COOLna

Jsem s malým na hřišti a on se prostě rád houpe, hřiště je obrovské.
Tak si prcka houpu a řeknu si, když je v klidu a nehuláká, udělám si krátký pracovní telefon. V ten moment, kdy mi to protistrana zvedla a ja se začala domlouvat na detailech a termínu práce za náma přijde stará babka s asi o rok starší holkou, než je ten můj. Slušně se zeptala, jestli se můžou pohoupat. Už to mě nasralo, že prostě vidí, že telefonuju a ona mi do toho začne kdákat. Ale ok, zeptala jsem se synka, i přes ten telefonát, jestli se chce ještě houpat, že holčička by se taky chtěla pohoupat. On odpověděl, že se ještě houpat chce. Tak se na babu otočím a řeknu jí, že se syn ještě chce houpat, ať chvilku počká. A v tom to začalo. Jako co učí to svoje dítě, že když se zeptá, tak to automaticky znamená, že ji pustím?
Baba: No, ale vy se už houpete dlouho.
Já: Jestli jste si nevšimla, tak telefonuju, ukončím hovor a budu se vám věnovat.
Baba: No jako já tu nebudu čekat do rána.
Z telefonu: Co to tam máte za ježibabu?
Omluvila jsem se volané a položila jsem pracovní hovor.
Já: Víte, na tomhle hřišti jsou ještě další tři houpačky..
Baba: Ale ty jsou pro větší děti. My chceme na tuhle.
Já: (Ok, vy máte větší dítě.) Tak prostě počkejte, až malý bude chtít jít.
Baba: Tak ho už prostě vytáhněte.
Já: Nebudu ho na sílu tahat s hysterickým pláčem.
Znovu jsem se synka zeptala, opravdu uz nechceš jít, holčička se chce moc moc taky pohoupat.
Baba: No to je jasné, že nepůjde, když mu to budete takhle říkat.
Ja: To mi jako chcete ještě kecat do výchovy? Prostě počkejte.
Baba: Alee ta houpačka je pro všechny, i ten pán tady je naštvaný.
Já: To je mi úplně jedno, že je naštvaný.
Baba přišla k houpačce a začala zas, ať vypadnem.
Tak jsem syna motivovala k jiným aktivitám, aby nám ta kráva už dala pokoj. Ten se chytil a nakonec chtěl z houpačky, v klidu bez řevu, přirozeně.
Baba: No konečně, to vám to trvalo.
Já: Abyste se neposrala.
Baba: Se poseru a ještě jste drzá.
Já: A vy úplně blbá.

Měla jsem úplně zkažené odpoledne. Její děcko se tam zhouplo dvakrát a dokud jsme po několika hodinách neodešli z hřiště, tak se tam žádné dítě nehoupalo. Nepochopím tyhle staré lidi. Žádnej respekt, ani snaha té svojí holce vysvětlit, ať počká, že se tam houpe někdo jiný a pak se diví, že se ty děcka vztekají, že něco nemají teď hned. Můj syn naopak vždycky počká, než se dítě dohoupe a až pak jde. A to je sakra mladší…

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.