COOLna

Zatímco děti s ADHD jsou nápadně živé, neposedí, vyrušují, skákají druhým do řeči, u dospělých s ADHD ustupuje hyperaktivita do pozadí a mění se na vnitřní neklid, workoholismus, nedotahování projektů, nepozorností… Ta se projevuje neschopností se delší dobu soustředit, roztěkaností, neschopností dokončit začatou práci, nebo tím, že se daný člověk nechá snadno vyrušit.

Nejde o to, že nechcete dodržovat řád, ale prostě toho nejste schopni. Nemáte na to dobře vyvinuté exekutivní funkce – něco, co nám umožňuje fungovat. Exekutivní funkce nám pomáhají odhadnout naše časové kapacity a kolik energie budou jednotlivé činnosti vyžadovat. Lidé s ADHD mají často časovou slepotu, nedokáží odhadnout, jak dlouho jim co trvá, kolik energie na co vynaloží. Často se dostávají do začarovaného kruhu mnoha začatých projektů a neustálého nedodělávání věcí, protože neodhadnou čas a energii, kterou je do jednotlivých aktivit potřeba vložit.

To je jednak způsobené již zmíněným deficitem exekutivních funkcí a také tím, že cokoliv je nové, je pro člověka s ADHD obrovsky atraktivní. Dospělí s ADHD mají tendenci k vyhledávání nových vjemů a podnětů. Ta novost způsobuje v mozku pocit podobný, jako když si dá nějakou drogu. Proto mají lidé s ADHD tendenci být závislí na sociálních sítích, na Wikipedii – uspokojuje je mít hodně nových a různorodých vjemů.

Jenže je to past: sice jim to dělá dobře, ale neustále to tu jejich křehkou nervovou sestavu zatěžuje. Pak se dostáváme k dalšímu problému a to, že nějaké základní psychohygienické návyky (metody, které nám pomáhají chránit a upevňovat duševní zdraví, pozn) nejsou zrovna silnou stránkou lidí s ADHD.

Není náhodou to, že lidé s ADHD často přijdou do psychologické poradny nebo psychiatrické ambulance i s jinými projevy, jako je třeba akutní reakce na stres, úzkosti, deprese nebo psychosomatické projevy. Proto je důležité pro psychology pozorně poslouchat a zjistit, jak dlouho má ten daný člověk potíže, zda je mohl mít i v dětství a jak moc mu to zasahuje do různých sfér života – pracovního, osobního, partnerského a tak dále. To, že se dospělí s ADHD přetěžují a kladou na sebe obrovské nároky je dané za á posunutým vnímáním vlastních kapacit času, za bé tím, že je baví dělat nové věci a také za cé tím, že mají černobílé vnímání světa – buďto všechno nebo nic. A za dé je tu snaha snaha o kompenzaci selhávání, která je přítomná už od dětství – tedy to, že chtějí dokázat okolí, že to zvládnou. Pro to je důležitá i prevence, což může být třeba to, že se naučí říkat „děkuji za nabídku, vezmu si čtrnáct dní na rozmyšlenou a dám vám vědět“. Tedy počkat, až opadnou emoce, kouknu do kalendáře, zeptám se na pomoc od kolegů.

Jak ovlivňuje ADHD mezilidské vztahy, konkrétně partnerské?
Ráno jsem tu měla na konzultaci mladé manžele. Pán má od dětství výrazné projevy ADHD, které ale výchovou byly velmi dobře zvládnuty. Nicméně teď, když žije se svojí ženou a mají dvě malé děti, se jeho projevy opět začaly negativně projevovat v soužití rodiny i ve vztahu s jeho ženou. Ta se cítí přetížená, přehlížená, měla pocit, že jí její muž nemá rád, protože když mu něco říkala, nevěnoval jí dostatečnou pozornost více než pět minut.

Jeho chování se jí dotklo, což je pochopitelné. Když s ním starost sdílela, vůbec si toho nebyl vědom, protože běžně zvládá řídit auto u toho po telefonu něco řešit do práce nebo nakupovat akcie na internetu. A to se nezměnilo, ani potom, co mu to opakovaně říkala.

Tak jsme probírali možnosti léčby, včetně toho, že by začal brát nějaké léky. Nasazení léků mu pomohlo se soustředit déle nejen na svou ženu, ale také si uvědomit, jak se před tím choval a jak to mohlo na druhé působit. Byl schopný se soustředit třeba na deset minut, ale ne déle. Tedy mírná změna nastala, ale důležité bylo také to, že ona si uvědomila, že se tak nechoval schválně, nebo proto, že by jí neměl rád, ale že delšího soustředění a klidu nebyl schopen a že to není jejich vztahem, ale jeho nervovou soustavou. Je to, jako když byste někomu, kdo je krátkozraký a nevidí na písmenka, říkala „tak se víc snaž“. Jenže ten člověk potřebuje brýle, bez nich to nezvládne. Stejně tak je to s ADHD – člověk s tím nemůže nic dělat, pokud on sám a jeho okolí neví o tom, co chování způsobuje.

