COOLna

Mají toho lidé napříč různými etniky a civilizacemi více společného, nebo se častěji liší? Na tuto otázku je těžké dát nějakou přesně vyčíslitelnou odpověď. Šalamounsky ji však zodpovídá obsáhlá publikace Dějiny lidí: Pestrost lidstva v 73 kapitolách.

Její autor, etnolog, historik kultury a vědecký novinář Martin Rychlík, v ní vyjmenovává a obrazově dokumentuje 73 jevů, které jsou univerzálně rozšířené u všech známých lidských společností, i když jejich konkrétní realizace se u jednotlivých etnik výrazně liší.

Její autor, etnolog, historik kultury a vědecký novinář Martin Rychlík, v ní vyjmenovává a obrazově dokumentuje 73 jevů, které jsou univerzálně rozšířené u všech známých lidských společností, i když jejich konkrétní realizace se u jednotlivých etnik výrazně liší.

Všude tedy lidé mají jedinečná jména, ale jen málokde se při jeho výběru postupuje jako u Maorů: ti opakovali vhodná jména tak dlouho, než dítě kýchlo a zvolilo si tak (v Etiopii prý zase rozhoduje moment, kdy dítě začne sát). Každá komunita zná cosi na způsob institutu manželství, ale ne všude jej chápou tak „velkoryse“ jako bolivijští indiáni Sirionó, kteří mohli legálně kopulovat i se sestrami svých manželek, takže sirionský manželský partner se tak může stýkat mnohdy s více než deseti lidmi.

U všech kultur se také setkáme s nějakými potravními tabu a speciálními dietami, ale málokde si jimi lidé tak komplikují život jako členové „totemu vody“ u některých australských Aboriginců, kteří mohli přijmout vodu a napít se jen z rukou třetí osoby. Lehké to neměli ani masajští náčelníci, kteří směli konzumovat jen mléko, med a kozí játra. Lidé se také všude navzájem zdraví, ale jen zřídka k tomu jako u súdánských Nuerů patří i záměrné plivání na obličej. S tím by se u nás asi nepochodilo.

Univerzálně platí rovněž tabu incestu, leč existují výjimky, a to nejen u dávných staroegyptských faraonů: Balijci prý schvalovali možný sňatek dvojčat, ale jen po speciálním očistném rituálu (ovšem všechny další typy sourozeneckých svateb byly i na Bali zakázány).

Kniha vychází z klasického soupisu tzv. kulturních univerzálií, který na základě nasbíraných dat sestavil roku 1945 americký kulturní antropolog George P. Murdock. Obsahuje témata související s každodenním životem (výroba nástrojů, bydlení, vaření); péčí o lidské tělo, jeho rozvoj i léčení (hygiena, chirurgie, sporty); mezilidskými vztahy (etiketa, návštěvy, námluvy, pohostinnost); komunikací (gesta, pozdravy, jazyk); veřejnou správou a právem (vláda, pravidla dědění); s lidskou tvořivostí (dekorativní umění, tanec, hudba, folklor); poznáváním světa (počítání, pozorování počasí) i náboženstvím a magií (mytologie, eschatologie, oběti nadpřirozeným bytostem, kouzla). Poslední kapitola se pak zabývá žertováním.

Martin Rychlík nikterak nezakrývá, že tento antropologický systém vznikl v západním prostředí, tudíž že nahlíží svět z „naší“ perspektivy. Z toho důvodu některé zahrnuté kategorie jako „umění“ jsou proto jen konceptem, který mnohé jiné kultury v této podobě neznají, ale my se můžeme pokoušet je u nich objevovat či konstruovat.

Navíc asi stále existuje nemálo lidí, kteří lidstvo pořád dělí na „nás“, civilizované, a nebezpečné a podřadné „barbary“, jak to vnímali i někteří antropologové v 19. století.

Zvláště pro tyto spoluobčany by četba této knihy mohla být užitečná: vede k poznání, že pro obyvatele jiných kontinentů jsou „naše“ tradiční a ověřené zvyky stejně podivné jako pro nás ty jejich (kupříkladu „věno“, tedy zvyk, kdy rodina nevěsty předávala majetek ženichovi, je z globálního hlediska neobvyklé: ze zkoumaných kultur existovalo jen ve třech procentech z nich). Případně kniha nenásilně přivádí k poznání, že to, co nám dnes u jiných připadá podivné a zavrženíhodné, ještě před několika generacemi „přirozeně“ a samozřejmě provozovali naši vlastní předci.

V tomto smyslu by Rychlíkova kniha mohla vést k větší toleranci a k uvědomění si toho, že i když všichni máme podobné potřeby a tužby, uspokojovat se dají velmi různě. (Ostatně Rychlík dodává, že ač máme všichni shodný počet tělesných otvorů pro vykonávání biologických potřeb, každá kultura s těmito funkcemi zachází po svém: například dospělí muži z afrického etnika jménem Chaggaové během iniciací dokonce předstírají, že mají doživotně uzavřené zadnice, takže nemusí „na velkou“, na rozdíl od žen a dětí, které i nadále podléhají svým živočišným potřebám.)

U většiny z lidských zvyků i institucí bychom tedy měli být krajně opatrní či zdráhaví v určování toho, který z nepřeberného množství způsobů uspokojování našich potřeb a fungování našich společností je jediný možný či nejlepší. I když některá kritéria pro jejich rozlišování či určování lokální vhodnosti či tělesné funkčnosti existují. A při vší tolerantnosti: někdy se v rámci jedné komunity dají tyto kulturně odlišné, až protikladné způsoby jen obtížně kombinovat.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.