COOLna

Malíř Vladimír Kokolia říká, že když je v místnosti jedenadvacet stupňů, je velký rozdíl, jestli se k nim dostáváte z pětadvaceti či z osmnácti. Stále žijeme ve víceméně komfortním světě, akorát že se do něj dostáváme ze světa o trochu lepšího. Navíc máme tendenci srovnávat se s těmi nad námi, což je dané evolučně, abychom dosáhli stejných pozic, takže se rádi měříme s Německem, ale už ne s Pákistánem. Když si vezmete základní bilanci Česka, třeba vzdělanost, počet obyvatel na kilometr čtvereční, průměrný příjem, jsme v horní čtvrtině světa. Možná bychom měli méně nadávat na poměry a raději se snažit využít to, co máme k dispozici, nastudovat si něco, poslechnout si hezkou hudbu, rozhlédnout se kolem sebe, abychom pro samé nadávání nezapomněli žít relativně spokojeným životem.

Jsou i dobré zprávy, zvládli jsme covidovou pandemii, rychle na ni zapomněli a připadá nám, že lockdowny je něco, co bylo strašně dávno.
Zapomínání je typické. Stačí se podívat do dějin. Španělská chřipka lidi taky hrozně deprimovala, a když skončila, kolem roku 1920 začala bláznivá dvacátá léta, lidé to ze sebe rychle setřásli.

Po covidu ale nic bláznivého nepřišlo, tedy pokud za bláznivou věc nebudeme považovat válku. I když možná i na ní se dají najít nějaké pozitivní věci.
Na rusko-ukrajinské válce je řada pozitivních aspektů. Třeba vzkříšení ukrajinského národa, který už bude vždy vědět, že je jiný než ten ruský. Ukrajinský národ platí obrovskou cenu, ale vzniká. Válka bude mít obrovský dopad i na Rusy. Válka ještě není z pohledu Ruska prohraná, ale rozhodně není vyhraná. A to bude působit. Silně to nahlodá étos „my jsme zvítězili nad Napoleonem, vyhráli jsme druhou světovou válku, jsme významní“. I tenhle étos totiž Rusům do jisté míry bránil v hospodářském rozvoji. Co vyvážejí do světa kromě surovin? Prakticky nic. To i ten Pákistán toho vyváží víc a ve větší kvalitě. Izolace Rusko donutí, aby bylo soběstačnější, nebudou se moct spolehnout na to, že vše dovezou. Každá válka je hrozná, lidé za ni platí neúměrnou cenu, ale za tuhle neúměrnou cenu snad vznikne na ukrajinské a později i ruské straně něco hodnotného.

Další dobrá zpráva je, že ukrajinský národ drží pohromadě, semkl se. Myslíte, že v tak vyhrocené situaci zatím obstáli mladí lidé? Přece jen se poukazuje na jejich křehkost a malou odolnost.
Část mladých z Ukrajiny utíká, aby nemuseli na frontu, ale jinak spíš ukazují svou schopnost adaptovat se na jiné podmínky. Už Rudyard Kipling v pamětech popisuje, jak mladí z vyšší anglické třídy, vychovávaní v aristokratické bavlnce, nastoupili v první světové válce do zákopů a během krátké doby byli stejně odolní jako vojáci naverbovaní na venkově. Odolnost v sobě máme zakódovanou. Je však otázka, jak by mladí nejen na Ukrajině reagovali na zhroucení internetu.

To by mě taky zajímalo. Už děti jsou fascinované elektronikou, zahlcené informacemi, které jsou většinou jen klipovité, zrychlené. To asi není úplně dobré, že ne?
Je faktem, že depresivnost se posunula k mladším ročníkům, těsně nad osmnáct let. Za poslední tři roky je vyšší o desítky procent. Do jisté míry za to opravdu může ta klipovitost a povrchnost, čím dál mladší lidé se hroutí, neumějí mít obyčejnou radost ze života. Ale ten nepříznivý trend může být dán i kulturně. Viděl jsem to na amerických studentech, které jsme tu měli na letní škole. Když se cítili smutní, měli pocit, že je to něco, co by měli léčit. Změnila se definice toho, co chápeme pod pojmy „být šťastný“ a „být nemocný“. Ti studenti, když se necítili být vyloženě happy nebo ve své komfortní bublině, si vzali prášek. A to často ve velkém množství. Padesát procent těch studentů, možná víc, bylo ochotno užívat nějaký typ antidepresiv.

