COOLna

V roce 2001 jsme s mojí manželkou Péťou podnikli cestu z kalifornského San Diega až dolů do Ohňové země. S výjimkou Dariénské zátky (neprostupné části pralesa mezi Panamou a Kolumbií) jsme absolvovali celou cestu po zemi, veřejnou dopravou. Na mnoha místech to bylo malijské déjà vu. Ve střední Americe jsme míjeli kilometry a kilometry banánovníkových plantáží. Nikdy jsem nic tak rozlehlého neviděl. Mezi Guatemalou a Panamou to byly nekonečné oplocené úseky, na obrovských tabulích loga nadnárodních potravinářských korporací a nápisy: „Prohibido el paso. Propiedad privada.“ Zákaz vstupu, soukromý majetek. V porovnání s vesničkami i městy, kterými jsme projížděli a které byly vždy plné života – trhovců, lidí na ulici, skotačících dětí –, toto byly doslovné „mrtvé zóny“. Jedinou známkou života tu byly kamióny s banány a za svítání a úsvitu potom stovky náklaďáků, napěchovaných po okraj klimbajícími, viditelně vyčerpanými plantážními dělníky. V přístavech jsme pak žasli nad obřími loděmi s logy Chiquita a Dole, které odtud pak transportují banány „nahoru“, do Spojených států. Vedle drobných rybářských pramic vypadaly tyto lodě jako koráby z kosmu.

Dole v Andách to pak bylo v bleděmodrém totéž. Z bolivijského Potosí se mi doslova udělalo zle. Byl to smutný, vybydlený zapadákov, v němž místní obyvatelé vypadali jako chodící mrtvoly. Potosí přitom svého času patřilo k nejhonosnějším místům na zemi. Tehdy se městu dokonce přezdívalo „Paříž západní polokoule“. Jenomže od té doby zde conquistadoři vytěžili tolik stříbra, že z vrcholku hory nad městem byste mohli postavit dva mosty až ke schodům královského paláce v Madridu: jeden ze stříbra, jež se odtud za tu dobu odvezlo do Evropy, a druhý z kostí lidí, kteří při jeho těžbě a dopravě během období kolonizace zahynuli.

Cesta střední Amerikou a napříč Andami moji představu o bohatém Severu pracovitých, šikovných lidí a chudém Jihu líných a nevzdělaných lidí nahlodala více než cokoliv jiného předtím. Ve skutečnosti to ale začalo už v Mali, když jsem se dozvídal, že do příchodu Evropanů to byla bohatá, mocná a vyspělá říše. Mimochodem, jejich mořeplavci se plavili do Ameriky už 200 let před Kolumbem. Totéž v Latinské Americe. I zde jsme od Mexika až po Chile nacházeli stopy mocných civilizací, v mnoha ohledech vyspělejších, než byli tehdejší Evropané.

Na další úroveň se moje procitnutí ohledně globálních nerovností posunulo v zimě 2009 na Floridě. Podcenili jsme tamní počasí a bylo třeba dokoupit nějaké oblečení. Vzpomínám si, jak stojím ve Wallmartu a civím na dětskou bundu za 9 dolarů, na kalhoty za 5, na tričko za 3 dolary. Všechno kvalitní, nové věci.
Čtyři roky nato spadla budova Rana Plaza v Bangladéši a mnozí z nás se poprvé dozvěděli, v jak otřesných podmínkách a za jak mizernou mzdu naše oděvy (a nejenom oděvy) vznikají. Najednou bylo jasné, jaká je skutečná cena toho, co u nás kupujeme. Došlo mi, že příběh, který se u nás vypráví, je bouda.

Když se pak ocitnu někde „na jihu“, nemohu dnes už nevidět ty místní oplocené (pesticidové) kávové, čajové, palmové, sójové, kakaové nebo třtinové plantáže se zákazem vstupu, s logy cizích firem, nebo ještě oplocenější a střeženější doly a průmyslové zóny. Je mi vždycky ouzko při pohledu na ty přeplněné valníky či autobusy převážející zničené dělníky.

Knihy Jasona Hickela pro mě byly důležitými zdroji informací. V Propasti se Hickelovi podařilo pospojovat některé klíčové body v naší historii s tím, co se děje dnes. Dočtete se zde mimo jiné též o tom, že před rokem 1500 se svět nedělil na chudý a bohatý tak jako dnes. Evropa tehdy dokonce za některými jinými kontinenty zaostávala.

Následná historie podmanění si zbytku světa Evropany je vcelku známá. Známý je i hegemonický rozsah kolonizace – a sice že jen pouhá desítka zemí dokázala odolat nájezdům evropských dobyvatelů.

Co nám však dnes zůstává utajeno, je to, jak se vůči bývalým koloniím změnil vztah evropských zemí a Spojených států. V tomto smyslu se Propast řadí k důležitým titulům disidentské literatury, kterou dnes tolik potřebujeme k tomu, abychom pochopili, co se to se světem děje, a pohnuli se z křižovatky, na níž přešlapujeme. Izraelský historik Yuval Harari často vysvětluje, že ve školách se nikdy nezakazuje výuka matematiky nebo fyziky, ale právě dějin. Je to totiž historie, co otevírá oči, probouzí a tím ohrožuje status quo vládnoucích elit.

