U nás je zcela normální se v restauraci vysmrkat, ale zkuste to udělat v Japonsku. V Německu je zcela normální počítat s tím, že se auto na přechodu zastaví. V Rusku bych s tím nepočítal. V Kostarice je zcela nenormální kouřit na veřejnosti. U nás to je stále standard. No a taky je tam zcela normální, že fotbal hrají kluci a holky společně.
Rozčílit se na veřejnosti je ve spoustě asijských zemí vnímáno jako absolutní selhání. U nás je to tak nějak normální. Takže, kdo určuje, co je normální? Kdo vytváří normy? Podle jakých kritérií posuzujeme druhé? Máme právo je vůbec posuzovat?
Tohle jsem si velmi zvědomil v době Covidu, když jsem viděl, jak se v reálném nebo virtuálním světě různí lidé chovají různě. Naordinoval jsem si neposuzovat, nesoudit. Je to velmi osvobozující. Týká se to i výchovy dětí, ale to by byla kapitola sama pro sebe.
Myslím, že je taky velmi osvobozující nesnažit se být normální, tak jak je to po nás vyžadováno. Maya Angelou kdysi řekla: “Pokud se stále snažíte být normální, nikdy nezjistíte, jak úžasní jste.” Někdy je dobré staré normy a pravidla bourat. Kdo říkal, že jsou tu navždy.
Máte kolem sebe nějaké normy, které vám už nedávají smysl? Bořte je.
David Vrba
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář