COOLna

Aquacalypsa. Tak novináři nazvali náhlý nedostatek vody v místě, kde byli lidé zvyklí žít v dostatku. Na příkladu Kapského Města v JAR se ukazuje, že drastické snížení spotřeby vody kvůli vysychání podzemních zdrojů nebo kontaminaci se už netýká jen „tradičně vyprahlých“ zemí.

V důsledku klimatických změn a špatného hospodaření vysychají zdroje i v Česku.

Přírodní katastrofy jsou si v mnoha ohledech velmi podobné. V důsledku je jedno, jestli je odnese voda, nebo rozboří zemětřesení, dochází ke zničení infrastruktury. Katastrofa odřízne lidi od zdroje, a pokud systém není dostatečně robustní, není náhrada.
Když tady v Česku praskne potrubí, okamžitě najede cisterna a za pár hodin, maximálně pár dnů je to spravené. Tam, když lidé přijdou o zdroj –⁠ ať už ho zaplaví bláto, nebo třeba vyschne –⁠, žádné rychlé náhradní řešení není.

Ale něco se dělat musí, ne?
Jistě. Ale řešení jsou často komplikovaná. Jsou to místa, kde to s vodou nebyla žádná sláva ani předtím. Takže když vidím rozsáhlou ničivou pohromu, vím, že pomoc nebude dostatečně rychlá.
V Libyi ani v Maroku projekty nemáme, nicméně vím, že třeba Libye je závislá na podzemních zdrojích vody, a ty budou kontaminované. Musí se to vyčistit, což bude trvat enormně dlouho.

Rekonstrukce si vyžádá čas a peníze.

A obecně asi platí, že o peníze jde až v první řadě.
Bez nich to nejde. A bohužel, s válkou na Ukrajině jsou humanitární peníze vyčerpané. Není moc kde brát. Trošku se bojím, že pomoci bude málo.
Naposledy jsme dělali zemětřesení v Sýrii a Turecku, předtím například v Nepálu, rozsah takové katastrofy je podobný. V těch zemích nejsou dodržované, často ani pořádně stanovené stavební předpisy, budovy jsou velmi nestabilní, všechno hned padá a kácí se to. Pro vodní zdroje to má fatální následky. Nejdřív se tam dostanou cisterny, balená voda, ale to je jen dočasné řešení. Lidé pak budou muset chodit pro vodu ještě dál než předtím nebo se budou za vodou stěhovat.

Umírá se někdy v takových situacích žízní?
To ne, jen výjimečně. V souvislosti s vodou se umírá na přímé následky katastrof, jako jsou povodně, a pak na ty druhotné, jako jsou epidemie, které se šíří kvůli špatné hygieně a konzumaci kontaminované vody.
Žízní ale ne. Lidé nečekají, až umřou žízní. Když je vody až takový nedostatek, dají se do pohybu. A to s sebou taky nese spoustu problémů, migraci a tlak na okolní země.

Přitom už když jsem začala přemýšlet o tom, o čem si budeme my dva povídat, dostala jsem žízeň.
To je asi přirozené, že člověku jako asociace s vodou nejdřív naskočí žízeň. Ale kvůli ní se ani v rozvojovém světě neumírá. Když se řekne, že tam lidé nemají vodu, nemyslí se tím, že se nemají vůbec čeho napít. Tam, kde voda není, lidé prostě nežijí.
V těch místech platí, že je vody buď málo, takže jí není dost na mytí, úklid a další potřeby, nebo je to voda nekvalitní, kontaminovaná, zdravotně závadná. Tyhle dvě věci řešíme –⁠ kvantitu a kvalitu.

Jan Faltus, koordinátor vodních projektů Člověka v tísni

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.