Neseme si z dětství často nelichotivý a nereálný sebeobraz, který si stále dokola potvrzujeme, dokud neprohlédneme skrz vrstvy výchovy a institucionalizace až ke své duši. Duši dítěte, které kdysi potřebovalo lásku a přijetí, ale dostávalo se mu spíše nevyžádaného hodnocení, příkazů, zákazů a zlehčování nebo odmítání jeho pocitů. A tak se zatvrdilo.
Tohle zraněné dítě v nás pořád je a zlobí se na celý svět. Dokud nedostane šanci prožít všechny své emoce, i ty, za něž se nejvíc stydí, v bezpečném prostředí. S někým, komu důvěřuje, kdo jej neopustí, nesoudí a netrestá.
Zdeňka Šíp Staňková, zakladatelka iniciativy Děti jsou taky lidi
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář