí si vzpomenout, jak všichni říkali, že se nás finanční krize 2008 nedotkne. Pak všichni tleskali škrtům, které v roce 2012 vyvolaly druhý výkyv recese, zbytečný a v Evropě ojedinělý. A před dvěma lety začali oslavovat dramatické zvyšování úroků, které zbytečně – souhlasíme s Janem Švejnarem – nastartovalo inflační očekávání.

Jan Macháček

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.