COOLna

Mají to dnes děti těžší, než to měli v dětství jejich rodiče?
V mnoha ohledech ano. Téměř polovina rodin je rozvedených či rozpadlých, proměňují se role v rodinách. Dřív bylo dané, že otec je živitel a nezpochybnitelná autorita a matka se stará o domácnost a děti, dnes to tak už není. Také se nyní víc klade důraz na materiální hodnoty a je obrovský tlak na výkon ve škole i v rámci volnočasových aktivit. Tlak na výkon se objevuje v celé společnosti, rodiče hodně pracují, mají málo času na děti. Vše dohromady způsobuje u dětí zmatek, a proto bych řekla, že to mají dnes děti daleko těžší. Občas pak po nich chceme, aby se chovaly jako dospělí.

Myslíte, že to tak dřív nebylo?
Děti mívaly povinnosti a zodpovědnost, která jim nepříslušela, třeba se musely postarat o mladší sourozence. Dnešní tlak je jiný, víc zaměřený na individuální výkon. Mnoho rodičů nechce po dětech povinnosti v rámci rodiny, ale tlačí je, aby byly nejlepší v jiných oblastech života.

Na druhou stranu domácích povinností dětem ubylo.
Protože na ně není čas. Rodiče jsou třeba do čtyř hodin v práci, vyzvednou dítě ze školky nebo z družiny, nakoupí nebo vyřídí jiné povinnosti. Až pak se dostanou domů, kde řeší úkoly do školy nebo další kroužky. Zdá se mi, že nezbývá čas na rodinný život, který s sebou může nést pro děti i domácí povinnosti jako vynést koš, vysát, vyndat nádobí z myčky. Vše děláme ve stresu a v poklusu.

Co s tím?
Každá rodina by si měla sestavit žebříček hodnot a určit si, co je pro ni důležité. Zda pečlivá příprava do školy, nebo si raději zahrát hru, případně společně přichystat večeři. Bylo by dobré najít si každý den pár minut, kdy se rodič bude věnovat jen dítěti a navíc režii toho času určí dítě. A jestli řekne, že chce hrát člověče, nezlob se nebo se mnou chce hrát hru na počítači nebo se jen válet na gauči, tak je to v pořádku.

A když dítě řekne, že si chce zalézt do pokojíčku, a rodiče pošle do obýváku?
Respektovala bych to. Je to nejspíš jeho aktuální potřeba a třeba chce soukromí.To se může stávat v rodinách se sourozenci, tam je těžší mít čas jen pro sebe.

Jak moc rodinné prostředí ovlivňuje vývoj dítěte?
Školák stráví 6 hodin ve škole, pak může mít kroužky, trávit čas s kamarády a s rodiči je třeba 2 hodiny denně. Rodina je zásadní a stojí na prvním místě. Rodiče jsou primárním vzorem a minimálně do puberty jsou k nim děti nekritické. Až později do hry vstupují pedagogové nebo třeba trenér na fotbale, paní učitelka v „lidušce“ a v současné době i mediální vzory. Všichni ovlivňují vývoj dítěte, ale rodina hraje prim.

Na internetu nemají rodiče příliš kontrolu nad tím, kdo ovlivňuje jejich děti.
Je na nich, jestli dítě jen odkážou k počítači, tabletu a telefonu, nebo jestli se zeptají, co sleduje. Je důležité projevit zájem a nezačínat větou: Na co tam zase koukáš, to je nějaká hloupost, vypni to! Spíš se zeptat, zda se můžete dívat taky, vést rozhovor o tom, co na tom dítě baví. V tu chvíli bude dítě otevřenější a sdílnější. Měli bychom si s dětmi mnohem víc povídat, vysvětlovat jim situace, učit je kriticky myslet a vyhodnocovat rizika online prostoru. Bohužel se často komunikace v rodinách smrskne na organizační věty typu: „Co bylo ve škole?“ „Máš připravené věci do školy?“ „Kdo tě zítra vyzvedne?“

Jak má rodič zareagovat, pokud jeho potomek sleduje na mobilu s prominutím blbost?
Záleží, jestli se mu to jen nelíbí a vnímá to jako ztrátu času, nebo je tam nějaké riziko jako násilí, brutalita, věku nepřiměřená sexuální témata. Ve chvíli, kdy je sledování bez rizika, si může říct, že je to pouze otázka vkusu a pro dítě to pravděpodobně představuje relax.

A pokud uvidí závadný obsah?
Nevidím jako řešení sebrat telefon nebo tablet a počítač a pouze zakazovat. Děti si k tomu cestu najdou jinde. Spousta dětí se nátlaku bude bránit, takže bych znovu doporučovala o celé záležitosti mluvit. Proč se na to koukáš? Co tě na tom zajímá? Uchvacuje tě to v pozitivním smyslu, nebo naopak je to pro tebe děsivé? I dospělí se přece dívají na věci, které jim nedělají vždy dobře, včetně televizního zpravodajství. Děti na to mohou koukat také jen proto, že to sledují spolužáci a ony se bojí, aby nevypadly z kolektivu.

