COOLna

Řada studií ukazuje, že sledování či četba hororů může fungovat jako tzv. exposure therapy, tedy metoda, při níž jsou lidé trpící úzkostmi či fobiemi postupně vystavování zdroji svého strachu, aby se mu naučili čelit.


Mnoho úzkostí totiž bývá způsobeno tím, že mozek mylně aktivuje krizový mechanismus boje či útěku (fight or flight) i v běžných každodenních situacích, kdy nic takového není potřeba. V lidech se pak střádá napětí a tíživým každodenním stresům na rozdíl od pomyslného útoku pračlověka na mamuta chybí katarze a vítězný konec. Po odeznění stresové reakce je navíc naše tělo naučeno přejít do fáze trávení a odpočinku, která je nám ale u současných trvalých civilizačních tlaků odepřena.

Sledování hororů tak poskytuje účinnou náhražku skutečného nebezpečí včetně závěrečné katarze. Mozek neumí dokonale rozlišovat mezi sledovanou realitou a fikcí. Stresová reakce je tedy při pohledu na vraždící monstra opravdu prožitá, ale nejpozději u závěrečných titulků se dostaví příjemná úleva pramenící z poznání, že jde jen o fiktivní děj na obrazovce, který nás ve skutečnosti nijak neohrožuje.

O této te apeutické funkci hororů se spekulovalo již v 50. letech, a vyšší psychickou odolnost fanoušků hororu potvrdily i studie přímo v době pandemie. Tíživá a nekončící hrozba covidu je typickým kandidátem na amatérskou terapii hororem, ale samozřejmě z ní nelze dělat univerzální lék na úzkosti a fobie nahrazující profesionální péči – odborníci varují, že řada scén v hororových filmech může naopak v lidech oživit prožitá traumata a jejich psychický stav tak naopak zhoršit.