COOLna

Chtěl bych začít základní otázkou o svobodě projevu ve Spojených státech a v Evropě. Jak se díváte na rozdílnost pojetí svobody slova po přeletu Atlantiku? Všímáte si, že lidé na obou jeho stranách mají jiné názory?

Vidím tu více podobností než rozdílů. Nejen v USA, ale ve všech zemích, jež jsem navštívila, jsou lidé, kteří mají více libertariánské názory a kladou důraz na práva jednotlivce včetně svobody projevu, a pak ti s komunitárnějším pohledem. Těm záleží spíše na tom, aby byli chráněni před potenciálními škodami, které z těchto svobod mohou plynout.
V průběhu dějin a v každé části světa se lidé dožadovali svobody projevu, ale zároveň tu existoval protichůdný tlak ze strany vlád a ostatních členů společnosti.
Jistě, ostatní západní demokracie, včetně těch evropských, mají rovnováhu nastavenou trochu jinak než Spojené státy. Pokud jde o některé kontroverzní politické projevy, nenávistné výroky, hanobení, jsou v těchto zemích regulovány přísněji než v USA. Ve věci sexuálních projevů jsou zase restriktivnější Spojené státy. Raději ale zdůrazňuji to, co máme společné, než to, co nás rozděluje.

Řadu let jste byla šéfkou Amerického svazu pro občanské svobody a je tu jeden příběh, který myslím není na této straně Atlantiku tak známý. Tím je neonacistický pochod ve Skokie v Illinois. Mohla byste našim čtenářům tuto kauzu stručně přiblížit?

Když v USA zmíníte případ Skokie, většina lidí hned ví, o čem mluvíte, protože je určující nejen pro postoj ACLU, ale i pro stanovisko Nejvyššího soudu Spojených států k prvnímu dodatku ústavy. Jeden ze soudců Nejvyššího soudu kdysi slavně řekl, že chráníme svobodu i pro takové myšlenky, které nenávidíme.
Máte tu přední organizaci hájící občanské svobody, jež má za sebou dlouhý boj za rovná práva, rasovou spravedlnost a proti diskriminaci, a ta se najednou v pozdních 70. letech zdánlivě paradoxně postavila na obranu skupiny neonacistů. Ti chtěli nenásilně demonstrovat ve městě Skokie nedaleko Chicaga. Žilo tu nejen mnoho Židů, ale v tehdejší době také značné množství přímo přeživších holokaustu.

Pro ACLU, potažmo soudní systém to bylo velmi snadné vítězství, protože šlo o něco, co Nejvyšší soud nazval základním principem svobody projevu – názorovou neutralitou. Naše vláda musí dle tohoto principu zachovat neutralitu vůči danému projevu nehledě na to, jak je nenávistný a nenáviděný. To jeho potlačení neospravedlňuje. Můžete mu oponovat, debatovat s ním, ignorovat a tak dále.
Ale my jakožto ACLU jsme něco podobného udělali i o půl století později v roce 2017, když jsme obhajovali právo na protest demonstrantů v rámci Unite the Right pochodu v Charlottesville ve Virginii. Pokaždé to bylo snadné vítězství u soudu, ale v obou případech jsme rozhodně prohráli, co se týče veřejného mínění, což mě vrací k první otázce, kterou jste položil.
Ve Spojených státech je mnoho lidí – a to včetně členů ACLU – kteří nepodporují názorově neutrální pojetí svobody projevu, jaké razí Nejvyšší soud. ACLU v důsledku případu Skokie ztratila 15 % svých členů.

Ve vaší knize Nenávist mě zaujala zmínka Aryeha Neiera, jedné z klíčových osobností v souvislosti se Skokie. Jeho rodina uprchla z Německa tváří v tvář nástupu nacistů. Přesto trval na ochraně práva neonacistů na pochod. Jak si jeho postoj vysvětlujete?

Je to můj velmi blízký přítel a kolega a myslím, že je důležité poznamenat, že nejenže byl v době případu Skokie výkonným ředitelem ACLU, ale stal se i zakládajícím výkonným ředitelem Human Rights Watch a Open Society Foundation.
Narodil se v hitlerovském Německu a jeho širší rodina byla zcela vyvražděna nacisty, byť jeho nejbližším příbuzným se podařilo uniknout. Člověk je v pokušení říct: Ale on přesto hájil svobodu slova pro nacisty ve Skokie. Na to by vám ovšem podotkl, že pro nacisty hájil svobodu slova právě proto, že bez ní nemají utlačované marginalizované menšiny, jimiž Židé vždy budou, sílu vzdorovat majoritním proudům.

Z podstaty věci jsou to právě ti bez síly většiny – kvůli své etnické nebo rasové identitě či politickým názorům –, kdo se musí nejvíce spoléhat na svobodu projevu a svobodu sdružování. Aby se mohli spojit a pozvednout svůj hlas proti tyranii.
Neier napsal po případu Skokie skvělou knihu Defending My Enemy (Bráním svého nepřítele). Píše v ní, že nacisty nenávidí ještě víc, než miluje svobodu projevu. Upozorňuje, že kdyby byl přesvědčen, že cenzura může zabránit jejich nástupu k moci, podporoval by ji. Ale ona měla naprosto opačný dopad: poskytla jim propagandistickou platformu, pomocí které zvýšili svou atraktivnost.

Zmínila jste i nepokoje v Charlottesville a negativní odezvu, které se pak ACLU dostalo. Myslím, že zejména v amerických pravicových médiích je tento moment označován za bod obratu. V tom smyslu, že se pak organizace zalekla reakce veřejnosti a opustila své ideály ochrany svobody projevu. Je to přehnané tvrzení, nebo na tom něco je?

Je to rozhodně přehnané, ale je tu i zrnko pravdy, oprávněných obav. Přehnané je to v tom smyslu, že od doby, co jsem členkou ACLU, tedy od 70. let, se vždy našli kritici, kteří říkali: „Neděláte dost pro svobodu projevu a opouštíte od její obhajoby.“
Vycházelo o tom mnoho článků v předních publikacích. Když máte program, který si klade za cíl hájit rovná práva a zároveň i svobodu jednotlivce, v některých případech dochází k určitému napětí. Různí lidé budou říkat, že jdete příliš daleko tím či oním směrem.
Pod mým vedením jsme se například snažili vypracovat pravidla pro stanovení hranice mezi tím, co by mělo a nemělo být chráněným projevem týkajícím se rasových nebo genderových otázek, a to bez ohledu na to, jak kontroverzní jsou. Na druhou stranu, v určitých kontextech – třeba na pracovišti či ve škole – v jakém okamžiku se z toho stává sexuální, rasové obtěžování?
Různí zastánci občanských svobod se mohou rozcházet v názoru na to, kde je třeba stanovit hranici. Někteří lidé tehdy říkali, že jsme zanevřeli na svobodu projevu.
Když se podíváte na množství případů, jimiž se ACLU zabývá, velmi, velmi silně chráníme svobodu slova i pro takové projevy, které nenávidíme. Nedávno jsme hájili svobodu slova pro pravicového provokatéra Milo Yiannopoulose. Hájili jsme svobodu projevu Trumpových příznivců, kterým byly strženy jejich transparenty…

Nadine Strossen, právnička a aktivistka

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.