COOLna

Vláda nedávno rozhodla o navýšení kvóty pro zahraniční pracovníky o 20 tisíc. Jistě jsou a budou mezi přicházejícími cizinci i inženýři, lékaři a programátoři. Nicméně většina jsou – soudě dle volných pozic na úřadech práce – lidé bez valného vzdělání; lidé, kteří nepřinášejí o mnoho víc než své ruce, aby do nich vzali kladiva a šroubováky či nanejvýš páky pro ovládání strojů.

Pro firmy jde o kombinaci snů: pracovní síla pracující za mzdy odpovídající rozvojovým zemím, ovšem v prostředí veřejné infrastruktury a legislativy výrazně lepší než v rozvojových zemích. Jenomže důsledně následovaná logika „zdejší firmy si žádají dělníky, nechť si tedy přivezou dělníky“ by nás mohla uvrhnout do smutné spirály: Česko si získá pověst země otevřené dovozu levné montážní síly, a proto tady budou vznikat nebo se sem stěhovat další montážní výroby, které budou volat po dalším dovozu levné montážní síly, a tak dál – až bude Česko praskat ve švech přecpanými ubytovnami a dálnicemi plnými kamionů.

Dovoz zpravidla velmi málo kvalifikovaných cizinců je vlastně voláním po tom, abychom i nadále zůstávali montážní ekonomikou, která v rámci celého produkčního procesu zajišťuje jeho střední, „nejhloupější“, a tedy i nejméně výnosnou fázi – fázi fyzické výroby a kompletace.

Namísto toho bychom ale měli jako cíl vnímat posun českého průmyslu směrem k „chytrým“ fázím produkce – tedy těm na začátku celého procesu produkce (řízení, výzkum, vývoj, design) a na jeho konci (marketing, poprodejní služby).
V Česku umístěným montážním závodům by dle mého soudu zdejší vláda neměla pomáhat v dovozu dalších desetitisíců dělníků ze všech konců světa, aby se tady dalo montovat ještě víc. Měla by trvat na přístupu, který zdejší ekonomice pomůže se posunout oním chytrým směrem. V tomto případě tedy trvat na tom, že českou populaci budou navyšovat ročně třeba jen nízké stovky lidí z ciziny, ovšem lidí s hodnotnou kvalifikací.

Druhým často vzývaným, zdánlivě elegantnějším, ale taktéž sporným způsobem řešení firemních stížností na nedostatek lidí je větší robotizace (zejména jde-li o pouhé nahrazení nějaké primitivní práce dosud prováděné člověkem).
Obecně je určitě lepší, když úmorně jednotvárné a fyzicky obtížné úkony budou namísto lidí provádět čím dál víc roboti. Je ale třeba se ptát: proč by se tato výrobní aktivita měla odehrávat zrovna v Česku? Proč bychom tady měli vítat a podporovat haly plné robotů – tedy provozy, jejichž dopravní obsluha (přísun materiálů a polotovarů a odvoz hotové produkce) blokuje významnou část zdejší dopravní infrastruktury, a přitom v nich bude zaměstnáno jen pár inženýrů?

Vládní podpora robotizace je jednoduchá: stačí vymyslet nějaké ty dotace a firmy už se o dosažení cíle v podobě vysokého stupně robotizace výroby postarají samy. (Není mi ovšem vůbec jasné, proč by stát vůbec měl dotovat něco, co – je-li to perspektivní – by firmy měly chtít dělat i bez dotací, samy, v zájmu své vyšší ziskovosti, a banky by jim na to vzhledem k této budoucí ziskovosti měly rády půjčit.)

Naproti tomu posun od hloupé montáže k chytřejším fázím produkce by vyžadoval něco mnohem těžšího než jen nový dotační program nebo zvýšení kvót pro pracovníky z ciziny. Zaprvé by bylo nutno posílit kvalitu výuky na školách a průběžně jemně přizpůsobovat strukturu školství i náplň výuky tak, aby znalosti a dovednosti absolventů neustále vycházely vstříc aktuálním a rýsujícím se potřebám pracovního trhu.

A zadruhé by bylo třeba nastavit prostředí pro podnikání v Česku (zákony, daně, soudy, úřady…) tak, aby se tady daly dobře zakládat firmy a aby – pokud firmy působí i jinde – jim dávalo smysl mít své centrály právě v Česku. Je totiž známo, že nadnárodní firmy mají tendenci držet ony chytré fáze produkce v blízkosti svých centrál.

Michal Skořepa

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.