COOLna

Kde naši prapředci k emocím přišli?
První emoce měli už dinosauři, někdy před 250 miliony let (podle evolučních biologů se první zárodky emocí objevily před 300 miliony let u čtvernohých suchozemských obratlovců, z nichž se postupně přes další vývojové mezistupně zrodili obojživelníci, plazi – včetně dinosaurů – a ještě později savci). V mozku dinosaurů byl shluk nervů, kterým říkáme jádro, to proto, že se podobá mandli, odborně se mu říká amygdala. A v té mandli se usídlily strach a vztek neboli hněv. Dvě základní emoce, co dinosauři potřebovali k přežití.

Proč se to stalo?
Jednak už bylo dinosaurů hodně a konkurovali si mezi sebou. A jednak mezi nimi byli predátoři. Strach i vztek uvádí organismus do poplachové fáze stresu. S tím souvisejí tři různé povely: bojuj, prchej, ztuhni (když „zkameníš“ a splyneš s prostředím, predátor si tě nevšimne). Mimochodem, u člověka je navíc ještě jedna reakce, a to omdli… S tím si dinosauři vystačili dlouhé desítky milionů let. Než přišel před 66 miliony let konec jejich dominance na souši a nastala éra do té doby malých savců. Ti měli mozek dokonalejší než dinosauři. A v tom jejich dokonalejším mozku se kromě strachu a hněvu vyvinula celá řada dalších emocí, tedy tělesných dějů, jež nastavovaly organismus k nějaké akci. Kvůli přežití, rozmnožování a udržení rodu. Ale u savců se vyvinuly už i emoce zajišťující také příjemnější pocity.

Jak sám říkáte, emoce vznikly, aby řídily chování v situacích ohrožujících život. Slouží k bleskurychlému zpracování informací o tom, co se děje okolo nás, a jejich označení pomyslným znaménkem plus a minus. Jde tedy o „nápovědu“, jak se má organismus bezprostředně rozhodnout a jednat. Příklad: Když se před námi na cestě něco najednou pohne, automaticky uskočíme. Uděláme to podvědomě, na základě nějakých předchozích zkušeností našich prapředků, uložených kdesi v mozku. Spoléhat se na rozum, až nebezpečí vyhodnotí a nabídne varianty řešení, už bychom možná byli mrtví… Kolik emocí v sobě máme?

Základních emocí se uvádí šest: strach, vztek, radost, smutek, odpor (znechucení) a údiv (překvapení). A potom je spousta emocí „vedlejších“. Emoce se totiž navzájem prolínají a vytvářejí různé city. Třeba součástí lásky je i strach. Strach, že přijdete o milovanou bytost. Emoce jsou prostě namíchané a je vždy otázka, co z emočního koktejlu následně vznikne.

Emoce jsou pro nás důležité. Umíme číst i emoce druhých lidí? A do jaké míry?
Umíme, a mnoha způsoby. První souvisí se zrcadlovými buňkami, které máme v mozku a které bleskově přečtou emoce druhých lidí. Právě na nich stojí empatie. (Tedy schopnost vžít se do pocitů druhých lidí a předvídat jejich reakce. Tyhle „odrazky“ v mozku se kdysi vyvinuly kvůli nutnosti spolupráce v tlupách našich opičích předků. Právě zrcadlové neurony stojí i za soucitem. Utrpení a potíže druhých totiž narušovaly v tlupě soužití. Když někdo v našem okolí trpí, zrcadlové neurony se aktivují a pocity trpícího člověka se přenášejí do našeho mozku. Prostě nás to jeho utrpení „nakazí“. A tyhle vlastní nepříjemné pocity odstraníme nejjednodušeji tak, že se mu pokusíme pomoci vyřešit problémy. Proto obdarováváme v mrazu bezdomovce, konejšíme cizí plačící dítě či přispíváme na charitu. Paradoxně jde o jistý druh sobectví, děláme to vlastně kvůli sobě. Nakažlivé jsou však i další emoce. Když bylo pralidí v jeskyni třeba třicet a jednomu se chtělo spát, potřeboval ostatní zklidnit – a tak se zřejmě zívání – podobně jako úsměv či smutek – přenášelo na ostatní).

