COOLna

České vesnice v posledních letech přicházejí o malé obchody. Zavřených prodejen se však často ujímají Vietnamci. Případů, kdy v obci zůstal už jen vietnamský obchod, je nespočet. Mnohde večerky fungují i jako výdejny zásilek nebo jako bistra s občerstvením. Někde točí i pivo.

Držkov na Jablonecku. Smráká se, ale Vietnamka Phan Thi Hoa ještě obsluhuje poslední zapomnětlivou babičku, která kupuje kočičí granule a kypřicí prášek. Teď večer by musela jedině do sedm kilometrů vzdáleného Tanvaldu, kde je supermarket. Ještě že tu má „své“ Vietnamce.

„Dřív, když tu byl český obchůdek, tak zavíral ve čtyři hodiny. Pak skončil. Vietnamci jsou tu ještě v sedm večer a jako jediní se tu drží,“ pochvaluje si starosta Držkova Jaroslav Salaba. Vietnamský obchod je jediný, kde si může zdejších 600 obyvatel nakoupit potraviny.

Podle výzkumu společnosti GaREP přišla o prodejnu v posledních deseti letech nejméně pětina malých obcí do 200 obyvatel, nejvíce v Ústeckém a Středočeském kraji. Maloobchodní síť výrazně prořídla také v obcích s 200 až 500 obyvateli. Prodejny byly zrušeny zhruba v desetině z nich, vůbec nejčastěji na Zlínsku. Situaci zachraňují právě Vietnamci, kteří mnohde jako poslední udržují své obchůdky i v nejmenších obcích.

Proč je jejich koncept večerek stále tak úspěšný?

Případů, kdy v obci zůstal už jen vietnamský obchod, je nespočet. Mnohde večerky fungují i jako výdejny balíků ze Zásilkovny nebo jako bistra s občerstvením. Například v Kadově na pomezí Plzeňského a Jihočeského kraje. Místní bývalá škola je sice zavřená, ale kolem ní je čilý ruch. Vietnamec tu provozuje večerku, a dokonce i výčep. Jediné místo v obci s 370 obyvateli, kde se dá občerstvit a nakoupit.
„Byla tu kdysi Jednota, pak soukromý obchod. Vše zavřelo. Jen Vietnamec se tu drží a zachraňuje hlavně starší lidi, co nemají auto,“ libuje si starostka Vladimíra Tomanová.

„Většina našich obchodů je rodinného charakteru. Často jedna rodina provozuje jednu až tři večerky. Na vesnicích, kde byly Jednoty nebo družstva COOP, tyto prodejny často končí, protože se finančně nevyplácí. Velké firmy musí mít zaměstnance a manažery poboček, což u rodinného podnikání není vždy nutné,“ vysvětluje Nguyen Manh Tung, předseda Asociace mladých vietnamských podnikatelů.

Podle dat společnosti CzechViet, která propojuje české organizace s vietnamskými společnostmi, je v Česku celkem 6 223 potravinových prodejen s plochou do 50 m2 a dále 7 214 prodejen od 51 do 400 m2. Celkem tedy 13 437 tradičních prodejen potravin. Z toho vietnamských je 3 842 prodejen. Vietnamci tedy drží bezmála 30 procent tuzemského trhu klasických prodejen potravin.

Důvod úspěchu vietnamských večerek hledejme v nátuře jejich provozovatelů. Ti jsou známí tím, že mají otevřeno do nočních hodin včetně víkendů a svátků. Čech by řekl pracovitost, ovšem pro Vietnamce je to přirozenost.

„Původní rození Vietnamci, co k nám přišli po revoluci, znali ze své domoviny jen práci. Od dětství tam každý pracuje, třeba na poli nebo tahá dříví. Na vesnici neznají víkend a svátek. V tom byli odlišní od nás, kdy my dopřáváme dětem to, že pracovat nemusí,“ tvrdí cestovatel Zdeněk Porkert, který ve Vietnamu strávil dvanáct let.

