COOLna

Lituju, ze mám dítě. Roky otroctví, který je prý dávno zrušené, haha.
Nenaplňuje mě to, nemám na to trpělivost, nesnáším to kňourání, řvaní, připomínky na všecko. Nic mě tak nevytočí jako to dítě.
Mam ho ráda, dýchám za něj, ale sama už jen lapu po dechu.
Nestrádá, má všecko. Za to já ztratila svůj život. Svobodu.
Všichni říkali, jaká je to radost. Jak je tohle jen blbý období. No, tak je to jedno horší období za druhým. A já už to nedávám.
Představa dalších let mě přivádí na myšlenku zbaběle utéct.

Chápu každou větu, co je tady napsána! Hlavně tuto:
Mám ho ráda, dýchám za něj, ale sama už jen lapu po dechu.
Maximálně si navzájem ženy lžou, jak je to krásné, proč?

Zajít si kdykoliv na oběd, sníst ho teplý, nebo ho foukat, vyspat se.. kdy? Kde? Jít si kdykoliv, kamkoliv.. Vždyť i v té práci má člověk větší volnost a není to takový závazek. Jsem tak vyčerpaná, tak moc jsem duševně zestárla, že se necítím jak žena, ale spíš jak zapraný a děravý podlahový hadr, který umyje ještě jednu podlahu, protože je čerstvě vypraný, a poletí do smetí.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.