A další způsoby vnímání emocí druhých lidí?
Výrazy v obličeji. To je signál pro ostatní. Když do místnosti vběhne člověk s výrazem děsu v obličeji, všichni hned vědí, že se děje něco nedobrého. Emoce a hormony během nich vyplavované ovlivňují i celou řadu tělesných pochodů. Psychiatr pan profesor Vladimír Vondráček vyprávěl, jak na podzim roku 1938 s pěti kamarády poslouchal rádio a z něj slyšeli, že je vyhlášená mobilizace. Jeden z těch kamarádů s sebou měl psa. A ten se najednou začal třást hrůzou a začal se schovávat ke svému páníčkovi. Profesor Vondráček správně říkal, že to nebylo tím, že by pes rozuměl slovům v rádiu, ale že ti kluci začali jinak smrdět. Pot strachu má jiný pach než třeba pot po námaze. To samé je vidět u některých zvířat, když jsou odváděna na jatka. I ona cítí strach jiných zvířat a bojí se smrti.

Proslulý americký psycholog Paul Ekman tvrdí, že v lidské mimice (výrazy tváře způsobené stahy obličejových svalů) existují bleskové mikrovýrazy, jež není člověk schopen vůlí ovládnout. Tyhle kratičké záškuby obličejových svalů trvají jen zlomek sekundy a jsou produktem „prehistorické“ části mozku. A zatímco gesta a mimiku tváře si lze pohlídat, mikrovýrazy nějakou z emocí u člověka vždy prozradí. Přicházejí totiž už zhruba 0,2 sekundy po podnětu, zatímco rozumem kontrolovaná reakce až o 1,5 až 2 sekundy poté. Například při strachu na zlomek sekundy pevně sevřeme rty, zorničky se zúží, někdy naprázdno polkneme a podobně. Je tedy opravdu možné z výrazu obličeje poznat lumpa?
Na to je jeden pěkný příběh… Jasno v množství emocí udělal kdysi člověk, který měl bezpečnostní agenturu. Ta hlídala na letištích. Měl v ní najaté empaticky supercitlivé jedince a ti rozeznávali emoční výrazy padouchů. Těch lidí, co se stále tváří, že se nic neděje, a jen tu a tam jim unikne pravá vlčí tvář lumpa. Na to byli pracovníci bezpečnostní služby vysazení a měli lepší výsledky než technická zařízení na letištích.

Pojďme jednotlivé emoce probrat. Strach a vztek nám pomáhají přežít a zvládat krizové situace za pomoci útěku, boje či ztuhnutí. Ale co třeba strach z hadů? Kde se bere?
Většina odborníků se kloní k tomu, že je v nás geneticky zakotvený, že ho měli už naši dávní příbuzní v pravěku. Ti ještě běhali po čtyřech a žili v korunách stromů. A tam dokázali vyšplhat i hadi.

Dnes je neustále skloňovaná xenofobie, tedy nedůvěra až nepřátelství k cizím lidem a strach z nich. A čím jsou odlišnější (barvou kůže, chováním, náboženským vyznáním, životním stylem…) a pokud na soužití s nimi nejsme zvyklí, tím bývají tyhle obavy z nich větší. Jde o přirozený strach?
Xenofobie je v podstatě princip bílé vrány. Pokud byste vzali vránu a nabílili ji nebo byste jí nastříbřili nohy a pustili byste ji zpátky mezi ostatní černé vrány, pak by ji uklovaly. Protože je jiná, protože mezi ně nepatří. I my lidé se cizích a neznámých lidí bojíme. Nevíme, co od nich můžeme čekat. Lidé jsou rozdílní nejen etnicky, ale i kulturou a v podstatě všichni máme tendenci hlídat si své hnízdo. Xenofobie je naprosto přirozená. A další věc: člověk je sociální druh a má sociální mozek. Kdybychom byli makakové, máme sociální mozek nastavený na skupinu 40 jedinců. Pokud bychom byli šimpanzi, měli bychom mozek nastavený na skupinu o 65 jedincích. A my lidé máme mozek nastavený zhruba na 98 lidí. Co je víc, to nám vadí. Když se opičí tlupy rozrostou nad uvedený maximální počet členů, třeba šimpanzi nad těch 65 jedinců, tak se rozdělí. Mladí jedinci jdou pryč, založí si svou tlupu (nebo se k nějaké cizí přidají) a s tou původní se nesnášejí, unášejí z ní samice a rvou se mezi sebou na smrt. A člověk? Chceme-li dát dohromady dvě a více tlup, což lidstvu umožnilo rozvoj a přelidnění, používáme k tomu rituály. Příkladem je třeba uzavření pokrevního bratrství u indiánů. To byl rituál, který z lidí ze dvou různých skupin udělal bratry, a když se tak stalo, ten cizí příchozí už nebyl nebezpečný a bylo možné vedle něj spát.

