COOLna

Salvador Dalí si prý občas pochvaloval, jak skvělé je sledovat v televizi večerní zprávy. Zatímco se na obrazovce míhají hrůzné záběry z válek, z míst zasažených zemětřesením, povodněmi, hladomorem a tak dál, on spokojeně večeří, natáčí si kníry a má radost, že jeho se to netýká.

Těžko říct, jestli to takhle skutečně cítil, Dalí byl velký pábitel. Fakt je, že většině lidí, snad s výjimkou jedinců s poruchou osobnosti, pohled na utrpení druhých na chuti k jídlu nepřidá. Pravda, čím dál od nás se to děje a čím méně blízcí jsou nám trpící, tím méně sami trpíme.

V poslední dekádě jsme si tuhle pravdu ověřili i my Češi: zatímco hrozná válka v Sýrii nám mnoho neříkala a jen jsme se děsili, aby k nám nedorazili uprchlíci odtamtud, hrozná válka na Ukrajině nás vzala za srdce a my se snažíme pomáhat, jak můžeme.

Samozřejmě, výjimek se najde mnoho. Řada statečných Čechů se pokoušela pomáhat lidem ze Sýrie, leckdy s nasazením vlastního života. A řada nestatečných Čechů dnes šíří hoaxy o Ukrajině a trpce nese i drobné výhody, jakých se v Česku dostává válečným uprchlíkům.

I tak je tenhle, abych tak řekla, geopolitický nepotismus hodně markantní.

Takhle to má celý svět.

Někteří lidé utrpení světa vnímají přesně naopak, než ho vnímal – jak aspoň tvrdil – Salvador Dalí. Mého dávného kamaráda Karla už někdy od puberty všechny bolesti světa hluboce trápily. Bylo jedno, kde se hrůzy děly, prožíval to globálně. Přestože to tenkrát nevypadalo, že by se mu kdy povedlo naši planetu osobně procestovat. Směli jsme nanejvýš do Bulharska.

Karel trpěl přesvědčením, podle mě správným, že je naše Země přelidněná. Chtělo by to nějaké lidi ubrat, nechával se slyšet. A začal u sebe. Nejdřív se snažil zabrat na světě co nejmíň místa a spotřebovat co nejméně přírodních zdrojů. Koupal se jen jednou za týden.
V zimě ve své garsonce odmítal topit, radši se choulil v posteli v čepici a rukavicích, zabalený do dvou spacáků. I tak se cítil vinen, že existuje. Když v necelých pětatřiceti spadl ze skály v horách, tvrdili jeho kamarádi, že mu uklouzla noha, jen z úcty k jeho rodičům. Bylo neuvěřitelné, kolik Karlových problémů se jediným škobrtnutím vyřešilo…

Většina z nás to naštěstí nemá ani jako Salvador Dalí, ani jako můj dávný kamarád Karel. Žijeme na svém kousku Země, a čím dál od nás se nějaké hrůzy dějí, tím míň se jich bojíme.

Jenže svět je jaksi čím dál tím menší a menší. Dnes není těžké odjet na týden do Austrálie, strávit měsíc v Indii, vzít spacák a podívat se do And. Mnozí z nás osobně znají leckteré zákoutí zeměkoule. Na některé to nepůsobí, ale jiní se cítí k celému světu jaksi blíž, víc jeho bolesti prožívají. Těm nezbývá, než vypnout televizi a vyhýbat se zpravodajským serverům. Anebo se z té bolesti zbláznit. Svět je doopravdy hodně bolavý.

Iva Pekárková

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.