COOLna

Měsíc poté, co zhasla hvězda Roberta Fremra coby kandidáta na ústavního soudce kvůli předlistopadovým verdiktům proti emigrantům, narazili reportéři na problematické verdikty Pavla Simona, soudce Nejvyššího soudu a adepta na Ústavní soud.

Z rozsudků vyplynulo, že Simon odmítl odškodnit minimálně osm takzvaných odpíračů. Za ty označovali komunisté lidi, kteří odmítli nastoupit na povinnou vojenskou službu z důvodu víry či přesvědčení. Jedním z nich byl Ladislav Varga.
Za neochotu bránit se zbraní v ruce socialistické Československo strávil v letech 1976 až 1978 dvacet šest měsíců za mřížemi. Po sametové revoluci žádal o zrušení verdiktu.
Toho dosáhl a Obvodní soud pro Prahu 2 mu přiznal v roce 2013 nárok na odškodné 800 tisíc korun. Rok nato mu ministerstvo spravedlnosti odškodné vyplatilo, ale podalo dovolání. V roce 2015 o něm rozhodoval senát Nejvyššího soudu, ve kterém seděl soudce Simon. Podle něj neměl Varga na peníze nárok. Přikázal mu, aby již vyplacené odškodné vrátil a zaplatil i soudní výlohy.
„Žalobci lze vyhovět leda formou morálního zadostiučinění,“ zněla klíčová pasáž verdiktu. Jenže Ústavní soud v roce 2017 Vargovi, který byl v invalidním důchodu, vyhověl a peníze mu nechal. Podle jeho stanoviska Nejvyšší soud nehleděl na jeho základní práva. Soudce Simon se dnes brání, že chybu způsobil svým rozhodováním samotný Ústavní soud.
„Vámi zmiňovaná rozhodnutí tvoří nešťastnou kapitolu v dějinách rozhodování Ústavního soudu. V kostce se dá říci, že Ústavní soud svojí chybnou judikaturou vytvořil privilegovanou skupinu osob a dovodil u ní nárok na odškodnění, ačkoliv podle práva, tj. rozhodnutí zákonodárce, na ně nárok neměla,“ napsal Simon.
Nejvyšší soud přitom obšírně popsal nezákonnost postupu komunistické justice vůči odpíračům. „Jistota je v tom, že nejen na základě konečného výsledku trestního řízení vedeného proti žadatelům, ale i pro neetický rozměr trestněprávních projevů totalitního státu založených na potírání politických odpůrců, byla nezpochybnitelně porušena jejich práva na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jejich uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost,“ konstatoval Nejvyšší soud.

Ani přes tyto zjevné křivdy ale Vargovi finanční odškodné nepřiznal. A co hůře, přikázal mu vrátit již vyplacené statisíce ministerstvu spravedlnosti a ještě uhradit náklady řízení, přibližně 60 tisíc korun.

Pro Vargu nešlo o snadnou životní situaci. „Oni mu vyplatili odškodné. On za to zrekonstruoval svůj rodinný domek. A když ty peníze utopil v baráku, tak se dozvěděl, že by to měl vrátit, což byl pro něj šok. Má invalidní důchod,“ řekl advokát Lubomír Müller. Podle něj přitom přispěl k jeho invalidnímu důchodu právě i komunistický kriminál.

Jako právní zástupce Müller obhajoval stovky odpíračů a obětí komunismu, kteří se domáhali po roce 1989 rehabilitace. V případě Vargy a řady dalších odpíračů kauzu dotáhl až k Ústavnímu soudu. Stěžoval si u něj, že by šlo o výsměch poškozenému, pošlapání jeho lidské důstojnosti a prohloubení nerovnosti, protože v řadě podobných případů již náhrada nemajetkové újmy byla pravomocně přiznána a vyplacena.

Zmínil i to, že Nejvyšší soud nerespektoval závazný názor Ústavního soudu. A Ústavní soud mu dal v roce 2017 za pravdu. Zrušil toto i další obdobná nařízení Nejvyššího soudu s odkazem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud se s ní zákony dostanou do kolize, musí soud dát přednost úmluvě.

„Obecné soudy musí přiměřeně přihlédnout k tomu, že tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založená na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat,“ napsal v nálezu Jan Filip, ústavní soudce.

Podle něj Nejvyšší soud nepostupoval v souladu s právním názorem Ústavního soudu, čímž porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v Listině základních práv a svobod. Nadto mu vyčetl, že verdikt dostatečně nevysvětlil.

