Nejdůležitější činností však není práce v terénu či na pobočkách s konkrétními lidmi, kteří potřebují pomoc, ale zejména papírování, pravidelné popisování jednotlivých „zakázek“, vykazování statistik, tabulek a mnoha dalších výkazů úřadům. Poskytovatelé sociálních služeb, kteří vás platí, musí mít přehled o tom za co. A tak i v malé neziskovce existuje rozvětvený administrativní aparát, který pravidelně studuje, co úředníci na kraji právě chtějí a vyžadují. Že se často jedná o zcela protichůdné informace, které nemáte čas ani prolistovat, je pravidlem. A i v malé neziskovce je obvykle ředitel, manažerka projektu, finanční manažerka, účetní, vedoucí různých služeb a pak i několik málo velice obětavých a mizerně placených výkonných sociálních pracovníků (nyní už většinou s nezbytným titulem DiS. za jménem nebo s titulem Bc. či Mgr.).
Toto vše samozřejmě stojí nemalé peníze. Když se to společně spočítá, zdánlivě jednoduchá pomoc či rada potřebným vyjde nesmírně draho. A připomínám, že služby se často dublují a v první řadě jde především o čárky a statistiky a teprve někde na konci vašeho úsilí o konkrétní práci s klienty.
Spolupráce s úřady práce záleží na konkrétním úřadu práce a jeho obsazení. Někdy je byrokracie tak důsledná, že často si se splněním všech požadavků neví rady ani profesionální pracovník. Natož klient, který se neumí ani podepsat.
Milan Lajdar, publicista a bývalý pracovník v sociálních službách
COOLna 
Napsat komentář