Proč nás už v době, kdy jsme plni sil, trápí strach ze stáří a ze smrti?
Lidé a zvířata se primárně bojí smrti, protože smrt je konec a my nevíme, co za tím koncem je. Za tím koncem může být leccos, ale nikdo neumí říct co. Nám je dán pud k životu, k přežití a k zachování rodu. Smrt je opak. Základem všech strachů je právě strach ze smrti, ten je v nás zakódovaný nejhlouběji.

K čemu je dobrý smutek?
Abychom ocenili to, co máme. Je to pocit, jímž přirozeně reagujeme na ztrátu. Představte si manželství, co má dávno za sebou první dva roky, kterým říkáme zamilovanost. Po této fázi, jež je hodně pod vlivem hormonů zamilovanosti, přijde další fáze, stojící na tom, že by jednomu i druhému bylo smutno, kdyby ho parťák opustil. Je to strach ze ztráty v lásce, který vede ke smutku. Smutek máme na to, abychom si ohlídali svoje věci, svoje potřeby, svoje teritorium. Mimochodem, co se týče smutku, Američani sestavili pátou verzi diagnostického manuálu a my ho zcela jistě přebereme, tak jako jsme převzali ty předchozí. V manuálu je uvedeno, že pokud někdo pláče a smutní ještě čtrnáct dní poté, co pohřbil svého blízkého, už je to deprese a je potřeba ho léčit tabletkami. Samozřejmě se na sestavení manuálu podílela i firma, co tyhle tabletky dodává… Tohle je ovšem neuvěřitelná hloupost. Na truchlení, na ten smutek, má totiž člověk po ztrátě nejbližší osoby nárok až v trvání dvou let. Do té doby to proto osobně nepovažuji za patologii.

Pojďme se zastavit u údivu…
Údiv, jak řekl Aristoteles, je začátek myšlení, uvažování a mentálních procesů. Údiv probouzí zájem. Údiv máme k tomu, abychom použili i rozum.

Proč máme radost?
Abychom se naladili do pozitivního módu. My nejsme nastaveni na pohodlí, jsme nastaveni jen na přežití a radost je jistým způsobem něco, co máme navíc a co nepřichází tak automaticky jako strach nebo stres. Radosti musíme nějakým způsobem dosáhnout, je to forma odměny.

K radosti patří i smích…
Smích je exploze radosti, která je nesmírně zdravá, protože smích je tvořen pohyby bránice a dokáže rozpumpovat celé tělo. Při smíchu klesá hladina stresových hormonů a stoupá hladina uklidňujících látek zvaných endorfiny. Zlepšuje se imunita a posiluje se srdeční aktivita. Deset minut smíchu znamená dvě hodiny protibolestivého účinku. Dlouho se myslelo, že smích je jen výsadou člověka, ale pak se zjistilo, že když si spolu hrají mláďata potkanů, což je nácvik boje, také se u toho smějí. Zvuky, co vydávala, byly označeny jako švitoření. Ale jak potkánci dospívali, smát se přestávali. To je stejné jako u lidí. Dítě se směje 200krát denně, my dospělí se v průměru usmějeme jen sedmkrát.