Některé rodiče trápí, že jejich děti sledují jen mobil a prakticky s nimi nekomunikují. Jde se k dětem dostat blíž, i když to odmítají?
Jsem přesvědčená, že to jde. Někteří psychologové doporučují zkusit detox na elektronická zařízení, jet na týden pod stan, ukázat dětem jiný svět a odbourat bariéry mezi rodičem a dítětem. Otázka je, jestli to není jen způsob, jak dítě zlomit, což jako milující rodiče nechcete. Zásadní je proto skutečný zájem, dítě musí poznat, že to není hrané. Velmi dobře děti reagují, když si s nimi zkusíte zahrát nějakou jejich hru, pokusíte se naladit na jejich svět. Nejde je držet stranou technologií, všichni dnes máme mobily a používáme je denně.

Jedno z největších dilemat rodičů je, v kolika letech poslat děti do školky. Záleží na zralosti dítěte. Jedno dítě může být zralé ve třech, druhé až v pěti letech. Osobně nejsem zastáncem jeslí a dětských skupin pro děti do 3 let. Dětská osobnost je křehká, v útlém věku se intenzivně buduje a odloučení od rodičů může napáchat škody.

Co se může pokazit?
Zkusím uvést příklad: dám dvouleté dítě do jeslí, na první pohled novou situaci zvládá, nepláče, jako rodič mám pocit, že vše běží dobře. O několik let později, klidně až s nástupem puberty, začne mít rodič pocit, že je jeho dítě až příliš nezávislé a nechce s ním vůbec trávit čas. Nesedí spolu například ani u večeře. Mezi odborníky se mluví o tom, že na vině může být právě brzké odtržení od rodičů. Po dítěti jsme požadovali nezávislost v době, kdy na to nebylo absolutně připravené. Aby dítě „přežilo“ i bez pocitu bezpečí, který rodič vytváří, navázalo se na někoho jiného, na pedagoga nebo velice často na vrstevníky. K tomu pak mají děti sklony i nadále. Často takové děti inklinují k rizikovým partám a „chytí“ se každého, kdo je na ně milý, protože jejich vztah s rodiči je narušený.

Jsou rodiče, kteří své potomky naopak neposílají do mateřské školy a vyhýbají se i povinné předškolní docházce. Může se i tento opačný extrém projevit v pozdějším věku?
Ani tento přístup není optimální. Pokud rodič vytváří dítěti podnětné prostředí a nabízí nejrůznější aktivity a zážitky, nemusí být na škodu, že nechodí do školky. Obrovský handicap by byl, pokud by dítě bylo pouze s rodiči, v izolaci a nenaučilo se vycházet s vrstevníky. Můžeme se ale podívat třeba na takzvané helikoptérní rodiče.

To je nějaký nový termín?
Jsou to rodiče, kteří umetají dětem cestičku a nedovolí jim nikdy narazit. Před jakýmkoli neúspěchem zasáhnou a jako helikoptéry nad dětmi krouží. Ve chvíli, kdy by se dítě hnalo do nezdaru či ho čekala nějaká frustrace, zasáhnou. Děti nejsou vedené k samostatnosti, k řešení problémů, to může být později problém. Mohou to být rodiče, kteří v dětství zažili autoritativní výchovný styl a pro své děti chtějí něco jiného. Chtějí jim vše dopřát a vytvořit šťastné dětství, jenže tahle cesta k němu nevede. Abych byl šťastný, musím zažít neúspěch, nemůžu hned dostat vše, po čem toužím, protože pak si věcí nevážím a neužiju si je.

Předpokládám, že helikoptérní rodiče mají hrůzu z toho, když se jejich dítě rozbrečí.
Ano, přitom na slzách není nic špatného. Naopak frustrace a neuspokojená potřeba žene dítě dál ve vývoji. Ve finále jsou děti nešťastné z toho, že mají hyperprotektivní a všepřející rodiče.

Shodneme se, že dítě si má občas pobrečet. Ale jak dlouho ho mám nechat plakat třeba na veřejnosti?
Pláč je projev emocí a je naprosto v pořádku. I v pláči mohu být dítěti nápomocný, nabídnout mu emoční oporu, zároveň nemusím slevit z požadavků, které na něj mám. Klasický případ: budu s dítětem v obchodě, dítě se dožaduje lízátka, já mu ho nechci koupit. Dítě se začne vztekat a já jako rodič mu můžu být oporou v jeho emocích. „Vidím, že jsi na mě naštvaný. Já chápu, že jsi naštvaný, máš lízátka rád, já je mám taky ráda a kdyby mi je někdo zakázal, tak se naštvu. To, co prožíváš, je v pořádku.“ Ale k tomu si můžu držet hranici, že lízátko nekoupím.

