COOLna

Proč je Bangladéš z hlediska globalizace tak důležitá země?
První důležitá věc je, že je to země, která má strašně moc chudých. To je vlastně její vývozní artikl. Saúdská Arábie má ropu, Francie vyváží módu a víno, americké Silicon Valley poskytuje know-how a Bangladéš má zas levnou pracovní sílu. Žije tam oficiálně 162 až 165 milionů obyvatel, i když se předpokládá, že jich je už kolem 200 milionů. A důležité také je, že je tam – na rozdíl od Evropy – hodně mladých, protože v této zemi se pořád více lidí rodí, než umírá. Navíc je to země velice malá. V porovnání s Čínou, kde jsou velké logistické problémy, nebo Mongolskem, kde jsou velké vzdálenosti a je tam špatná infrastruktura. Vyrábět v Bangladéši je jednodušší, protože se všechno odehrává jen ve dvou městech: V Dháce, kam se dá doletět letadlem, a v Čitagongu, což je místní přístav. V zemi zkrátka mají vysokou koncentraci zoufalých lidí bez práce, a přitom tam textilní průmysl dobře znají a umějí dobře šít, protože je to odvětví, jemuž se tradičně věnovali. Už za dob Britského impéria tam vyráběli jutu a každá mladá Bangladéšanka se učí šít. Je to jedna z jejich základních dovedností.

V anglosaském světě byla tahle situace Bangladéše známá, a když tím pádem zahraniční firmy přemýšlely, kam přesunout výrobu, byla to pro ně celkem jasná volba. Oni už v 18. a 19. století věděli, že to je země výhodná pro manufakturní výrobu, protože Indie je větší a politicky silnější země, se kterou můžou být problémy. Zato Bangladéš byla malá, slabá, a pro Britské impérium tedy dobře využitelná.

Jak si vysvětlujete, že v textilní společnosti Rana Plaza v roce 2013 umřelo přes tisíc lidí, a přitom se o téhle havárii – ve srovnání třeba s 11. zářím – téměř neví?
Oficiálně bangladéšské úřady uvedly, že mrtvých bylo kolem 1 100, ale pravda je, že když jsem se na místo vrátil rok po té tragédii, pořád se tam pohybovaly celé rodiny, které těla příbuzných ještě na místě hledaly. Příbuzní sice odevzdali svoje vzorky DNA, ale vládne podezření, že nalezených mrtvých těl už se úřady zbavily, protože je nechtěly identifikovat a počítat. Čili těch obětí – včetně kolemjdoucích – mohlo být ještě o hodně víc. Pokud jde o srovnání s teroristickým útokem na New York a Washington, k tomu došlo na místě, jež je turisticky velice fotogenické, navíc ve městě plném kamer a v zemi, která je silná, známá a o kterou se lidé ve světě zajímají. To třeba případ Bangladéše není.

Horší podle mého ale bylo, že půl roku před katastrofou v Rana Plaza hořela továrna Tazen Fashion, kde uhořelo 100 lidí, protože majitelé továrny se rozhodli, že musejí nejprve zachránit materiál ve skladech. Tehdy vlastně zaměstnancům nouzový východ zamkli a oni kvůli tomu buď uhořeli, nebo se zabili při skoku z okna. A o tenhle incident se v zahraničí nezajímal snad vůbec nikdo. Došlo k němu totiž v odlehlejším bangladéšském městě Ašulija, které leží ještě několik kilometrů za Dhákou.

Máte informace, jestli se pracovní podmínky po té tragédii nějak změnily?
Něco se trochu změnilo, něco zůstalo stejné jako dřív. V roce 2013 bylo veřejné mínění hodně otřesené, a tak půl roku po nehodě byl zaveden minimální plat ve výši 6 300 taka za měsíc, což jsou zhruba 2 000 českých korun. Tahle mzda se ale nedodržuje, protože tamní pracovníci nemají žádné zaměstnanecké smlouvy ani zaměstnanecký poměr. A jakmile se rozkřiklo, že mají dostat přidáno, okamžitě v Dháce vzrostly ceny potravin i ubytování. Nicméně určitá změna tam je. Například v roce 2018 švadleny stávkovaly za reálné zvýšení platů a požadovaly jako minimální plat k přežití 12 500 taka. To se jim sice prosadit nepodařilo, nicméně minimální plat se zvedl na 8 000, což ale zase nedostávají všichni.

A co podmínky, v jakých pracují?
Pod tlakem veřejného mínění se největší firmy jako LPP, H&M a Inditex rozhodly společně založit zvláštní fond a udělat audit továren, protože původně měly v plánu ty nejnebezpečnější zavřít a ty opravitelné za peníze těchto nadnárodních firem zmodernizovat. Ve fondu bylo 100 milionů eur, jež se skutečně do Bangladéše poslaly, bohužel se ale uvažování výrobců o bezpečnosti pracujících dlouhodobě nijak nezměnilo a výrobce se pořád spíš zajímá o bezpečnost svého zboží než o pracovní sílu.

