Infrastruktura je pro mě šedá eminence politiky. Člověka nenapadne, že by se nějaká moc odehrávala v uhelné elektrárně, přitom je to větší centrum moci než ministerstvo životního prostředí. Ten pojem se zároveň dá natahovat způsobem, který infrastrukturu dělá i z některých institucí. Infra, pod je takové nenápadné pozadí něčeho, co považujeme za důležité, nebo jakási šedá hmota, která spojuje věci dohromady. Pro mě je důležitá perspektivní rotace, při které tu šedou hmotu začneme vnímat jako kapiláry, kterými proudí moc a kde se odehrává velká část politična. Poprvé jsem si to uvědomil u knih Benjamina Brattona, který upírá pozornost na protokoly, zdánlivě neutrální právní úpravy, ve kterých se za oponou, právě v infrastruktuře, uskutečňují politická rozhodnutí. Například vytvořením nějakého typu výchozího stavu, který musejí všichni přijmout. Protokoly nastaví, co je možné, a co nemožné, vytyčí politický terén.
Potřeboval bych příklad.
Jako spotřebitelé si nemůžeme vybrat, odkud proudí naše elektrická energie. Můžeme se zapsat u distributora, který tvrdí, že jeho elektřina pochází z obnovitelných zdrojů. Ale elektrony v síti neznají svůj původ, míchají se dohromady a oddělit obnovitelnou a neobnovitelnou energii je obtížné. To je obrovskou výzvou klimatické politiky: vytvářet nový výchozí stav, bez infrastruktury závislé na fosilních palivech. Nestačí změnit myšlení lidí. Dobře je to vidět na infrastruktuře měst: mnohem snáz než změnou názoru na cyklistiku se lidé dostanou na kola tím, že to pro ně bude nejpohodlnější možnost, což bez dostatečné infrastruktury nejde. Jak říkal Blaise Pascal: Klekni si, začni se modlit a uvěříš.
Ve svých textech často citujete písňové texty, filmy nebo seriály. Není populární kultura svým způsobem infrastrukturou, která nám může pomoci řešit planetární problémy?
Je pro mě důležité vnímat kulturu jako něco, co se odehrává na materiálních médiích, co neexistuje bez technologie a je samo o sobě jistým typem techniky. Kultura má moc vyvolávat jisté typy reakcí a vést k jistým typům jednání. Může stvořit představu o nějaké věci jako samozřejmé. Byl bych například rád, kdyby bylo normální nad realitou klimatické krize truchlit. Neuzavírat se do individuální odezvy, ale vytvářet nosnou kulturu, která by toto truchlení dokázala organizovat. Doufám, že v budoucnosti bude umění více hrát roli, o které Walter Benjamin psal jako o rituální. Že se z roviny estetizace a reprezentace vrátí ke sdružování a kolektivnímu jednání, jako jsou shromáždění či společné zpěvy.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář