COOLna

Od Maďarska přes Polsko až po Itálii a Finsko, tam všude dnes vládnou síly označované dříve jako populistické nebo nacionalistické. Nástup protisystémových stran a jejich posun do evropského politického mainstreamu zrychluje a politologové jsou nuceni hledat pro ně nové nálepky.

Letos na podzim se v Evropě konají troje parlamentní volby, ve kterých si výrazné naděje na úspěch dělají strany vymykající se z tradičního rozdělení politického spektra. Někdo by je označil jako populisty, jiní je mají za nacionalisty nebo krajní pravici. V mnohém se liší, jedno je však spojuje: národovectví a hlasitý odpor vůči establishmentu a liberalismu.

Už tento víkend se bude volit na Slovensku, kde průzkumy favorizují Smer-SD. Stranu expremiéra Roberta Fica, kterému nezlomily vaz ani masové demonstrace po vraždě Jána Kuciaka, ani strašidelné důkazy o napojení jeho kabinetu na mafii. Buldok slovenské politiky se v důsledku chaotické vlády svých nástupců a úspěšné orientace na proruské sentimenty ve společnosti vrátil v plné parádě.

O dva týdny později půjdou k volbám Poláci.
Strana Právo a spravedlnost by podle posledních průzkumů mohla získat až 35 procent hlasů, což je na uskupení, které bylo u moci posledních osm let, fascinující výsledek. Partaj stárnoucího ideologa katolického konzervatismu Jaroslawa Kaczynského se nicméně při hledání většiny v Sejmu nejspíš bude muset ucházet o přízeň strany, která stojí ještě více vpravo.

Konfederace je pozoruhodný amalgám ekonomického libertariánství a šovinismu, který oslovuje především mladé polské muže. V průzkumech se pohybuje kolem deseti procent, což znamená, že bez její podpory žádná vláda nevznikne.

A pak je tady Nizozemsko, kde se bude volit na konci listopadu. Velkou podporu si udržuje Hnutí zemědělců a občanů, které získalo masovou podporu během násilných protestů proti vybíjení dobytka v rámci krocení emisí metanu. Hlavním favoritem voleb se ovšem před pár týdny stalo zbrusu nové uskupení Nový sociální kontrakt Pietera Omtzigta.
Někdejší křesťanský demokrat kráčí ve stopách samorostů nizozemské politiky, jako je Geert Wilders, a díky své zarputilosti si vysloužil přezdívku Pitbul. Je opatrný vůči migraci, kritický vůči Evropské unii a předpokládá se, že jeho hnutí, které nyní narychlo shání lidi na kandidátku, dále zamotá už tak roztříštěnou politickou scénu.

Přestože všechny zmíněné země mají vlastní specifika a jednotlivé strany se z ideologického hlediska nedají dost dobře srovnávat, z celoevropského pohledu jde o zřetelný boom protisystémových stran. „Přichází dokonalá bouře rodící se z odporu vůči ekonomickému liberalismu a zelené agendě. Zklamaní voliči jsou v rámci jistého politického konzumerismu a zoufalého hledání ochrany před neodvratnou změnou ochotní zkusit něco nového,“ uvedla politoložka Catherine Fieschiová.

Jistě, nástup protisystémových stran na starém kontinentu není žádnou novinkou. V posledních letech však výrazně zrychluje. Nedávná analýza politologů z University of Amsterdam ukázala, že třetina evropských voličů dnes hlasuje pro strany označované jako populistické nebo krajně pravicové. Na začátku tisíciletí to byla pětina a počátkem devadesátých let jen 12 procent.

„Evropský krajně pravicový příliv začal už dávno,“ píše politolog Anton Jäger a připomíná vládní účast rakouské FPÖ za dob Jörga Haidera. „V důsledku pandemie covidu a války na Ukrajině však došlo k významnému posunu. Evropské krajně pravicové strany už nejsou jen volebním doplňkem nebo formujícím prvkem veřejné debaty, dnes jsou přijatelnou, normální součástí vlád. Z dlouholeté opozice se přesunují do sálů moci,“ píše Jäger.

Letmý pohled na výsledky evropských voleb z posledních let mu dává za pravdu. Ve Španělsku se na pozici třetí nejsilnější parlamentní strany zabydlel frankistický Vox, o jehož hlasy se při svém marném pokusu sestavit vládu chtěli opřít vítězní lidovci. První italskou premiérkou se loni stala Georgia Meloniová, ve které mnozí liberálové ještě nedávno viděli Mussoliniho v sukních.
V Německu nezastavitelně stoupají preference AfD, která se v poločase nepopulární vlády Olafa Scholze vyšplhala na bezprecedentních 21 procent. Bezpečnostní služby sice některé její členy sledují jako krajně pravicové extremisty, to ovšem konzervativcům z CDU nezabránilo, aby s AfD pragmaticky nespojili síly v durynském zemském sněmu při hlasování o snížení daně z nabytí nemovitosti.

