COOLna

Od vypuknutí takzvané migrační krize v roce 2015 je podivuhodná neschopnost států Evropské unie vymyslet a realizovat funkční řešení, které by dodržovalo desítky let platné mezinárodní právo. Už osm let se každý rok všichni divíme, že migrace pořád existuje, paradoxně přesto, že jsme neprovedli žádnou systémovou změnu. Několik nápadů a plánů na řešení přineslo v posledních letech na stůl Německo, ale také Itálie i další země.

Situace se střídá podobně jako roční období. Během jara začnou média přinášet obrázky toho, jak migranti opět překračují nějaké hranice.

Nic z toho se ale schválit nepodařilo. Velkou měrou i kvůli dlouhodobému odporu ze strany České republiky, která blokuje téměř všechny konstruktivní návrhy. A pokud se občas nějaký částečný plán schválit podaří, souvisí většinou jen s vyššími ploty a tvrdším přístupem Pevnosti Evropa.

Situace se opakuje podobně, jako se střídají roční období. Během jara nebo nejpozději léta začnou média přinášet obrázky toho, jak migranti opět překračují nějaké hranice. Vznikají nové improvizované tábory a úřady té které země jsou přetížené, aby se ke konci roku situace uklidnila a všichni měli pocit, že se věc podařilo vyřešit.

V roce 2016 doznívala krize v Řecku, o rok později se zas více diskutovala situace v Itálii a připlouvající čluny ze severní Afriky. V roce 2018 se trasa posunula do Bosny a Hercegoviny a dále do Chorvatska. Rok 2020 přinesl vydírání tureckého prezidenta Erdoğana a vyvolání umělé krize na pozemní hranici jeho země s Řeckem. Následujícího roku otevřel běloruský diktátor Lukašenka novou migrační trasu na hranici s Polskem, kam se snažil nalákat zoufalé migranty z Afriky i Blízkého východu.

Minulý rok přinesl novou dynamiku do prostoru střední Evropy, kdy migranti především kvůli pašerákům i nechuti Maďarska dále hlídat své hranice začali více procházet přes Slovensko a Česko do Německa. A letos jsme se vrátili k dlouhodobě přetížené Itálii.

Dlouhodobé pozorování migračních vln přitom ukazuje, že za zimním zklidněním vůbec nestojí horkou jehlou šitá polovičatá opatření jednotlivých států (loni v listopadu se vyřešením situace chlubil i český ministr vnitra Rakušan), ale jednoduše počasí. Moře je v tomto období rozbouřené, na Balkáně i jinde v Evropě vládne chlad a sníh, což nejsou vhodné podmínky pro putování. K tomu se lidé většinou odhodlávají až s příchodem jara.

Všechna navrhovaná evropská řešení mají společné to, že se zabývají potlačením migrace, zvýšením ostrahy hranic, budováním dalších plotů, detenčních center a tak podobně. Několik studií ukázalo (například Dr. Robyn Sampson v roce 2015), že mezi efektivnější ostrahou hranic nebo větším utrpením migrantů po cestě a jejich snahou dostat se do EU nepanuje žádná souvislost.

Mezi politiky řady zemí Unie jsou přesto stále populární názory, že odrazení způsobí snížení migračního tlaku. To však pořád nepřichází. Zároveň je paradoxní, snad až absurdní, že lidé prchající před válkou nebo klimatickými změnami nemají vůbec žádnou legální možnost jak se do Evropy dostat.

Evropská unie tak ve výsledku na jedné straně potírá a nabourává sítě pašeráků, kteří vydělávají miliardy eur, a na druhé straně svou politikou tyto sítě dále podporuje tím, že jim soustavně přihrává nové a nové klienty.

Kromě toho EU platí stovky milionů eur zločineckým organizacím například v Libyi nebo Tunisku, které na oplátku zadržují tisíce lidí v koncentračních táborech, v nichž jsou znásilňováni a mučeni. To vše za potlesku velké části evropské společnosti. Už jen hořkou tečkou je to, že Evropa nutně potřebuje stovky tisíc pracovníků na nízko kvalifikované pozice, které neví, kde získat.

Za posledních osm let jsme tedy jako Unie dokázali vybudovat velice drahý systém „Pevnost Evropa“, který porušuje mezinárodní závazky, a divíme se, že nefunguje. Nepřestává totiž platit pravidlo, že vyšší zdi znamenají jen více utrpení. Migraci nezastaví a k legálním cestám do EU zatím diskuse ještě nedospěla.

Migraci totiž zastavit nelze, je to realita, která tu s námi je stejně dlouho jako lidstvo samo. Ale nepochybně je důležité a smysluplné ji rozumně regulovat.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.