COOLna

Informační přesycenost sice odborníci identifikovali již pár desítek let zpátky, ale teprve v našem digitálním vděku se z ní vinou rapidně rostoucího objemu dat stává masová záležitost. Rozhodování vyžaduje stále větší mentální kapacitu a tíha volby je víc a víc stresující. Přibývá proto lidí, kteří jsou rozladění, nervózní, mají ochromené analytické schopnosti a trpí poruchami pozornosti. Jak v závěru svého bestselleru Homo deus: Stručné dějiny zítřka konstatuje izraelský historik Yuval Noah Harari, „V dávných časech se moc rovnala přístupu k informacím. Dnes spočívá ve znalosti, co přehlížet.“

Mít nakoukané novinky na všech vypsaných platformách je těžko představitelné z hlediska finančního i časového. Jen na Netflixu přibydou každý den v průměru dva až tři filmy. K paradoxu volby, kdy navzdory šíři výběru necítíme satisfakci, se proto přidává pocit, že o něco přicházíme, že jsme něco podstatného neviděli, neboli FOMO. Koncept Fear of Missing Out pracuje s předpokladem, že se určitým aktivitám nevěnujeme primárně proto, že by nám přišly kdovíjak zajímavé či zábavné, ale protože chceme interagovat s lidmi, kteří už novou řadu Euforie nebo Emily in Paris viděli.

Ještě deset patnáct let zpátky se přitom na internetu objevovalo usledovatelné množství obsahu, který stál za pozornost. Z televizní tvorby bylo možné zhlédnout vše podstatné a navíc vám zbyla kapacita na chození do kina. V roce 2013 se ovšem Netflix rozhodl zpřístupnit vždy naráz celou řadu určitého seriálu, čímž normalizoval binge-watching. Současně s přesunem těžiště zábavy na internet prudce přibylo společností produkujících a distribuujících vlastní filmy a seriály. Ty mají mnohdy nepřiměřeně vysoký počet dílů hlavně z ekonomických důvodů, ne kvůli potřebám příběhu. Víc epizod znamená víc času stráveného online a tudíž i víc dat, s nimiž může firma pracovat. Dřív nás potěšila jedna epizoda za týden. Teď bychom rádi všechno naráz.

Technologické společnosti nechtějí uživatele svobodně, racionálně a pečlivě volící to nejlepší, ale digitální feťáky, kteří potřebují stále větší dávky zábavy. Stejně jako sex, cukr nebo heroin, také sociální sítě a sledování Netflixu v našich mozcích produkují dopamin, po kterém se cítíme dobře. Účinek ale poměrně záhy odezní a nastává propad. Balancování mezi bolestí a slastí naše předky motivovalo k naplňování základních životních potřeb. V moderní civilizaci nadbytku, kde je slast všudypřítomná a okamžitě přístupná, se ale substance, díky níž jsme dřív byli schopni překonávat náročnější překážky, stala podmínka toho, abychom dokázali normálně fungovat. Bez ní jsme podrážděni, máme úzkosti, sklony k depresím a problém usnout. Co ovšem často jako první uděláme, když potřebujeme vzpruhu? Pustíme si Netflix.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.