Ve Francii se v dubnu na čelo žebříčku popularity vyhoupla Marine Le Penová a průzkumy ukázaly, že by dnes Emmanuela Macrona v druhém kole prezidentské volby hravě porazila. Švédská vláda umírněného konzervativce Ulfa Kristerssona si podporu parlamentu zajistila díky Švédským demokratům, kteří se zbavili nálepky neonacistů a dokázali voliče oslovit odporem proti velkorysé migrační politice minulých vlád.

To v Helsinkách je protiimigrační a euroskeptická Strana Finů od letošního června přímo ve vládě, což čas od času způsobí trapas. Její ministr hospodářství musel po deseti dnech ve funkci rezignovat, neboť vyšlo najevo, že kolegovi gratuloval k číslu 88 na kandidátce. O měsíc později se vicepremiérka Purraová musela omlouvat za dávné rasistické výšplechty na internetu.

Nástup protisystémových stran, které často brojí proti rozhodnutím přijatým v Bruselu, LGBT komunitě a imigraci, do politického mainstreamu je natolik patrný, že někteří komentátoři cítí potřebu hledat novou terminologii. Nálepky jako „populisté“ nebo „krajní pravice“ jsou z jejich pohledu zastaralé a nefunkční, protože označují nový normál.
Komentátor deníku The Financial Times John Lloyd nedávno přišel s výrazem Nová pravice nebo Tvrdá pravice. Definuje ji jako konzervativní nacionalismus, který úspěšně luxuje bývalou voličskou základnu levice a snaží se zbavit pachuti rasismu a antisemitismu. Mnoho z těchto stran se hlásí ke křesťanství jako základu evropské civilizace a bije na poplach před klesající porodností, imigrací a woke kulturou, která má bílého muže přimět k pokání za zločiny kolonialismu.

„Mezi hlavní elementy myšlení Nové pravice patří striktní bariéry proti nelegální imigraci, omezení legální imigrace a nepřátelství vůči Evropské unii. Ne do té míry, aby z ní odešli jako Britové, ale plné odhodlání zastavit další integraci a osekat tu, ke které už došlo,“ všímá si uznávaný veterán britské politické novinařiny.
Anton Jäger připomíná ještě jeden důležitý aspekt. Nová politická síla v Evropě vybujela během třiceti let z rostoucí nerovnosti a pocitu, že politické elity myslí jen na ekonomické ukazatele a na své voliče zapomněly.

„V nestabilních evropských společnostech kdysi měly funkci protiváhy silné levicové strany a odbory. Ty ale byly poraženy v 70. a 80. letech a evropští vládci pak ztratili disciplínu. Za jejich vlády rostla nerovnost, státní ekonomiky nefungovaly, veřejné služby chřadly. V tak neutěšené situaci se krajní pravici postupně podařilo zaujmout pozici jediného skutečného vyzyvatele systému,“ píše politolog z Oxfordské univerzity.

Srovnávání s nástupem fašismu a nacismu podle něj pokulhává na obě nohy. Prvním důvodem je fakt, že Evropa se dnes nachází ve zcela jiné situaci než ve 30. letech, kdy evropskému hospodářství dominoval těžký průmysl a Hitler a Mussolini se prezentovali jako hráz před nástupem diktatury proletariátu a importem komunismu sovětského střihu.
Druhý důvod spočívá v tom, že dnešní evropští nacionalisté na rozdíl od Hitlera netouží po světové dominanci. Jejich největší ambicí je ochránit Evropu před zbytkem světa, který jí rychle uniká. „Pochopili, že jejich kontinent nebude hlavním hráčem 21. století, a tak jen doufají, že se ubrání hordám zvenčí,“ píše Anton Jäger.

„Evropská unie je geopoliticky stále více závislá na Spojených státech, její průmysl prohrává s Čínou. Zatímco Hitler se snažil rozbít angloamerický světový řád a usiloval o globální nadvládu, noví evropští autoritáři jsou rádi, že si najdou místečko v rámci stávající mocenské struktury. Jejich cílem je přizpůsobit se úpadku, nikoli ho zvrátit,“ uzavírá Jäger.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.