Pracovní trh v bangladéšském textilním průmyslu se prý hodně proměnil i během covidu.
Situace byla hodně těžká, protože se tam práce v podstatě zastavila. Západní firmy, které měly zavřená obchodní centra, neposlaly třeba půl roku žádné objednávky. Mnohé prý dokonce odmítly zaplatit zboží, co bylo objednané před epidemií. A tak se třeba stalo, že na 600 tisíc lidí, kteří jsou zvyklí na týdenní mzdu, bylo během deseti dnů bez práce. Navíc to komplikoval lockdown zabraňující lidem v tom, aby si šli hledat práci jinam.

Popisujete, že v běžném provozu tam mají klíčovou roli nákupčí, tedy agenti, kteří majitele textilek k drastickým úsporám nákladů vlastně nutí. Můžete popsat, jak to funguje?
Mechanismus vydírání není běžný, nicméně nákupčí jsou opravdu jeho důležitou součástí. Takových agentů jsou tam tisíce. Fungují jako obchodní zástupci a vědí, která továrna má jaké momentální kapacity. Podle toho jsou také schopni oděvní značky nasměrovat na konkrétní výrobce. Tohle postavení někdy i zneužívají, když vyloženě tlačí na drastické snížení výrobních nákladů. Pro zahraniční objednavatele je to takhle ovšem pořád výhodné, protože jejich vlastní zástupci by se v Bangladéši nikdy nemohli tak dobře zorientovat a dohody uzavřít. Je to podobné, jako když se v cizině raději obrátíte na cestovní kanceláře. Je to pohodlnější.

Kdo podle vás nesl za neštěstí v Rana Plaza největší odpovědnost?
Tenhle případ byl zvláštní tím, že majitel firmy je syn prominentního politika vládnoucí strany, tedy takový „banánový“ typ podnikatele, který měl pocit, že se mu vzhledem k jeho rodinným konexím nemůže nic stát, což, jak se nakonec také ukázalo, byla pravda. Přitom porušil řadu nařízení. Tím nejdůležitějším asi bylo využití budovy, která nebyla stavěná jako továrna. Původně to byly kancelářské prostory. Navíc ještě budovu dostavbou pater extrémně přetížil. Určitě nepočítal s tím, že se zhroutí, ale byl si jistý, že ani v takovém případě se mu nic nestane. Chvíli to tak nevypadalo, protože byl obviněný a hrozil mu trest smrti, nakonec ale stejně dostal jenom asi rok a půl podmínečně.

Kdybychom však neštěstí v Rana Plaza brali jako obecnější příklad, pak o zodpovědnost se dělí stát, který má zřejmě pocit, že se mu ekonomicky vyplatí současný stav tolerovat, a dále majitelé továren, co se považují za místní honoraci, jež stojí mimo kritiku, protože tahle „elita“ přece pomáhá celé zemi prosperovat. Asi největší zodpovědnost ovšem mají západní společnosti, které nezajímalo, kam svoje zakázky umístí. Tyhle firmy si nekupují jen nízkonákladové oblečení, ale také svatý klid. Když se něco stane, jak jsme viděli už mnohokrát, klidně se zbaví zodpovědnosti, protože vědí, že „tam“ to nikdo řešit nebude. Americký řetězec Walmart, jenž produkty z Rana Plaza prodával, asi skutečně nevěděl, v jakých podmínkách je místní lidé vyrábějí. Také se o to ale radši ani nikdy nezajímal. A v tomhle spočívá část viny i na nás spotřebitelích, protože my se o to ještě donedávna také nijak zvlášť nezajímali.

Tenhle západní přístup „raději nic nevědět“ funguje podle vaší knihy i v dalších odvětvích, jako je automobilový nebo farmaceutický průmysl…
Když se lidé během vyšetřování v textilní továrně dozvěděli, že to, co se v Bangladéši vyrobí za 1,5 eura, se pak v Evropě prodává za 15 eur, měli silný pocit, že je někdo bere na hůl. Je to asi určitý druh pokrytectví, ale tolik bych ho zase lidem nevyčítal. Už samotný outsourcing totiž představuje nápad, jak tyhle temné stránky výroby před spotřebitelem skrýt. Jednoduše proto, aby se snáz prodávala představa světa šťastné módy, kde je všechno hezké a všichni hezky vypadají. My se přece také v takovém světě radujeme a uvolňují se nám endorfiny, když si něco nového koupíme.

Tuhle vizi nám oděvní firmy nějakým způsobem vnutily a my o ní ani nijak zvlášť nepřemýšleli. Moc bych ovšem konzumenty neobviňoval, protože oni sami jsou svým způsobem oběti stejné kampaně oděvních firem. Na setkání se čtenáři v Ostravě jsem se zkusil lidí v publiku ptát, jestli vědí, kde si v okolí nechat ušít oblečení. A odpověď na tuhle otázku je myslím ve všech regionech Evropy stejná. My totiž v podstatě dneska nemáme alternativu, jakým jiným způsobem se oblékat.

Marek Rabij, novinář

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.