COOLna

O jednom z mnoha participativních bytových projektů, které se dějí takřka po celém Německu, ve vnitrobloku věžáku s číslem popisným 9/11 vypráví Roman Grabolle, zakladatel několika svépomocných bytových sdružení.

„Když jsem sem přišel poprvé, tak to tu vypadalo úplně jinak. Je těžké si to dnes vůbec představit. Bylo znát, že toto místo má špatnou pověst, až jakési stigma. Byly tu akorát obchody a nálevny s alkoholem a stahovali se sem lidé z okraje společnosti, těžcí alkoholici, kriminálníci, bezdomovci. Ale takových míst bylo po městě více,“ vzpomíná Grabolle.

Ten se do Georg-Schwarz-Straße nastěhoval v roce 2015. Už předtím zde však fungovalo několik participativních bytových projektů. Třeba v roce 2012 tady skupina dobrovolníků koupila některé vybydlené domy a za pomoci různých půjček od přátel, bank i vlastních úspor je postupně dávala do obyvatelného stavu.

„Tehdy ty domy nikdo nechtěl a byly proto velmi levné, jeden se dal pořídit za nějakých osm až deset tisíc eur. Když byla první budova zrenovovaná, začaly vznikat další podobné akce. Postupně se tu začaly objevovat obchody, pořádaly se koncerty a kdysi ošklivé místo začalo opět žít,“ vypráví Roman Grabolle.

„O všem si rozhodujeme sami. Kdyby byl dům v osobním vlastnictví, osobní podíly mohou být prodány za účelem zisku, a to bez souhlasu ostatních. Účast na podobných projektech je pro nízkopříjmové skupiny obyvatel bez finančních rezerv jednoduše nemožná. V sebeorganizovaných obytných domech v kolektivním vlastnictví naproti tomu rozhodují všichni obyvatelé společně o tom, co se v domě a s domem děje. Kdo se do něj nově přistěhuje, má stejná práva a povinnosti,“ vysvětluje společné prohlášení lipských hausprojektů v místním magazínu Der Kreuzer.

Ještě před jedenácti lety by se do ulice Georg-Schwarz-Straße v saském Lipsku málokdo odvážil vkročit. Dnes tu bují život.

„Když projekty fungují několik let a půjčky na ně jsou splacené, nahromadí se finanční prostředky, které se pak používají na nové projekty. Nemovitosti jsou tak trvale vyjmuty z trhu, nemohou být zprivatizovány. I po splacení úvěrů a úroků zůstane nájemné ve stejné výši, z toho se pak platí náklady na údržbu a správu domu. Velká část nájemného jde do společného fondu. Tyto prostředky se pak použijí na další projekty. Peníze se tak točí mezi těmito projekty a nemusíme se v budoucnu spoléhat na jiný kapitál,“ říká Rost.

Německo, ale třeba i Rakousko nebo Dánsko, patří mezi evropské kolébky participativního bydlení. První vlaštovky se však objevují i v Česku. A to doslova. Jeden z počátečních průkopnických projektů se totiž jmenuje První vlaštovka.

„Problém byl trochu s právní formou. Právníci se totiž hrozně divili, proč chceme založit bytové družstvo, ale nechceme byty vlastnit. Ale my jsme do toho šli s přáteli a nechtěli nic prodávat. Nakonec jsme tedy sociální družstvo. To bylo první, co jsme udělali, aby se s námi vůbec někdo začal bavit,“ řekl později na jedné z přednášek 9. ročníku Anarchistického festivalu knihy v pražském Cross Clubu člen První vlaštovky Tomáš Růžička.

Další platformou, která v tuzemsku vznikla, je pražský projekt Sdílené domy nebo děčínský Racek. Vraťme se však z Česka ještě na chvíli za hranice. Navzdory rostoucímu spekulování s nemovitostmi vznikají v Lipsku tyto projekty i nadále.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.