COOLna

Předně je třeba brát do úvahy naprosté zoufalství a beznaděj, jimiž se vyznačují životy většiny Palestinců. Vzpomeňme na sérii sebevražedných útoků v jeruzalémských ulicích v době zhruba před deseti lety. Běžný Palestinec se přiblížil k Židovi, vytáhl nůž a bodl svou oběť s plným vědomím, že sám bude okamžitě zabit. Tyto „teroristické“ činy neměly žádné poselství, nikdo při nich nekřičel: „Svobodu Palestině!“. Nestála za nimi ani žádná větší organizovaná skupina. Byly to individuální násilné činy prováděné z čirého zoufalství.

Vše se ještě zhoršilo, když Benjamin Netanjahu sestavil novou vládu společně s krajně pravicovými osadnickými stranami, které otevřeně prosazují anexi palestinských území na Západním břehu Jordánu. Nový ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir prohlašuje: „Moje právo, právo mé ženy a mých dětí na volný pohyb [na Západním břehu] má přednost před právy Arabů.“ Tento muž dříve nesměl sloužit v izraelské armádě kvůli svému členství v extremistických protiarabských stranách, prohlášených po masakru Arabů v Hebronu v roce 1994 za teroristické organizace.

Izrael, který se dlouho vyhlašoval za jedinou demokracii na Blízkém východě, se pod vedením současné Netanjahuovy vlády mění v teokratický stát. Prohlášení současné vlády uvádí mezi jejími „základními principy“: „Židovský národ má výlučné a nezadatelné právo na všechny části Země izraelské. Vláda bude podporovat a rozvíjet osídlování všech částí Země izraelské — v Galileji, Negevu, Golanských výšinách a Judeji a Samaří“.

Ve světle těchto závazků je absurdní vyčítat Palestincům, že odmítají s Izraelem jednat. Oficiální program současné izraelské vlády jakékoli jednání jednoduše vylučuje.

Útok Hamásu přišel v době, kdy v Izraeli probíhá velký konflikt způsobený úsilím Netanjahuovy vlády omezit nezávislost soudnictví. Země je v důsledku toho rozdělena na nacionalistické fundamentalisty, kteří chtějí zničit demokratické instituce, a občanské hnutí, které si je této hrozby vědomo, ale přitom se zdráhá spojit s umírněnými Palestinci.

V důsledku útoku Hamásu byla nyní hrozící ústavní krize zažehnána a vyhlášena vláda národní jednoty. Je to starý známý příběh: hluboké a zdánlivě existenční vnitřní rozpory jsou náhle překonány orientací na společného vnějšího nepřítele.

Skutečně však potřebujeme najít vnějšího nepřítele, abychom dosáhli vnitřního míru a domácí jednoty?

Ve všech současných sporech o to, koho pokládat za teroristu, se objevuje populace palestinských Arabů, kteří již desítky let žijí ve stavu trvalé a naprosté nejistoty. Kým jsou a kde je jejich země? Jsou obyvateli Území okupovaných Izraelem, Západního břehu Jordánu, Judeje a Samaří, nebo Státu Palestina, který uznává 139 zemí a od roku 2012 je nečlenským pozorovatelským státem OSN?

Izrael, který fakticky ovládá toto území, však s Palestinci zachází jako s dočasnými osadníky, jako s překážkou pro vytvoření „normálního“ státu Židů, kteří jsou jedinými skutečně právoplatnými obyvateli země. K Palestincům se přistupuje výlučně jako k problému. Stát Izrael jim nikdy nepodal pomocnou ruku, nikdy jim nedal jiskřičku jakékoli naděje ani pozitivně nenaznačil jejich roli ve státě, ve kterém žijí.

Hamás a izraelští zastánci tvrdé linie tak představují dvě strany téže mince. Nejde o to vybrat si mezi jednou a druhou frakcí tvrdé linie, ale mezi fundamentalisty a všemi, kdo nepřestávají věřit v možnost mírového soužití. Ti na jakýkoli kompromis s palestinskými či izraelskými extremisty nemohou přistupovat. V opozici k nim je třeba důrazně hájit práva Palestinců, stejně jako nikdy neustupovat v boji proti antisemitismu.

I když to může znít jako z jiného světa, oba zápasy spolu úzce souvisejí.

Slavoj Žižek

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.