Jde taková debata vést s dítětem v obchodě, když řve a v krajním případě se válí po zemi?
Na veřejnosti je to těžší. Mnoho rodičů se cítí pod větším tlakem, mají pocit, že je druzí hodnotí. Je důležité si ujasnit, zda je pro rodiče důležitá reakce okolí, nebo se raději chce věnovat dítěti a jeho emocím. Že se vaše dítě vzteká v obchodě, nic nevypovídá o tom, jaký jste rodič.

Velké téma jsou děti v restauracích. Co když dítě křičí, že chce druhou limonádu, a ještě přitom nesnědlo ani oběd?
Pokud je dítě v silných emocích, tak s ním debata pravděpodobně nebude možná. Podobně jako u dospělých. Je důležité zajistit bezpečí dítěte a okolí, aby třeba neházelo věcmi, neublížilo sobě ani druhým. Když to nejde jinak, tak dítě vezměte z restaurace ven, kde se na čerstvém vzduchu vyvzteká a s vaší pomocí uklidní.

Chodíte se svými dětmi do restaurace?
Málo. A pokud ano, snažím se předcházet vypjatým situacím, beru s sebou hračky, co děti zabaví, věnuju se jim, abych jim zkrátila čekání. Rozhodně si nemyslím, že se dítě může v restauraci chovat, jak chce.

Řekla jste, že dítě vezmete ven, kde se časem zklidní. Co když mu dá rodič pohlavek?
Fyzické tresty nejsou ve výchově žádoucí. Jde o neregulované emoce rodiče. Fyzický trest je často vyjádřením rodičovského vzteku, frustrace, nenaplněných očekávání. Není to nic, co by napomáhalo zlepšení chování. Jen dítě ponížíte, narušuje to vzájemný vztah, rodič jedná z pozice moci a fyzické převahy, popírá respekt. Děti, které jsou v rodinách fyzicky trestané, to považují za normu a jsou později agresivnější ke spolužákům, zvířatům i v partnerských vztazích.

Teď už se ale nebavíme o tom, že rodič výjimečně plácnul své dítě?
Bohužel, dost rodičů po překročení hranice a prvním fyzickém trestu má tendenci frekvenci i intenzitu stupňovat. Už to není jen mimořádná situace, stane se z toho pravidlo.

Děti dnes lépe znají svá práva, vědí, co se může a nemůže. Jedním z míst, kde se to projevuje, je škola, kam se teď v září vracejí. Mají to s nimi učitelé složitější?
Je to oboustranné, složitější to mají děti i učitelé. Děti mají lepší přístup k informacím a myslím, že je v pořádku, když vědí, co mohou a co ne, jaká jsou jejich práva, hranice, co si k nim druhý může a nemůže dovolit. Otázkou spíš je, zda toho někdo nezneužívá.

Takovým případem by mohlo být, že dítě udá na policii své rodiče kvůli jednomu pohlavku.
Pokud milujícímu rodiči ujedou nervy a dá dítěti pohlavek, tak to dítě přijme a nemá tendenci jít ho udat. Zároveň rodič musí umět pracovat sám se sebou a po takovém incidentu se omluvit dítěti. Případ, kdy dítě nahlásí vlastní rodiče, není otázka jedné facky, ale dlouhodobě narušeného vztahu.

Do jaké míry rodič ovlivňuje vývoj dítěte a co má člověk v genech?
Můžete mít dvě děti, budete je vychovávat úplně stejně, ale každé dítě bude jiné, jedno bude vnímat své dětství jako šťastné, druhé jako nešťastné. Ani psychologové se neshodnou, jak velkou část osobnosti tvoří vrozené vlastnosti a genetika. Já se přikláním k poměru 50 na 50. Morální hodnoty a postoje můžeme ovlivnit výchovou, ale emoční reakce, temperament a komunikativnost jsou u každého dané.

Co rodičům doporučujete?
Aby dali na intuici. Zkusit se odpoutat od všech rad, které se na mě hrnou, a ujasnit si, co chci já a co je správné pro mě jako rodiče a vyhovující pro dítě. Být rodičem je hrozně těžké a nikdo nás na tu roli nepřipravil. Ve škole se učí spousta věcí, ale jak být dobrým rodičem, to nás nenaučí. Vycházíme pouze z vlastní zkušenosti a pak jdeme buď stejnou cestou, nebo si řekneme, že to zkusíme jinak.

Eva Stupková, psycholog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.