COOLna

Číst další knížky o klimatické krizi nemá cenu. Všechno už jsme si řekli, další červenec bude zase nejteplejší v historii všech červenců a všechny tyhle apely každého jenom otravují. To je východisko Ekobytí britského filozofa* Timothyho Mortona, které teď česky vydalo nakladatelství ArtMap v překladu Ondřeje Trhoně. (* Autor*ka v současnosti používá nebinární zájmena, v knize z roku 2018 ale ještě používá mužský rod; to respektuje i tato recenze.) Z nezájmu o ekologii přitom Mortona (*1968) podezřívat nemůžeme. O životním prostředí s filozofickým přesahem publikuje dlouhodobě, a i když Ekobytí (anglicky 2018) je první český překlad, jeho Ekologie bez přírody (2007), Ekologické myšlení (2010) a Temná ekologie (2016) mu získaly pověst originálního a provokativního autora.

Když teď odmítá opakovat známá fakta, je to proto, že nevidí smysl v dalším rozšiřování „informační skládky“: k dalšímu vršení faktů, které mají utvrdit přesvědčené, vyděsit netečnou většinu a přimět držitele moci začít konečně řešit globální změnu klimatu. Obrací naléhavý aktivistický narativ naruby a provokativně tvrdí, že samotná otázka na řešení krize nemá smysl: ekologičtí jsme prostě tím, že jsme na světě, zapojení do vztahů s ostatními jeho živými i neživými součástmi.

Říká to v jiskřivém proudu vědomí, které spojuje filozofické myšlení – mimo jiné Heideggerovu fenomenologii a Kantovy úvahy o estetice – s buddhistickou praxí, znalostí populární kultury a především východisky objektově orientované ontologie. Ta překračuje antropocentrické vnímání člověka v kontrastu s Přírodou (s velkým písmenem) a přiznává stejné právo na existenci všem věcem: živým tvorům, neživým součástem světa nebo třeba myšlenkám.

Svůj vztah ke světu musíme prožít, nabádá Timothy Morton. Věci nejsou totéž, co fakta o nich a fakta nejsou čistá data, ale jejich interpretace. Vršení dalších dat a kazatelské přesvědčování o jejich významu nám brání soustředit se na jiný přístup: na svět se můžeme také naladit.

Mortonovo „Ladění“ přitom není jenom estetický postoj nebo mlhavě ezoterický cit, ale dynamický vztah mezi rovnoprávnými aktéry; prožitek z nadvlády jiného objektu nad námi samotnými. Výsledkem může být pestřejší svět, který překročí hranice binárního uvažování a jednoznačné kauzality jevů. Objevíme nejednoznačný, „neuchopitelný svět mezi uměním a kýčem, krásou a znechucením“. Svět, který bude „care less“, nejen bezohledný, ale méně násilný vůči životním formám, protože jak napsal Heidegger, netečnost je forma péče…

… a takhle vypadá necelých dvě stě stran divoké jízdy, na jakou se jako čtenáři a čtenářky buď naladíme, nebo ne. Když ano, budeme mít nabito na inspirativní debatu o hranicích lidství. Jenže pokud ne, možná nás zarazí, že Mortonův text vlastně neobsahuje žádné argumenty, které by vedly k jasnému závěru, a vůbec se neřídí pravidly vědeckého nebo třeba jen esejistického stylu.

Celou dobu čtení ale musíme myslet na to, proč. Jaký je smysl dvou set stran, které vedou k závěru, že nejen nevadí nedělat nic, ale ještě tím budeme o krok napřed. Klimatickou krizi, kterou sám Morton označuje jako šesté vymírání druhů, nijak nevyřešíme, ale promění se naše vnímání světa, získáme bohatší zkušenosti a až na planetě všichni shoříme, budeme to mít aspoň ontologicky ospravedlněné.

Měl by náš nově nabytý vhled vést ke konkrétním krokům? Když teď slezeme z falešného antropocentrického trůnu, změní to naše etické postoje? Měli bychom nově zformulovat politické programy? Na ty otázky Morton v této konkrétní knize nejen neodpovídá; předem trvá na tom, že kladení takových otázek k ničemu nevede.

Ekobytí je hra. Propracovaná a vybroušená intelektuální hříčka, která odmítá přesvědčovat nebo jen argumentovat, místo toho chce nasvítit debatu z nového úhlu, pobavit a upevnit značku autora jako provokativního myslitele.

Mortonova filozofie provokativně stírá rozdíly mezi lidským a nelidským; vytvořila ale záměrně prázdnou efektní bublinu, která při pohledu z okna na další nejteplejší říjen v historii všech říjnů působí nelidštěji než to nejzuřivější popírání.

Dalibor Levíček, středoškolský pedagog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.