COOLna

Když přijdete na svět, prvním faktorem, který určí směr vašeho života, je pohlaví. V Číně to platí dvojnásob. I proto se dříve v Číně rozmohla politika jednoho dítěte, která upřednostňovala chlapce před děvčaty.

V letech 1979 až 2015 se kvůli politice jednoho dítěte holčičky prodávaly nebo topily v řece, protože si většina rodin přála mít chlapce, který se o rodiče na stará kolena postará a zachová rodinnou linii.

To je jeden z hlavních důvodů, proč v roce 2022 v zemi stále žilo daleko víc mužů než žen. Čínská společnost je sice řízena hlavně muži a jejich pohledem na svět, ale obě pohlaví se na své cestě setkávají jak s výhodami, tak nevýhodami.

Dalším činitelem je místo narození rodičů – i kdyby se dítě narodilo v Šanghaji, chu-kchou (registrační systém domácností) získává na základě toho, kam spadají rodiče. Tento systém byl zaveden v 50. letech 20. století jako jeden z nástrojů pro kontrolu migrace mezi vesnicemi a velkoměsty.

Často se stává, že rodiče opustí své rodiště a odejdou za prací do města. Malinké dítě mají s sebou, ale právě kvůli tomu, že nemají místní chu-kchou, nepodaří se jim ho umístit do státní školy. Soukromé jsou drahé a ne vždy se najde místo. Dítě tak musí zpátky domů, kde bydlí s prarodiči, dochází do místní školy a s rodiči se vídá jednou až dvakrát ročně.

Můj čínský manžel měl to štěstí, že mohl zůstat v Šanghaji: „Jako malého mě přijali do městského klubu juda a viděli ve mně talent. Trenér zažádal o to, abych v Šanghaji mohl zůstat trénovat a reprezentovat. Díky tomu jsem mohl žít dál s rodiči ve městě, dokončit střední a nastoupit tady na vysokou,“ říká.

Mezi vesnickými a městskými školami jsou propastné rozdíly, které studenti pocítí hlavně při celostátních přijímacích zkouškách na vysoké školy. Body získávají i třeba za to, že mají městské chu-kchou.
Každé město má jiná pravidla. Například v Pekingu je dětem dovoleno studovat na základních školách podle jejich bydliště, rodiče se tedy snaží koupit jakékoliv byty poblíž slavných škol, jen aby zvýšili šance dětí na přijetí. Ceny bytů v daných oblastech jsou tím pádem přehnaně vysoké.
Tím ale investice do vzdělání nekončí. Finanční a jiné dary nebo přímo úplatky učitelům důležitých předmětů bývají běžnou praxí. Dalšími položkami je nákup knih, školních uniforem, obědů, příspěvky na výlety, návštěvy muzeí, na kroužky a doučování. Poslední zmíněné je obrovský byznys, který se čínská vláda snaží bez úspěchu potlačit.

Pokud se zruší oficiální vzdělávací centra, najdou rodiče potomkům domácí učitele. Jinak má rodina pocit, že jejich dítě při přijímacích zkouškách na vysokou nemá v silné konkurenci šanci na úspěch. Děti se tak učí od rána do večera a do noci píší domácí úkoly.

Poslední rok střední školy se točí kolem přijímacích zkoušek na vysokou zvaných kao-kchao. Před branami testovacích míst postávají v určených dnech davy rodičů, kteří vydrží na potomka čekat i celý den. Provoz kolem často řídí policie a nejlepší je se takovým místům prostě vyhnout. Studenti zapíší seznam univerzit, na které by se rádi dostali, a poté už záleží na počtu dosažených bodů.

Kamarádka Esther si přála studovat překladatelství, bohužel skončila u nás na oboru angličtina pro sportovní management. Musela tak projít i semestrem fotbalu, kde s velkou nechutí psala esej o způsobech zpracování míče.

Každoročně se objevují zprávy o sebevraždách kvůli selhání při zkouškách. Tlak je obrovský. V roce 2016 se psalo o 49letém pánovi z provincie S-čchuan, který ten rok podstupoval kao-kchao už podvacáté. Naposledy ho od přijetí dělilo 28 bodů. Po zkouškách je internet také plný videí, jak úspěšní studenti radostně vyhazují všechny studijní materiály z okna a užívají si vůbec první volné dny bez učebnic v životě.

Mnozí se během studia na vysoké vůbec poprvé setkají s lidmi z jiných provincií a v porovnání se střední školou mají daleko svobodnější život. Jak moc jsou zaneprázdnění, ale záleží na věhlasu univerzity, zvoleném oboru, financích a na každém jednotlivci.

Někdo studium stráví hraním počítačových her nebo na basketbalovém hřišti, jiní v knihovnách a laboratořích. Někteří zažívají první útrapy lásky, protože se jejich protějšek dostal na školu vzdálenou stovky kilometrů daleko a uvidí se maximálně dvakrát ročně. Jiní vstupují do vod prvních lásek a randění. Často tajně, protože rodiče by vzal ďas, kdyby věděli, že jejich děti neleží jen v knihách. Nejprve úspěšně zakončit studium a najít si výdělečné zaměstnání.

