COOLna

Poznal jsem například chlapce, který se narodil matce závislé na drogách, otec byl neznámý. Proto byl jako dítě vychováván v kojeneckém ústavu. Do svých čtrnácti let prošel mnoha různými dětskými a diagnostickými domovy. Vždy a všude byly stížnosti na jeho chování, které řešili různí psychologové i psychiatři, nikdo si s ním nedokázal poradit. Později se přesunul do výchovného ústavu, kde se dostal do kontaktu s opravdu problematickou sociální skupinou. Zhruba v patnácti letech se nad ním smilovala babička, vzala si ho k sobě, že o něj bude pečovat. Ale on babičku zavraždil. Opět se dostal do výchovného zařízení mezi ty nejhorší z nejhorších, a když ho v devatenácti letech propustili, měl už ve svém osudu vepsáno, že se mu zlo nevyhne. Po několika dalších trestných činech skončil jako jeden z nejmladších odsouzených na doživotí.

Často slýchám příběhy, kdy vidíte, jak se zlo pomalu, ale jistě vlévá, až v té osobnosti převládne. V řadě z těch příběhů jsem pochyboval, kdo je vlastně viníkem. Jestli ta daná osoba, nebo systém, který ho nějakým způsobem pokřivil a nedal mu v podstatě jinou šanci. 

Ne každý, kdo byl vychován v podobném ústavu, však vraždí a skončí ve vězení.
To, jací jsou z nás lidi, je zapříčiněno velmi orientačně z jedné třetiny geneticky, z druhé rodinou a její výchovou a třetím faktorem je okolní prostředí, v němž vyrůstáme. Když se to vše spojí dohromady, vznikne konkrétní osobnost, která nějak smýšlí a koná. Někdy se ten koktejl namíchá nešťastně. Mnohdy pak stačí jen mávnutí motýlích křídel někde na druhém konci planety, které spustí něco ošklivého. Ale zrovna tak může dítě, které vyrůstalo v kojeneckém ústavu, potkat někoho, s kým si porozumí. A byť byl jeho mozek do té doby nalinkován do problematické osobnosti, stačí pár dobrých slov nebo pozitivní vztah s jedním dospělým člověkem, a ten vývoj se může úplně zvrátit. Celý náš život se totiž hromadí řada detailů, které na nás působí a mění naše uvažování, náš mozek,  a v konečném důsledku i naše chování. Tohle však na začátku života člověka nedokážeme predikovat. 

Jak se z těchto obyčejných lidí stanou zlí?
Prameny „zlého“ chování jsou v zásadě dva. Biologický a sociální. V tom prvém případě jde o instinktivní chování, které se aktivuje v situaci nějakého nebezpečí nebo nouze. Zle se tak mohou chovat i některé děti a dospělí, kteří prožili něco traumatického, a jejich mozek je tudíž v neustálém nastražení a svět vyhodnocuje jako obecně nebezpečné místo. Zle se mohou také chovat lidé s odlišnostmi v architektuře částí mozku, které jsou zodpovědné za brzdění emocí a instinktivního chování. Takový mozek nedovede vůbec nebo jen částečně dodržovat sociální normy a pravidla. V těchto případech nejde o osoby s tzv. disociální poruchou osobnosti a šířeji s tzv. psychopatickými rysy. Můžeme vyčerpat všechny snahy o nápravu, ale ta se nezdaří, protože mozek takového člověka je nějak nastaven. Druhým zdrojem zla jsou sociální faktory. Z hlediska naší evoluční, a tedy i vrozené podstaty jsme sociální tvorové. Náš mozek neustále skenuje okolí a vyhodnocuje, do jaké míry se naše chování shoduje s chováním skupiny. Většina z nás má tendenci nevyčnívat.

Takže „upravujeme“ svoje chování podle ostatních?
Přesně tak. Když se nějak chovají lidé kolem mne, je velká pravděpodobnost, že se budu chovat stejně. Klasickým příkladem je efekt přihlížejícího. Představme si, že stojím s dalšími lidmi na autobusové zastávce, kde na zemi leží člověk. Jestliže si ho nikdo nevšímá, nebudete si ho asi všímat také a budete koukat, co dělají ostatní. V tu chvíli se totiž stáváte členy dočasné sociální skupiny, jejímž pravidlem je „nepomáhat“. Budete cítit, že byste měli něco udělat, ale jakýsi silný tlak vám to nedovolí. Vše se změní ve chvíli, kdy někdo začne pomáhat. V tu chvíli se řada lidí přidá, protože přijmou pravidla nové sociální skupiny, jejímž nevyřčeným pravidlem je, že se pomáhá. Něco podobného se stane v dlouhodobé situaci. Identifikace s rolí a sociální tlak skupiny, jejímž jste členem, začne pomalu měnit vaše chování a později vám změní i osobnost. To dokazuje i slavný Zimbardův experiment.

Prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.