Mění se náhled na to, co je normální smutek a co je už zdravotní problém?
Když se podívám do ciziny, odtamtud trendy přicházejí dřív, povídal jsem si s dávným kamarádem, profesorem filozofie z univerzity ve Vancouveru, a ten popisoval, že u tamní nastupující generace pozoruje velký úbytek reálných zkušeností. Mladí žijí stále víc v kybersvětě, místo toho, aby si šli sednout do kavárny, prohlédnou si ji virtuálně. Ale v tom umělém světě nemáte vůně a jiné běžné pocity, které umí navodit radost.

To zní logicky.
Začíná se to projevovat i u nás, jeden kolega psycholog řešil problém skupiny lidí, která si na internetu občas vybere hospodu a každý do ní pošle svého avatara, baví se společně u stolu, ale přitom každý sedí doma na gauči. Prý došlo ke kouzelnému zádrhelu, že jeden chlapec-avatar začal obtěžovat dívku-avatara a nebylo jasné, kde má takový avatar osobní hranici. To je ale spíš kuriozita, netýká se zdaleka všech mladých. Stále je daleko víc těch, kteří se rádi potkávají osobně. Co je však znepokojivé, a zdá se, že to už se týká většího počtu mladých, je jejich nižší emoční imunita. Ta se postupně buduje malými šoky, třeba sledováním válečných filmů a dokumentů. Jenže už jsem zaznamenal i případy, kdy se studentům na hodině vysvětloval holokaust a nechávalo se ve třídě hlasovat, jestli si o tom zrůdném hromadném vyvražďování pustí dokument a jestli se o tom budou bavit.

Pro moji generaci bylo studium v USA nebo obecně na Západě splněným snem. Platí to podle vás stále? Zdá se mi, že se tam poslední dobou rodí poněkud zvláštní trendy.
Jako mladý člověk bych tam jel hned. Už jen kvůli knihovnám, které mají úžasné. Americké univerzity byly vždy centry nezávislého myšlení, a to platí i dnes. Ale jel bych tam asi s tím, že přibližně třetina lidí, které potkám, bude z mého středoevropského pohledu trochu divná. Vrátím se k onomu profesorovi z vancouverské univerzity. Tedy on s tím nemá problém, protože je Ind, ale vyprávěl mi, že jeho kolega se bojí přicházet na vlastní hodinu včas, aby nebyl v podezření, že je bílý rasista.

Jak to myslíte?
Jde o obavu, aby nebyl nařčen z takzvané bílé nadřazenosti. Jsou vyjmenovány typické vlastnosti, kterými se tato nadřazenost vyznačuje – nerad vstupujete do konfliktu, snažíte se být objektivní, chodíte včas… Řeklo by se – základy naší civilizace, ale pedagogové dnes musí hodně opatrně našlapovat, aby se někoho nedotkli. Pořád ale platí, že severoamerický vzdělávací systém je v principu skvělý, je to kontakt s velkým světem, univerzity jsou propojené s významnými firmami a institucemi. Jen musíte vědět, že univerzitami jsou obrovské rozdíly a je nutné se připravit na to, že na opravdu dobré univerzitě zaplatíte klidně padesát tisíc dolarů za semestr.

Ano, u nás rodiče dětem spoří a obstarávají bydlení, v USA dostávají v uvozovkách jen vzdělání.
Když jsem byl kdysi v Americe na studiích já, studenti uzavírali s rodiči před právníkem smlouvu o půjčce na vzdělání.

Nebo si půjčovali u bank.
A ty banky pak kontrolovaly známky v indexu.

Což je vlastně zdravé a fér, ne?
Jenže dnes je tady problém, kterému se říká nadprodukce elit. Dřív, když jste studovala dobrou univerzitu, věděla jste, že se do padesáti sice zadlužíte, ale dostanete tak dobré místo, že se vám to vyplatí. To se už neděje a je z toho velký problém. Dřív touha po změně, po revoluci, vznikala mezi dělníky, rolníky, kde to vřelo, protože jejich životní podmínky byly špatné. Teď to vře mezi elitami. A to je nebezpečnější, protože elity jsou chytré, cílevědomé, jen tak se nevzdají a často mají někoho v médiích, takže mají velký vliv.