Když manželka s mužem mluvila ještě předtím, než začal užívat léky, bral její komentáře jako výčitku a ona si zas brala osobně to, že to dělal pořád dokola. Zkrátka, ADHD je porucha, ne osobnostní rys nebo záměrné chování.

Takže ano, ADHD má výrazný dopad na mezilidské vztahy. Je ale potřeba zmínit, že to, do jaké míry a jakým směrem vztah ovlivní, závisí na konkrétní osobě s ADHD. Na tom, jak výrazně je ADHD přítomno, a na tom, jak dobře se daný jedinec naučil negativní projevy kompenzovat, aby neměly na ostatní negativní dopad.

Lidé s ADHD také mají zvýšenou impulzivitu, která vede k tomu, že ztrácejí trpělivost, reagují nepřiměřeně a lidé kolem, ať to jsou partneři, děti či kolegové to často vnímají jako útok. Je nutné vědět, že za to ten člověk nemůže, ale je jeho odpovědností, s tím udělat co je v jeho moci – chodit na terapii, naučit se používat nástroje, které mu mohou pomoci, jako třeba to, že si vše zapisuje do kalendáře, který si každé ráno kontroluje. Nějakým způsobem se snaží zacházet sám se sebou.

Má ADHD vliv na spánek?
Mnozí, ale ne všichni, z dospělých s ADHD mají potíže se spaním. Často mají narušený biorytmus, protože hodně ponocují a pak vstávají pozdě a nestíhají. Je také možné, že je to opravdu ta hyperaktivita, že se neumí zklidnit.

Pro mnohé dospělé s ADHD je problematické ráno vstát. Často trpí poruchami spánku. Ponocují, spí krátce nebo nekvalitně. Proto je pro ně těžké ráno vstát včas a dostávají se hned po ránu do stresu, který může přesahovat jeho produktivní míru. Začnou pak zmatkovat, nestačí se nasnídat, zapomenou například důležité dokumenty. Přichází do práce nebo do školy pozdě, nepřipravení, hladoví, vystresovaní, což může samo o sobě prohloubit existující potíže s pozorností, anebo umocnit impulzivitu, která je přítomna u mnohých s ADHD. Projevuje se výbuchy vzteku, nedočkavostí, netrpělivostí, skákáním do řeči, odcházením z místa a podobně.

V terapii často probíráme, co jedinec s ADHD dělá odpoledne a jak moc kofeinu konzumuje. Je tam velká tendence se neustále dopovat jak kofeinem, energetickými nápoji, tak cukrem. Častá je také závislost na digitálních technologiích. Když vám svítí obrazovka do obličeje, tak se vám nebude dobře spát, ale ne každý rád slyší, že by do počítače neměl koukat už zhruba dvě hodiny před spaním.

Na začátku jste říkala, že diagnóz ADHD u dospělých přibývá. Proč?
Prevalence ADHD u dospělých není v Česku známa. Otázka je, zda skutečně přibývá, nebo se zlepšuje povědomí o existenci této poruchy i v dospělosti. Více se píše a mluví o skutečnosti, že ne všichni děti z ADHD vyrostou. Výzkumy uvádí, že až 60 procent z nich má potíže s ADHD i v dospělosti. Dalším faktorem, který může přispět ke skutečnosti narůstajícího záchytu rozpoznání ADHD v dospělosti, je kromě zmíněného vyššího povědomí o jeho existenci mezi odbornou i laickou veřejností také fakt, že se zlepšují diagnostické nástroje k jeho zachycení. To, co bylo dříve považováno za reaktivní depresi z opakovaného pracovního a osobního selhání, může dnes být diagnostikováno jako ADHD v dospělosti, a léčba se pak ubírá jiným směrem.

Je důležité, aby postup, který pacient zvolí, byl dlouhodobý, aby lidé s ADHD do života vnášeli prvky, které jim pomůžou. Aby terapeutické prvky zvládli integrovat do běžného života efektivně, je potřeba je tam vnášet pomalu. Představte si, že dáte někomu na vozíčku k dispozici rampu, aby se mohl lépe dostat do domu. Jenže když je vevnitř, tak tu rampu sundáte a on neví, co bude dělat dál. U ADHD je to podobné, člověk musí těm strategiím rozumět a aplikovat je do svého života efektivně a pomalu. Jen tak je bude moci dlouhodobě aplikovat.

V tom bývá kámen úrazu, když si člověk s ADHD něco přečte, tak si řekne, to je fajn, ale za pět minut na to zapomene a věnuje se něčemu novému. I to opravňuje nějakého kouče či psychologa, který je schopný říct „no jo, ale minule jsme si řekli, že zkusíte tohle“.

Tereza Štěpánková, klinická psycholožka

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.