Po ukončení studia se „vstupuje do společnosti“, jak tomu často říkají. První roky, pro někoho celý život, jsou ve znamení práce od devíti ráno do devíti večer, šest dní v týdnu. K tomu ale patří i další nezaplacené přesčasy a nutnost být k dispozici kdykoliv.
Volno pouze v neděli a během státních svátků, někdy ani to ne. Notoricky známé jsou pracovní večeře. Ženy se účastní jako ozdoby a dělají společnost důležitým hostům firmy. Takové večeře bohužel kolikrát dojdou až k tomu, že si žena musí vybrat mezi udržením si práce a ztrátou důstojnosti. Muži musí držet krok v pití alkoholu se staršími kolegy a šéfy, oslňovat humorem a inteligencí. Tím si kolikrát zajistí rychlejší postup směrem vzhůru než jen samotnými výkony na pracovišti.

Domů se vracejí často až v noci ve velmi špatném stavu a pokud už mají manželku a rodinu, přinejlepším je čeká tichá domácnost. Kamarád James mi k tomu řekl: „Víš, kolik už služebně mladších kolegů bylo povýšeno a teď jsou vysoko nade mnou? Kolika pracovních večeří, karaoke a oslav jsem se neúčastnil? Já už mohl být snad i šéf celé divize. Všichni mi předpovídali zářnou budoucnost, teď už mě naštěstí nikam netahají a roky jsem na stejném místě. Proč? Protože nikam nechodím dělat šaška, lézt šéfům do zadku a porovnávat se s ostatními, kolik litrů pálenky vypiju. Na to já prostě nejsem. Za to mi ty peníze nestojí.“

Zatímco vztahy byly před dokončením studia tabu, od té doby, co Číňané nastoupí do zaměstnání, na ně rodina začíná tlačit a neustále se vyptávají, kdy bude svatba a děti.
Někteří raději domů ani nejezdí, jiní si vymyslí imaginární přítelkyni nebo i svolné holce zaplatí, aby jela domů s nimi a oni měli alespoň pro jednou klid. Rodiče někdy celou situaci vezmou do vlastních rukou, své děti „inzerují“ ve veřejných parcích během seznamovacích aktivit nebo rovnou třeba synovi domluví schůzku naslepo s dcerou sousedky.

Najít si toho pravého přitom není vůbec jednoduché. Nestačí totiž jen to, že vám daný člověk voní a je vám s ním hezky. Žen je málo, a tak muži loví, jak se dá a jsou připraveni své vyvolené snést modré z nebe. Drahé večeře, během kterých kolikrát hostí i další dvě tři kamarádky, které přišly nápadníka okouknout.
Luxusní kabelky, nejnovější telefony, romantické dárečky a výlety, prostě cokoliv je potřeba. Mnoho čínských žen (nebo jejich rodičů) má na ctitele jasné požadavky: vlastní byt ve městě, pěkné auto, stabilní zaměstnání s dobrým platem a nadějí na další postup, bezproblémová rodina a dobré geny, to znamená vyšší, zdravý fešák.

Dál samozřejmě musí zajistit vysněnou svatbu a rodičům nevěsty zaplatit cchaj-li. Překládá se jako věno, ale jde prostě o cenu dívky, kterou si rodiče stanoví. Někteří jsou rozumní, nic nepožadují a nebo dané peníze páru darují do začátku. Jiní na tom chtějí vydělat, a tak musí ženich vypotit i částku kolem 1,65 milionu korun.
Velký tlak je ale kladen i na ženy. Po překročení věku 26 let jsou už považovány za staré a jejich šance na nalezení kvalitního protějšku drasticky klesají. Moderní čínští muži už jdou trochu s dobou, ale stejně v sobě mají zakořeněné jasné preference. Ženu nižší než jsou oni sami, ale ne příliš malou. Drobnou, štíhlou, se souměrným, jemným obličejem a bílou pletí. Inteligentní, empatickou, poddajnou, obětavou, spíše dětinskou než sexy a sebevědomou.

Moje bývalá spolužačka Youyou, mistryně světa v čínském plnokontaktním sportu Sanda, bývala hodně urostlá a s přehledem by sundala většinu kluků ze třídy. Mimo tělocvičnu se ale chovala jako nesmělý diblík, své svaly i úspěchy spíš schovávala.

„Kluci z týmu mě berou spíš jako sestru, tam si nikoho nenajdu. Kluci mimo by se mě zase báli a nikdo moc nechce mít vedle sebe holku, co má větší biceps než oni. Necítili by se dostatečně mužní. Já už mám věk na svatbu a děti, nedá se nic dělat,“ vysvětlila mi smutně.
Poté, co odešla do sportovního důchodu, chodila každý den běhat a v posilovně jsem ji už nikdy nepotkala. Podařilo se jí zbavit svalů a zhubnout, aby více zapadala do představ potencionálních nápadníků. Po několika letech ji ale i tak potkal ten pravý. Také bývalý zápasník, o hlavu vyšší než ona, který byl na její úspěchy pyšný a v tréninku ji naopak podporoval.

Po svatbě jsou na řadě děti a starost o ně. Podle některých statistik dítě od narození do věku 17 let spolyká asi 1,65 milionu korun, v závislosti na oblasti a nárocích na studium. Není tedy divu, že se mladí založení rodiny víc a víc brání, třebaže byla politika jednoho dítěte dávno zrušena. Navíc na svých bedrech budou mít časem vlastní rodiče – platit lékařské vyšetření, potřebné léky a vitamíny, protože důchody jsou buď minimální, nebo žádné.

Od dětství až do stáří je to prostě závod s časem, závod se všemi okolo – o lepší známky ve škole, věhlasnější univerzitu, lépe placené zaměstnání, krásnější a chápavější manželku, chytré a poslušné děti, o luxusnější auto, o zajímavější fotky na sociálních sítích…

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.