Koncept vietnamských večerek je postaven především na schopnosti Vietnamců obětovat byznysu veškerý volný čas. Ostatně prostředí, z něhož sem v 90. letech první „večerkáři“ přišli, bylo ještě tvrdší. Výrazně patriarchální a kastovní vietnamská společnost znala jen chudé a bohaté, střední třída tam prakticky neexistovala. Přesídlením do Česka si každý Vietnamec polepšil. Ale zároveň se ocitl v pasti. Aby se uživili, prožili své životy doslova zavření ve večerkách.

„Pro většinu z nich znamenalo otevření večerky výrazné zadlužení. Napůjčovali si peníze od svých krajanů, museli jim je splácet. Navíc v asijské kultuře znamená rodina víc než v té naší, čili oni se odsud z Česka starají o své příbuzné ve Vietnamu, o své rodiče a prarodiče, kterým posílají pravidelně peníze,“ zmiňuje vietnamista Ján Ičo.

To potvrzuje i pětadvacetiletý v Česku narozený Vietnamec Cuong Le, přezdívaný Honza. Jeho rodiče provozují u nádraží v Chebu večerku a on zde vyrůstal. Rodiče spatřil vždy až večer, když obchod zavřeli. Do té doby byl buď ve škole, nebo u „babiček“, jak říkal českým najatým chůvám, které se o něj přes den staraly.
„Rodičům to sice nevyčítám, ale chtěl jsem s nimi trávit více času. Mí čeští spolužáci jezdili na prázdniny a dovolené k moři, já ne, protože mí rodiče byli ve večerce. Navíc rodiče se nenaučili česky, já zas tehdy pořádně neuměl vietnamsky. Naše společná konverzace tak byla složitá a nemohla jít nikdy do hloubky,“ lituje Honza.

Typický problém vietnamských večerek: provozují je zpravidla starší Vietnamci, kteří do Česka přišli v první vlně po revoluci. Ti z druhé či třetí generace – již narození v Česku – k životu mezi regály a za pokladnou nemají vztah a chtějí žít život Středoevropana. Tedy pracovat, ale i cestovat, studovat a bavit se.
Viet Do Pham, mladý potomek prvních vietnamských stánkařů u nás, rovněž nešel ve šlépějích rodičů. Má firmu a živí se jako právník. Vietnamským večerkám prorokuje v budoucnosti konec.
„Už druhá generace Vietnamců v Česku žije jinak. Viděli, jak žijí jejich rodiče, a netouží po tom, stát celý den ve večerce. Takže vietnamských večerek časem ubude. Ale sami Vietnamci se neztratí, jsou hodně přizpůsobiví, takže budou spíš otevírat asijská bistra nebo například cestovky vozící lidi do Vietnamu,“ myslí si Viet Do Pham.

Že se mladí Vietnamci zcela asimilovali a přijali způsob života Čechů, svědčí i to, že sami sebe nazývají „banáni“. Navrch žlutý, uvnitř bílý. Naznačují tím, že v sobě mají něco z Vietnamce a něco z Čecha.
„Většina z nich ani ve Vietnamu nikdy nebyla a pokud ano, byli tam za cizince. Znám příběhy mladých kluků, co tam jeli za babičkou a pak s pláčem utíkali zpět do Evropy. Prostě oni se už necítí být čistokrevnými Vietnamci,“ potvrzuje vietnamista Ján Ičo.

Vietnamci přitom už dávno nejsou uzavřenou komunitou, kterou veřejné dění nezajímá a která chce zůstat neviditelná. Během covidové pandemie se vietnamské večerky zapojily do projektů Srdce pro IZS nebo Vietnamci pomáhají, kdy poskytovaly zdarma nápoje pro zdravotníky. Vietnamci tehdy ve velkém šili roušky, které zdarma distribuovali potřebným. Tehdy se do akce zapojilo přes 1 200 vietnamských večerek.