COOLna

Co nám nejvíc brání v pocitu štěstí?
Nejspíš my sami. Fakt, že nejsme vděční a neuvědomujeme si přítomný okamžik. Naše věčná nespokojenost. To, že neustále srovnáváme a říkáme si, že by něco mohlo být lepší. Myslím, že když dokážeme plně prožívat přítomný okamžik – ono mindfulness – v kombinaci s vděčností za to, co máme, tak jsme šťastní. Neustálé chtění něčeho dalšího nás však od pocitu štěstí odpoutává. Což se stává i mně.

Co vás na této metodice zaujalo?
Jednou ze škál osobní pohody je emoční ladění – do jaké míry jsme nastaveni na negativní a pozitivní prožívání. Jsou lidé, kteří mají přímo radary na všechno negativní, a to pak rozebírají. Na opačném pólu jsou ti vysmátí, kteří mají tendenci problémy nevidět, což také není ideální. A spousta lidí se nachází někde mezi. Z hlediska štěstí se samozřejmě hůř funguje někomu, kdo je laděný spíš na negativní prožitky. Zde je namístě otázka: jaká byla jeho výchova, jaké vzorce uvažování si odnesl z rodiny, co zažil?

Formují nás tedy spíš vnější zkušenosti?
Výchova, rodina a to, jak se v ní zpracovávají problémy, s tím určitě souvisí. Moji prarodiče byli velmi pozitivní lidé. Pamatuji si, jak jsem šla s babičkou po asfaltce, kde rostla květina, a ona povídá: „Klaudinko podívej, jak si ta kytička našla cestu skrz a vyrostla. Podívej, jaké je to krásné.“ A já jsem s ní procítila tu radost a všímala si detailů. Tyto prožitky si nesu z dětství jako pocity štěstí.

Rodíme se i s nějakým genem pozitivity či negativity?
Na to nejsem expert, i když se domnívám, že určitá genetika a činnost nervové soustavy s tím také souvisí. Ale prožívání štěstí je příliš individuální. I negativně naladěný člověk může procitnout. Existují například studie na skupinách vážně nemocných pacientů, u kterých se srovnávalo hodnocení životní spokojenosti se zdravou skupinou. A oni prokázali vyšší hodnoty životní spokojenosti než zdraví lidé. Proč? Protože už si srovnali hodnoty, přizpůsobili se. Nelze to všechno zobecňovat, ten příklad však dává odpověď na mnohé.

Nejjednodušší příklad je otužování. Kdysi jsem dělala závodně triatlon. Tehdy stál neopren hrozné peníze, takže se mi o něm mohlo jen zdát. Byli jsme ve Slovenském ráji, já skočila do vody – byla zčeřená, blátivá, všude jenom kopající nohy. Celá jsem se sevřela a třicet metrů se nemohla nadechnout, protože voda měla asi patnáct stupňů. Ten pocit mám ještě dneska.

Takže jste se začala otužovat?
Přesně tak. Aby mě to příště nerozsekalo. Bylo to levnější než kupovat drahý neopren. Od dětství jsem podstupovala dávky určité psychické i fyzické zátěže. Musela jsem se na něco složitého adaptovat, což rozvíjelo mou schopnost přizpůsobit se vyšším nárokům. Zrovna jako u toho otužování, na němž je založena metoda podle Wima Hofa, která je teď velmi populární.

V čem je to stejné?
Učí vás adaptaci na stresory. Záměrně vystavuje lidský organismus chladové zátěži, a tím zvyšuje jeho adaptaci na stresor chladu a celkově zvyšuje stresovou toleranci. Nefunguje to jenom při otužování, ale také jinde. A tento pořad je právě o tom, abychom neutíkali před stresem, který tady byl, je a bude, ale abychom zvyšovali svou odolnost ve zdolávání různých stresorů. Abychom se cítili v běžném životě s tím, co k nám přichází, víc v pohodě. Protože když budeme v pohodě, budeme zdravější a spokojenější.

Klaudia Zusková, vysokoškolská pedagožka a odbornice na psychologii sportu a zdravý životní styl

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.