Může se stát, že tyhle elity budou mít problém se uživit a tím se hrozba kvůli další frustraci ještě zvýší?
Uvidíme, co s tím udělá umělá inteligence. Třeba poslední dobou přemýšlím nad jednou věcí. Sedíme teď spolu v centru Prahy a podle průzkumu zapnutých mobilních telefonů v Praze 1, tedy v městské památkové rezervaci, žije okolo patnácti tisíc rezidentů. Tato část města žije z úřadů a institucí. Představte si, když do toho zasáhne umělá inteligence a místo jednoho baráku ve středu Prahy bude stačit server velikosti ledničky. Co se stane se středy měst? Kdo ty volné domy obsadí? Co v nich bude? Možná nějací noví příchozí? Jací budou? Jasně, že to bude chvilku trvat, ale změny se dějí. Jdete do samoobsluhy a tam jede jen jedna pokladna, protože většina nakupujících si placení vyřeší u samoobslužných pokladen.

Ani do banky už skoro nechodíme.
Kdo ty obrovské prostory obsadí a jak je využije? To je tolik otázek… Ale jisté je, že tváře měst se určitě promění.

Dost často slýchám, že naše děti se budou mít hůř než my, jejich rodiče. Budou to mít naší potomci opravdu tak těžké? A říkáme si to až my, nebo to stejně vnímali i naši rodiče?
To je věčná otázka. Část změn bude souviset s klimatickými změnami, které nastanou a na kterých máme podíl všichni. A co se s tím dá dělat? Mám vnuka a taky si říkám, jestli mu můžu nějak pomoct. Představuju si, že by měl mít jakési skautské zázemí a že by měl pobíhat po venku, hrát si na hřišti, ale ono se to moc neděje. Takže se člověk chvilku snaží a pak to nechá být. Jsme však potomci odolných a hodně chytrých primátů. Je reálná šance, že mladí lidé, když dojde k proměně světa, se rozvzpomenou na svoji bývalou biologickou odolnost. Nic jiného jim nezbude.

Zmínil jste, že kartami hodně zamíchá umělá inteligence. Je třeba cesta „vychytat“ dovednosti, které nikdy nebude umět a na ně se zaměřit?
Umělá inteligence bude vždy potřebovat člověka jako korekci. Ona není hybatel, je nástroj, který se dá využít dobře i špatně.

A není třeba jistota jakékoliv řemeslo? To by mohla být činnost, která bude vždy potřeba.
Existuje výraz „manuální inteligence“. Určitě jste potkala řemeslníky, kteří mají nejen chytré ruce, ale tak nějak celkově jsou rozumní. Když totiž dlouhodobě zacházíte s hmotným světem, máte zpětnou vazbu. Něco se vám nepovede, něco je tak těžké, že vás to donutí přemýšlet, jak to vyřešit. Ve virtuálním světě jde všechno relativně dobře, je to většinou i zábava, ale nikam vás to neposouvá. Manuální inteligence a manuální činnost jsou věci, které umělá inteligence ještě dlouho nezvládne. Ale netroufnu si odhadovat, budoucnost asi bude jiná, než si myslíme, nevíme, co svět má ještě v záloze.

Platí, že vzdělání je dobrá devíza?
Vždy to tak bylo. Já bych ještě přidal tu zkušenost, kterou získáme jednak běžnou praxí, ale taky cestováním.

Běžným cestováním?
Speciálně mladým lidem otevře oči cesta do chudých států, zjistí, že lidé tam žijí dost jinak. Když chce rodina vydržet nepřízeň doby, musí držet při sobě. Nebo že lidem, kteří na naše poměry žijí chudobně, není zas tak zle, umějí se radovat a prožít spokojené životy. Cestování je sběr velmi cenných a reálných zkušeností.

Navíc si po návratu uvědomíme, že máme štěstí v tom, kde žijeme.
Dnes už se s tímhle pocitem vracíte i z Francie, protože hlavně ve městech se obáváte o svou bezpečnost. Ani v Bruselu už se neradí jít v noci do parku. My si to pořád neuvědomujeme, ale Praha je jedno z nejbezpečnějších měst na světě. Ale abychom na tom byli pořád tak dobře, musíme ten stav také udržovat.

Václav Cílek

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.