COOLna

Preferovali byste nechat se okrást o pár sto- či tisícikorun, nebo raději nechat své dítě sexuálně zneužít, případně zkopat do krve ožralým gaunerem? Pokud se kloníte k první možnosti, vybrali jste si pro život špatnou zemi.

Žádné zločiny nebudí větší vášně než ty namířené proti dětem. Alespoň tedy u veřejnosti. Justici znepokojují o poznání méně, soudě podle verdiktů z poslední doby.

Letos v květnu potvrdil brněnský krajský soud dvouletý trest s tříletou podmínkou pro muže, jenž kombinací alkoholu a léků omámil a následně znásilnil nezletilou dívku.

Před nějakou dobou unikl vězení třicátník, jenž sexuálně zneužil šest chlapců ve věku 10 až 14 let. V tomto případě soudce souhlasil s dohodou mezi státním zástupcem a obhájcem obviněného, že podmínka bude dostačující. „Dosud nebyl trestán, projevil opravdovou lítost, doznal se a od začátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení,“ prohlásil státní zástupce Marek Vagai s tím, že muž také poškozeným zaplatil odškodné ve výši 20 až 35 tisíc korun.

Nebylo by nic snazšího než naplnit následující řádky spravedlivým hněvem nad nepotrestaným úchylem a absurditami kolem případu – už fakt, že „kompenzace“ za zneužití dítěte odpovídá ceně za rozbitý bicykl a státnímu zástupci to připadá dostačující, je donebevolající. Avšak jakkoli lákavě může tato varianta znít, větší smysl má zasadit daný případ do širšího kontextu české justice a zejména našeho právního systému.

Uvedený rozsudek v první řadě vysílá katastrofální zprávu všem obětem sexuálního násilí, které se ani předtím nehlásily policii s nadšením. Nyní vidí, že nemá smysl nechat se ponižovat u výslechů, prožívat znovu a znovu své trauma a snažit se něco změnit. Stačí špetka „opravdové lítosti“ a trest bude akorát k hořkému smíchu. Tím spíše, že opakované zneužívání dětí není výsledkem ojedinělého, momentálního selhání.

Není cílem vysmívat se zde člověku pronásledovanému neovladatelnými vnitřními běsy, jenž možná opravdu trpí krutými výčitkami za své činy. Leč úloha trestu nekončí u odplaty vůči provinilému. Musí také plnit funkci odstrašení pro jiné pachatele. Výše uvedený rozsudek však potenciální násilníky spíš ujišťuje, že jim nic strašného nehrozí.

Zadruhé: jak je možné, že v naší zemi se může několikanásobný sexuální predátor zaměřený na děti dopracovat k dohodě s obžalobou a podmínce, zatímco za pěstování konopí se chodí na šest či osm let do vězení?! Jistě, každý případ je jiný. Ale i kdyby se násilník v budoucnu změnil na nové vtělení svatého Martina de Porres, společenská i ryze individuální nebezpečnost jeho činů je nesrovnatelná s pěstiteli cannabisu.

Projevili snad konopní provinilci nedostatečnou lítost? Nezaplatili pár kaček odškodného každému, komu nabídli jointa? Možná, a je to úplně jedno. I kdyby prodávali rostliny po metrácích a v jednací síni pomazali kliky lejnem, pořád budou řádově menším problémem než chlap, co osahává přirození školákům.

Holedbáme se svou evropskou civilizovaností. Ani prokazatelně odpudivé kriminálníky bychom nenechali mučit nebo kamenovat. A zároveň řadu let vězníme bezúhonné chudáky za výrobu drogy, která navozuje stavy obdobné mírné opilosti a je méně návyková než alkohol i tabák.

Tohle představuje mnohem větší zločin než vše, čeho se dopustili „pachatelé“. Je to regulérní zločin a padá v první řadě na hlavy politiků, kteří by mohli vadnou legislativu snadno změnit. Vinu nese i část státních zástupců a soudců, kteří se místo skutečného hledání spravedlnosti zmůžou jen na tupé následování litery zákona stůj co stůj.

Problém zdaleka nekončí u konopí. Procházka mediálními archivy odhaluje dlouhodobý trend, jejž lze do jisté míry shrnout jako marginalizaci násilí. Pokud fyzické napadení nemá vážné zdravotní následky, končí často pod univerzální hlavičkou „výtržnictví“ a podmíněných trestů, jako by veřejná agresivita byla nutným zlem, s nímž se musíme v tichosti smířit.

Dva příklady za všechny, a jsou jich jen při zběžném hledání desítky. Opilý hokejový fanoušek udeří pracovníka ochranky pěstí a pak předkloněného muže dvakrát kopne kolenem do obličeje. Za tento brutálně vedený útok, navíc následovaný podobně agresivním napadením městského strážníka, přišla tříletá podmínka. Obviněnému to bylo líto.
Obětem nejspíš také.
Jindy zase recidivista zkope mladíka před barem. Oběť skončí se zlomenou čelistí na operačním sále, agresor na svobodě s pětiletou podmínkou, protože již „dostatečnou dobu žil řádným životem“.

I připravovaný (a mimořádně zpožděný) zákon o nepřijatelnosti násilí vůči dětem coby výchovného prostředku bude pro jistotu bez postihu. Hle, živoucí paradox: lidé pevně věřící v nezbytnost trestů považují za smysluplnou normu, která žádné tresty neobsahuje. To dává perfektní smysl.

Zkuste ovšem daňový podvod, a pokud vám to někdo dokáže – což se pravda nestane zdaleka pokaždé –, počítejte s řadou let za mřížemi. Jinými slovy: chránit bývalé i budoucí oběti násilí stát neumí, zato svoji kasu a jiné priority si hlídá razantně. Ochrana zdraví a života je u nás méně důležitá než postih nezákonného obohacení.

Nikdo svéprávný se nebude zastávat daňových podvodníků. Přesto si nyní prosím položte otázku, zda byste preferovali nechat se okrást o pár sto- či tisícikorun (což daňový únik v důsledku znamená), nebo raději nechali své dítě sexuálně zneužít, případně zkopat do krve ožralým gaunerem.
Odpověď bude u každého stejná.
Koho tedy zastupuje stát, jehož priority se tak moc odlišují od priorit jeho občanů?

Josef Bouška, konzultant

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.