Ze základních emocí zbývá ještě odpor…
Ten nás chrání. Představte si, že jste na oslavě a sníte něco špatného, udělá se vám špatně a začnete zvracet. To v okolí vyvolá odpor, který varuje ostatní, aby totéž nejedli. Odpor máme jako vlastní ochranu i jako signál ostatním členům tlupy, aby neopakovali naši chybu.

Bavili jsme se o mimice, která k emocím patří. Jsou emoce doprovázeny i gesty?
Jsou, všechny. Naše komunikace běží verbálně, tedy vyjadřováním slovy, jen ze 45 procent. Zbytek, téměř 60 % komunikace, probíhá nonverbálně, tedy beze slov.

Historie lidského rodu je stará 2,8 až 3,1 milionu let. Náš druh Homo sapiens se objevil zhruba až před 300 tisíci lety. On i další lidské druhy, jež žily vedle sebe, komunikovaly dlouho jen skřeky a právě „řečí“ těla. První slova, ještě ne věty, začali před 150 až 200 tisíci lety používat Homo sapiens a neandertálci, kteří pocházeli z jednoho společného předka. Dnešní řeč se u nich vyvinula před 45 až 50 tisíci lety. Proč tedy gesta, mimika, dotyky, držení těla, zvuky, pohledy a další neverbální, tedy mimoslovní řeč tvoří dodnes většinu naší komunikace?
Souvisí to s tím, že žijeme ve společenství a gesta a mimika jsou jasně čitelné. Gesta slouží k doplnění slovního sdělení. Míra používání gest, co děláme jen rukama, záleží na temperamentu člověka. Temperament je vrozený. Z cholerika neuděláte flegmatika a cholerik bude mít díky svému temperamentu gesta doprovázející emoce rozevlátější než flegmatik.

Jak dlouho v nás emoce přetrvávají?
Různě dlouho. Když na vás padne hněv, můžete být pomstychtiví roky. Tu pomstychtivost můžete i transgeneračně předávat. Tak to u nás bylo v minulosti třeba s Němci. Vezměte si, jak dlouho se po válce strašilo Německem. A když se lidé bojí dlouho, pak se ten strach usadí jako zvyk. Naopak radost vydrží člověku jen krátce. Protože je to jistým způsobem nadstandard. Na radost potřebujete vyvinout určité úsilí. Navíc odměna v podobě radosti není stabilní, na druhou odměnu potřebujete větší úsilí než na první. Druhá zmrzlina prostě neudělá takovou radost jako ta první. V okamžiku, kdy se dostaneme do místa, kdy nemůžeme výš, kdy radost nepostupuje, přichází zklamání a nuda. A z nudy může rezultovat úzkost.

Jsme v rámci emocí vybaveni něčím, co nám pomůže u druhého zmírnit hněv?
Jsme. Dítě projevuje hněv už ve věku šesti týdnů. Když se na plačící, vzteklé a rozhněvané dítě tiše a klidně mluví, pak se ztiší. Na rozčileného dospělého člověka to platí obdobně. Neříkat mu, aby se uklidnil, to ho ještě více rozohní, spíš mu klidným hlasem říct, že by se mohlo začít jednat věcně. Zvýšení našeho hlasu vede jen ke zvýšení hlasu u druhého. Všimněte si, když někdo cizinci vysvětluje cestu a cizinec nerozumí, dotyčný zvedne na cizince decibely. Ve chvíli, kdy máme dojem, že informace nepadají na úrodnou půdu, přidáváme na decibelech a to samé dělá protějšek – i v případě hněvu.

Dá se s emocemi nějak manipulovat?
No jéje! Klasickým příkladem jsou pojistky. Pokud ve vás hlodá nějaká míra úzkosti a strachu, projevuje se to třeba pečlivostí a starostlivostí. A právě na manipulaci s úzkostí stojí celá řada pojišťovacích a zdravotnických programů. Když budete jíst sladké, budete trpět obezitou a s ní spojenými nemocemi… A naopak je řada reklam, jež jsou založené na tom, že pokud si koupíte právě tento produkt, koupíte si štěstí a radost. Strašení a lákání je součástí lidské výbavy a manipulace s emocemi také.

Radkin Honzák, psychiatr

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.