Podle soudce Simona, pro jehož odborné kvality si ho i přes výtky váží prezident Petr Pavel, nešlo u odpíračů rozhodovat jinak. Vycházel prý z judikatury Ústavního soudu, která se však měnila. Nejprve podle něj Ústavní soud vytvořil svým rozhodnutím privilegovanou skupinu, které nárok na odškodnění přiznal, ačkoliv podle práva, t. j. z rozhodnutí zákonodárce, na ně nárok neměla.

„Následně se Ústavní soud pokusil své pochybení napravit, ale tím jen tuto privilegovanou skupinu rozšířil. Ze strany Ústavního soudu šlo o krok mimořádně sporný, jak je vidět i z odlišných stanovisek tří ústavních soudců (stanovisko Pl. ÚS-st. 39/14 – pozn. red.),“ upozornil Simon.

Proto prý nešlo Vargovi vyhovět. „Nejvyšší soud vyšel z toho, že této privilegované skupině bylo odškodnění přiznáno jen v důsledku chyby Ústavního soudu. Proto považoval za nesprávné, aby bylo odškodnění poskytnuto v penězích, neboť takový postup byl nespravedlivý vůči všem osobám, které byly také v minulosti poškozeny komunistickým režimem, ale odškodněny v souladu s dřívější letitou judikaturou Ústavního soudu a rozhodnutím zákonodárce nebyly,“ argumentuje Simon.

Tvrdí, že ani statistiky neukazují na to, že by systematicky upřednostňoval zájmy státu. „Jako soudce zpravodaj, tedy ten, kdo připravuje návrh rozhodnutí senátu soudu, byli žalobci v dovolacím řízení úspěšní ze dvou třetin, zatímco stát jen z jedné třetiny,“ dodal.

Ačkoli případ Ladislava Vargy po soudním ping-pongu skončil zhojením křivd právě díky Ústavnímu soudu, u některých dalších odpíračů, kteří se často rekrutovali z řad věřících jehovistů, se tak nestalo. Po zamítavém stanovisku Nejvyššího soudu už spravedlnost poškození přestali hledat. „Měl jsem takový případ pana Františka Kováče, který by na odškodné měl také nárok. Ten mi ale řekl, že je starý a k Ústavnímu soudu nechce. Zakrátko nato umřel,“ dodal advokát Müller.

Do výběru ústavních soudců se míchat nechtěl. „Kdo bude soudcem Ústavního soudu, není věcí advokáta poškozených. Je to věcí pana prezidenta a Senátu. Můžu pouze konstatovat, že rozhodnutí pana doktora Simona byla zrušená,“ uzavřel.

Proti výběru Simona se nicméně staví část senátorů. Je mezi nimi senátorka a bývalá disidentka Hana Kordová Marvanová (nestr. za Spolu). Podle ní Simon hájí spíše zájmy státu oproti posouzení individuálních nároků obětí křivd. Kritizovala například Simonova odmítavá stanoviska na odškodnění obětí za průtahy v soudním řízení v kauze vytunelované firmy H-System. Upozornila na zamítavé stanovisko ve věci odškodnění chartisty Petra Hanzlíka. Vadí jí i nezákonné rozhodování u odpíračů.
„Z rozhovorů JUDr. Simona i z jeho rozhodovací praxe vyplývá, že se často z formalistických důvodů přiklání k odmítnutí odškodnění lidí velmi vážně poškozených nezákonným postupem justice, například za nezákonné věznění, trestní stíhání nebo odškodnění za průtahy v soudním řízení,“ varovala senátorka. A pokračovala: „Dokonce mluví o potřebě změny při odškodňování, aby stát nenesl objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů. Soudce Ústavního soudu by ale měl nadřazovat ústavní principy právního státu nad zájem státu a měl by být schopen poskytnout ochranu základním právům jednotlivce. Jinak by Ústavní soud neplnil funkci pojistky ústavnosti a ochrany práv jednotlivců proti nezákonnému postupu státu.“

Výtky ke způsobu rozhodování Simona formuloval i senátor Václav Láska (Sen 21) či Tomáš Goláň (ODS). „Hlas mu nedám, protože otevřeně řekl, jaký přístup by zřejmě prosazoval na Ústavním soudu. A já 30 let po pádu komunismu nechci od ústavního soudce slyšet, že nemůže napravit nějakou křivdu, protože na to stát nemá peníze,“ uvedl v září Láska.

Senát by měl rozhodovat o návrhu na ústavního soudce na zasedání, které začíná 18. října.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.