COOLna

„Nerůst“ (angl. ‚degrowth‘) se v debatě o klimatu stává stále frekventovanějším bojovým heslem. Lidé jsou jím prý často odrazováni. Ekonomka, transformační vědkyně a úspěšná autorka Maja Göpelová s tím nesouhlasí. Říká, že odříkání dělá lidi skutečně šťastnými.

Paní Göpelová, pokrok se často ztotožňuje s růstem. Jste přesvědčena, že toto myšlení již neodpovídá dnešní době. Je růst špatný?

Přijde na to. Existuje dobrý a špatný růst. Já si přeji ten dobrý.

Co je to ‚dobrý‘ růst?
Pokud například ekosystémy znovu získají na odolnosti, kráse a rozmanitosti, jde samozřejmě o žádoucí růst. Stejně tak bych si přála, aby rostl sektor zdravotnictví, pečovatelství a vzdělávání, a to jak z jak hlediska počtu lidí, kteří v těchto pro společnost důležitých oborech pracují, tak z hlediska toho, jak jsou ohodnoceni jaké je jejich společenská prestiž.

A jaký růst vůbec nepotřebujeme?
Takový, s nímž usilujeme pouze o rychlý zisk a vysoké výnosy a který v současnosti ničí systémy, které k udržení života nutně potřebujeme. Když ekonomové mluví o růstu, mají obvykle na mysli hrubý domácí produkt neboli HDP. To však mnoho faktorů, o nichž víme, že jsou pro spokojený a kvalitní život podstatné, vůbec neměří. Místo toho HDP roste, když ničíme přírodu, protože pak je někdo placen za to, aby zase dal věci do pořádku. HDP se také zvyšuje, když lidé onemocní, protože je pak třeba někdo, kdo je uzdraví; neroste ale, když lidé zůstanou zdraví. Takže HDP jen odráží, kolik peněz bylo utraceno za výrobky a služby. To ale nemá nic společného se skutečným pokrokem nebo růstem.

Jaké jsou tedy ingredience pro šťastný a vyvíjející se život?

V každém případě platí, že chtít stále více neznamená vždy více štěstí, a to jak v oblasti spotřeby, tak například ve světě práce. V současné době často hovoříme o „časové pohodě“ – touze trávit každodenní život méně ve stresu. Nemuset toho tolik dělat a mít více volného času. Onen nekonečně se stupňující tlak je však nutný, protože ekonomika přece má neustále růst. Že to ale není nezbytně nutné, nám ukázala i koronakrize.

Čím?

Pandemie nás donutila stanovit si priority. Uvědomili jsme si, že nejdůležitější potřeby jsou zdraví, bezpečná střecha nad hlavou, dobrá strava, kvalitní informace, hygiena, důstojná péče, když je potřeba, a dobré vztahy, ve kterých se cítíme zakotveni a oceňováni.

Ale jakmile jsou tyto základní potřeby uspokojeny, nejsou součástí dobrého života i další věci – rozptýlení, zábava, požitek?
Nejde ale přece o to, že bychom tyto potřeby měli uspokojovat izolovaně. Příjemné zážitky mají především hodně společného se soustředěním a zpomalením. Když se plně do něčeho vnoříme, ať je to koncert, čtení s dětmi, vaření a jídlo nebo procházka s přáteli.

Pro mnoho lidí také hraje v otázce kvality života ústřední roli srovnávání s ostatními: jak si stojím, jak se mohu odlišit od ostatních?
Jde o sociální zakotvení, které je rovněž důležité pro vnímání kvality života. Jsme kmenové bytosti.

A proto chceme být lepší než oni?
V sociálněvědních výzkumech vysoké životní spokojenosti se opakovaně ukazuje, že hlavním faktorem je relativní srovnání s ostatními, zejména se skupinou, do které bychom chtěli patřit. Zejména v případech, kdy je statusová spotřeba silně odstupňovaná, kdy přístup k dobrým školám, bydlení, zdravotní péči nebo k sítím závisí na vysokém příjmu, roste strach z toho, že zůstaneme pozadu – ve společnosti obecně i ve skupinách zvlášť. To nezmizí, ani když někdo zbohatne.

Nemáme tedy nikdy dost?
Ne bez společenských změn. Průzkumy ukazují, že zejména v anglosaských zemích je mnoho lidí, kteří patří k 1 % nejbohatších, stále ve stresu, protože nepatří k 0,1 % superbohatých. Tuto spirálu neprolomíme tím, že budeme spotřebovávat stále více.

Proč nás vyhlídka na změnu a odříkání přivádí do tak špatné nálady?
Lidé jsou ze své podstaty „averzní ke ztrátě“, což znamená, že jakmile si zvykneme na přístup k určitým vymoženostem, chceme si tento přístup udržet. To, zda věci využíváme, je druhotné. Chceme o tom rozhodovat sami.

Můžete uvést nějaký příklad?
Vrtačka, i když leží 364 dní v roce v koutě, jen proto, abyste s ní mohli jednou za rok vyvrtat díru do zdi. Auto, které v 95 % případů není vozidlem, ale „stojidlem“. ‚Používat‘ místo ‚vlastnit‘ je krátký vzorec, který kombinuje myšlenky oběhového hospodářství s myšlenkami ekonomiky sdílení a je transformačním projektem, který na nás čeká. Kdo řekne A, musí říct i B.

Jak to myslíte?
Říkáme: „Jistě, ochrana klimatu a biologická rozmanitost jsou velmi důležité!“ Ale když přijde na realizaci konkrétních změn, vyhrává pohodlí a zvyky. Upřímně: všichni bychom už konečně měli trochu dospět.

Jaké jsou vaše návrhy pro každodenní život?
Existuje sedm pravidel, které používáme k ovlivnění udržitelnosti: létání, maso, oblečení, finance, vysílání, plocha a ukázat vlajku. To znamená skutečně omezit létání a spotřebu masa. Méně oblečení znamená: jak často a kvalitě nakupuji oblečení? Mohu také někdy něco vyměnit? Pokud jde o finance, věnujme pozornost investičním kritériím bank, spořících plánů a investičních fondů.

A co myslíte vysíláním?
Mluvit s ostatními o procesu transformace, navazovat kontakty, vytvářet porozumění, zavádět nápady ve vlastní firmě nebo okolí. V neposlední řadě je důležitým faktorem také prostor – životní prostor. Ten je však ve srovnání s ostatními pravidly mnohem obtížnější redukovat. A pak samozřejmě ukázat vlajku v politice, zejména ve volebních rocích, jako je tento.

Myslíte si, že pokud jde o klimatickou krizi, ještě dokážeme zabránit nejhoršímu?
Nejhorší by bylo neustále přemýšlet o tom, zda můžeme ještě odvrátit nejhorší, místo abychom něco udělali. Proto je tak důležité prostě začít běžet, i když přesně nevíme, jak to dopadne. Když něco dělám, automaticky se stávám optimističtějším, protože cítím vlastní účinnost. Často jsem o tom mluvila s aktivisty „Fridays for Future„: vyjít do ulic a snažit se něčím přispět je jeden ze způsobů, jak se lépe vypořádat se starostmi. Pokud se všichni, včetně podnikatelů a politiků, odhodláme každý den k novým krokům, vzejdou z toho dnes nepředstavitelné možnosti.

Mají malé kroky stačit k velké změně?
Každá revoluce vzniká souhrou mnoha malých událostí.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.