Proč se dnes svět dělí na bohatý a chudý? To je jedna z nejdůležitějších otázek, které potřebujeme pochopit. Je nutné, aby se rozkřiklo, že pravou příčinou dnešních obrovitých a neustále narůstajících nerovností je to, že chudé státy jsou dnes vytěžovány ještě rychleji než v dobách nejtužšího otrokářství. Obzvláště rafinované jsou příběhy o pomoci, která (prý) ze Severu na Jih proudí. Mezi utajované patří informace, že na každý dolar poskytnutý ve formě pomoci chudým zemím připadá 26 dolarů, které bohaté země vytěží na chudém Jihu. Většina z nás nemá ponětí o tzv. developmentalismu, o tzv. hnutí nezúčastněných a „třetí cestě“ mezi kapitalismem a komunismem, kterou v 50. a 60. letech 20. stol. nastoupily státy, jež se čerstvě osvobodily z koloniální nadvlády. Bohužel to netrvalo dlouho, evropským a americkým vládním elitám došlo, že osamostatněním kolonií přišly o levnou pracovní sílu, levné zdroje nerostných surovin a odbytiště pro své zboží. Začaly tak svrhávat jednu demokraticky zvolenou vládu za druhou. V utajení. Dnes už je ale řada informací odtajněná a my se tak můžeme dozvědět, že pouhé Spojené státy se jenom mezi lety 1947 a 1989 pokusily svrhnout vládu v některé cizí zemi 72krát. Mohammad Mosaddegh v Íránu, Thomas Sankara v Burkině Faso, Patrice Lumumba v Kongu, Modibo Keïta v Mali, Jacobo Árbenz v Guatemale, Salvador Allende v Chile – to je jen několik málo jmen demokraticky zvolených vůdců, následně svržených, často zavražděných tajnými službami bývalých koloniálních mocností (či pod jejich taktovkou), s cílem dosadit novou loutkovou vládu, která půjde na ruku západním korporacím a vládám.

Toto uspořádání, kdy stále bohatší Sever vytěžuje stále chudší Jih, tak patří už přes 500 let k základním opěrným pilířům globální ekonomiky. PR (bývalých) koloniálních velmocí však dál zatvrzele opakuje příběh, který zazněl poprvé v roce 1947, a sice že bohaté země chudým pomáhají. Tuto pomoc nazývají „rozvojovou“, neboť chudé země jsou z pohledu Severu „zaostalé“ – měly by se „rozvinout“ ve smyslu západního pokroku, tj. komodifikace (zpoplatnění) života a přírody, korporatizace, individualizace, urbanizace a technologizace. Hlavním měřítkem tohoto rozvoje má být ekonomický růst poměřovaný HDP. Recept této pomoci stojí na privatizaci veřejného majetku, zabírání divoké přírody a půdy drobným rolníkům a její transfer nadnárodním korporacím, proměna políček a divoké přírody na plantáže pro technické plodiny a oblasti pro offsetování emisí CO2 korporacemi. Místním obyvatelům jsou tyto aktivity prezentovány jako „investice“, které jejich život zlepší tak, jak to znají ze západních filmů a televizních reklam. Součástí receptu jsou deregulace a osekávání výdajů na zdravotnictví, školství, řešení chudoby, nezaměstnanosti. Důležitým nástrojem neokolonialismu bylo a nadále je bývalé kolonie zadlužit tak, že dluhy jsou dnes pro mnohé chudé státy de facto nesplatitelné, takže jim na veřejné výdaje, tj. řešení sociálních a enviromentálních problémů, prakticky nic nezbývá. Důležitou součástí západního PR je i soustavná propaganda, že „pomoc“ chudým zemím funguje, chudoba se snižuje, počet hladovějících klesá, vše se zlepšuje. Bohužel, jak se dočtete v této knize, opak je pravdou. Příběh o tom, kterak bohatí pomáhají chudým, je natolik promyšlený a dokonalý, že jej nezpochybňují ani sami obyvatelé zemí globálního Jihu. Mýtus přijali za fakt.

A proč by nás to v Česku mělo zajímat? Protože tento systém je obrovsky nespravedlivý a pradávná moudrost praví: „Chceš-li mír, zajisti spravedlnost.“ Dokud nebude uspořádání světa spravedlivé, nikdy nemůžeme žít v míru. Vytěžování Jihu ale nevede pouze k válkám – ničí lidské životy a přírodu, tak jako třeba těžba ropy v ekvádorské Amazonii (Chevron), v deltě Nigeru (Shell) nebo pesticidové plantáže napříč globálním Jihem, a zásadně přispívá ke klimatickému kolapsu. Strmě roste počet míst, která se stávají neobyvatelnými nebo kde se již lidé nedokážou uživit, jako třeba pobřeží západní Afriky, kde je atlantský oceán vydrancován obřími průmyslovými loděmi z EU, Číny a Ruska. Tím trvale přibývá lidí prchajících z Jihu na Sever v naději, že tam najdou obživu. Vzpomeňte si, co s Evropou udělal milion uprchlíků ze Sýrie, a představte si, co s Evropou udělá miliarda lidí, kteří nebudou mít kam jít.

Nezbytným krokem, který je na cestě k udržitelnější společnosti nutné učinit, je vystoupit ze stínu bajek o „dobrotivém Severu pomáhajícím chudému Jihu“ a problém aspoň trochu pochopit. Seznámení se s donedávna utajovanými skutečnostmi může být život-měnící i v osobní rovině. Člověk si může uvědomit, že žijeme v dokonalém Matrixu, a že svět funguje v mnohém zcela jinak než, co nám vypráví politici, celebrity a média.

Čím rychleji tyto báchorky prohlédneme, tím větší šance máme na svět, který bude k žití.

Tomáš Hajzler