COOLna

Komentátor deníku Wall Street Journal Walter Russell Mead si všímá toho, že v roce rekordních veder, destruktivních bouří a divokých požárů se také začínají srážet požadavky klimatického hnutí s ekonomickou a politickou realitou.

Emise CO2 sice rostou, ale ještě rychleji roste odpor vůči klimatické politice. V Německu šéfové firem a politici varují před deindustrializací. Vysoké ceny energie vedou evropské firmy k úvahám vyrábět jinde. Přesun od spalovacích motorů k autům na baterie zredukuje zaměstnanost v automobilkách a učiní z Číny dominantního globálního producenta aut. Čínská elektroauta zaplavují světové trhy. Čína již předstihla Německo a dýchá na záda Japonsku, které je dosud největším světovým producentem aut.

Čína otevírá jednu uhelnou elektrárnu za druhou a hraje si se světem zelených dotací stejně efektivně jako se Světovou obchodní organizací. Čína má největší prospěch z celé západní klimatické politiky. Čínské firmy vlastně vesele inkasují dotace, které naivní západní daňový poplatník posílá na boj s klimatickou změnou.

Rostoucí masa environmentalistických dotací a politických změn se střetává s reálným světem, který podřízl větev pod touhou zelených po větším pokroku.

Úsilí omezit produkci fosilních paliv v zemích jako USA předalo velký tržní podíl zpátky Rusku a organizaci OPEC. To zase podporuje válečný stroj Vladimira Putina a plní pokladny nejodhodlanějších obhájců průmyslu fosilních paliv.

Zisky z prodeje ropy a plynu proudí do suverénních fondů zemí OPEC, jako jsou Saúdská Arábie a Kuvajt, které tím získávají vliv leckde ve třetím světě. Nezamýšlená zelená podpora zemí OPEC vede k takovým paradoxům, že environmentální konferenci OSN COP28 bude předsedat Sultan Al Jaber ze Spojených arabských emirátů, který vede firmu Abu Dhabi National Oil Company, což je jedna z nejmocnějších firem na fosilní paliva na světě.

A je tu ještě jedna temná realita, které si jaksi nestihli všimnout technokraté připravující tranzici energetiky. Optimistické kalkulace jako by počítaly s tím, že nízké úrokové míry tady budou věčně. Nyní se ale vrátily normální úrokové míry, najednou spoustu zelených projektů nedává smysl a fosilní paliva jsou pro spotřebitele atraktivnější. Mnohé větrné farmy už se jeví jako neekonomické. Vlády čelí vyšším finančním nákladům kvůli rostoucím úrokovým mírám a v nové inflační éře spotřebitelům vadí zvyšující se ceny. Není jasné, jak se budou platit další vysoké účty za zelené politiky.

Narůstá nechuť k zelené politice. Ta ale navíc není úspěšná ve snižování emisí. Emise CO2 v loňském roce globálně vzrostly o jedno procento a byl by to mnohem větší nárůst, kdyby postpandemické oživení v Číně nebylo tak pomalé.

Světový energetický systém je velice komplikovaný a propojený s dalšími komplexními systémy od financí po geopolitiku. Humpolácké intervence do jemně vybalancovaného systému budou mít překvapivé, drahé a nevyžádané vedlejší dopady.

Přitom by environmentalisté právě tomuhle měli rozumět ze všech nejlépe. Nejdůležitější vhled všech ekologických hnutí v minulosti spočíval v tom, že s komplexními přírodními systémy je třeba zacházet opatrně a s respektem. Drsné a hrubé intervence – jakkoli třeba míněné dobře – mohou všechno jenom zhoršit. Stačí vyhubení jednoho predátora a změní se celý ekosystém. Ekologové si dříve byli vědomi nákladů nezamýšlených konsekvencí, žádali po politicích opatrnost a zdrženlivost a byli advokáti toho, že je třeba nechat samovolně působit přírodu.

Dnešní zelení aktivisté tyhle pravdy dávno zapomněli nebo si je nikdy neosvojili. Důsledky vidíme všude kolem a teprve začínáme platit. Špatně promyšlené zelené politiky často designované na základě osobních sobeckých zájmů lobbistů za obnovitelné zdroje budou stát ekonomicky a politiky strašně moc a přitom efekt na emise bude i nadále zklamávat. Nejpravděpodobnější důsledek je, že politická teplota ohledně klimatických intervencí bude i nadále stoupat, zatímco skutečné efekty klimatických politik budou chabé.

A ještě jedna věc. Zatímco na Západě zní tento americký článek nově a provokativně, v Česku a v jiných postkomunistických zemích si tohle odjakživa myslel skoro každý nositel zdravého selského rozumu, který zažil minulý režim. Holt jsme si tady prožili svoji zkušenost s ideologickým fanatismem a pokusem o realizaci utopie v praxi. A ještě si pamatujeme, jaký je rozdíl mezi vědcem a oprsklým svazákem. Pamatujeme si „poručíme větru, dešti“. A ještě bychom se v tomto ohledu měli omluvit Václavu Klausovi, který tohle říkal správně a dávno.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.