COOLna

Ladislav Rubáček vytváří okouzlující dřevořezby na zakázku, které stylizuje jako lampy.

„Bude to tři roky, kdy jsem začal koketovat se dřevem. Objednal jsem si tehdy z čínského eshopu základní frézku, se kterou jsem udělal první řezbu. Byl to rejnok pro maminku. Od té doby jsem přemýšlel, jakým způsobem by se daly mé řezby zvýraznit,“ říká o svých prvních krůčcích Ladislav Rubáček.

Jeho kutilským vzorem podle něj byli pradědeček a dědeček. „V dětství jsem s nimi trávil hodně času a vytvářeli jsme různé věci. To byl můj první kontakt s řemeslem a kutilstvím. Možná to bude znít divně, ale když jsem dnes v dílně, mám takový pocit, že jsme zase spolu,“ přemýšlí nahlas.

Po mamince prý zdědil umělecké vlohy. „Ráda a pěkně malovala. Já jsem taky rád maloval, hodně rychle mě to ale přestalo bavit. Na papíře dnes připravuji už jen návrhy a podle nich potom vyřezávám. Zkrátka mě více oslovilo užitné umění. Je nejen krásné, ale také praktické,“ vysvětluje Ladislav Rubáček.

Dřevořezbu má jako koníček a relax. Pracuje na home office, jakmile skoční, hned běží do dílny, kde si zapne hudbu a řezbaří.

„Vlastně jsem se nikde neinspiroval, bylo to, řekl bych, štastné vnuknutí. Šlo mi hlavně o stíny. Když se totiž podíváte na některou řezbu v jednobodovém osvětlení, tak se dostatečně neobjeví její charisma. Zkrátka to není ono. Chtěl jsem tedy řezbu osvítit okolo, a tak jsem přišel na to, že bych mohl udělat lampu,“ vysvětluje.

Nejprve to zkoušel s ohýbaným dřevem, což bylo paradoxně těžší. Výroba navíc trvala velmi dlouho. „Je to metoda, kterou už moc lidí nedělá. Většinou se totiž nařežou kousky a plátky dřeva, které se poté slepí k sobě. Já jsem ohýbal rovnou celé lamely,“ vzpomíná. Dnes ke své práci používá kolečka vyhnilých ořechů.

„Je to rychlejší, méně technicky náročné a možná i efektnější. Pracuji s frézkou, a ta mi umožňuje dělat i s tvrdším dřevem. Běžně lidé pracují s dláty, a proto musí používat měkké dřevo. Mám velmi rád americký ořech, ale řezby dělám i z jiných dřev. Na podstavec používám vzácnější dřeva, jako je karelská bříza, která roste ve Finsku. Občas taky něco udělám z dubu, tvrdší dřevo se mi zdá hezčí,“ uvádí.

Materiál většinou hledá u svých známých, které za svou řezbářskou kariéru poznal, nebo na internetových bazarech a na sociálních sítích. Už prý má i kontakty, od nichž materiál bere pravidelně.

„Člověk k tomu potřebuje trpělivost a musí si v tom kusu dřeva umět představit konečnou řezbu. K ošetření používám přírodní oleje. Většinou dvě vrstvy a pak to ještě vezmu přírodním voskem. Ten dodá parádní lesk. Brousím do vysoké zrnitosti,“ říká. Větší lampa mu prý zabere i více než 50 hodin práce.

„K osvětlení používám LED pásky. Dávám tam buď neviditelný senzor, kdy jen ťuknete do dřevěného podstavce a lampa se rozsvítí, nebo ovladač. Zanikne sice pár detailů, ale atmosféra je dokonalá. Mé partnerce se to teď velmi líbí. Myslím si, že je na mě i hrdá. K narozeninám jsem jí daroval vyřezávanou misku na minerály, které miluje,“ říká mladý vysokoškolák, který teď vyrábí lampy i na zakázku pro zájemce z USA.

„Přemýšlel jsem, co budu dělat po škole, ale nechtěl jsem si pokazit kariéru. Řezbařit na plný úvazek totiž sebou nese řadu úskalí. Jednak nevím, jestli by mě to nepřestalo bavit, a jednak mě nelákala vidina nejistého výdělku. Tak jsem se rozhodl pro tuto cestu. V dílně se po práci uklidním a baví mě to pořád stejně, ba možná více než na začátku,“ uzavírá Ladislav Rubáček.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.