COOLna

Během jediného roku rozdá organizace White Light po celém Šluknovském výběžku sto tisíc injekčních stříkaček. V celé oblasti, která se může pyšnit malebnou nedotčenou přírodou a ve které jsou jen tři menší města, kromě Šluknova ještě Varnsdorf a Rumburk, přitom žije dohromady jen 55 tisíc obyvatel. „Jen za měsíc a jen ve Šluknově vyměníme kolem tisícovky stříkaček, ve Varnsdorfu 1200,“ říká Meždejová a ukazuje plastovou nádobu v kufru vozu plnou použitých injekcí. V dalších bednách leží tampony na ošetření vpichů a nové stříkačky.

Kolik lidí je v obou městech a v Rumburku skutečně závislých, si ale obě profesionálky odhadnout netroufnou. „Lidí, kteří s námi komunikují a jsou u nás registrovaní, je mnohem méně než skutečných narkomanů. Ve Varnsdorfu jich máme 40, ale oni si jehly rozdávají mezi sebou,“ popisuje Meždejová. „Tady ze sídliště, kde žijí stovky lidí, jich chodí měnit asi deset, ale uživatelů jsou tu mraky,“ dodává Matulová. Celkem v loňském roce v kontaktním centru v Rumburku registrovali 194 narkomanů, v terénu po celém Šluknovském výběžku dalších 106.

Smutných osudů svých klientů ale dokážou obě ženy popsat řadu. „Hodně rodičům tu hrozí odebrání dětí, od orgánu jejich sociálně-právní ochrany dostávají nůž na krk, že musí se svojí závislostí něco dělat, ale často to nedokážou. Matek, které pervitin užívají, mají potomky a přijdou o ně nebo se jich třeba i samy zřeknou, je řada. Máme teď například klientku, která jich má pět, teď čeká šesté a má žloutenku. Dítě chce navíc dát k adopci, výchovu už nezvládá a chodí se k nám zoufalá radit,“ popisuje Matulová.

Přesnější počet lidí na drogách ve svém rajonu neodhadne ani vedoucí centra White Light v Rumburku Vít Jelínek. „Z čísel rozdaných stříkaček i zkušeností našich lidí je ale zřejmé, že i přes to, že jsme venkovská oblast, jsou drogy jedním z velkých místních problémů. Máme tu navíc blízko Německo, Polsko, takže látky k výrobě pervitinu sem mají snadnou cestu. Počet našich registrovaných uživatelů je ale už několik let stabilní, extrémní výkyvy nezaznamenáváme,“ vysvětluje vystudovaný adiktolog s devatenáctiletou praxí.

Připomíná však specifikum malých měst a vesnic. Narkomani se tu daleko více skrývají než ve větších centrech. „V Ústí jim můžeme měnit stříkačky na náměstí a oni se nebudou stydět, že je někdo uvidí a pozná. Tady musí naše děvčata aktivní uživatele opravdu vyhledávat, navazovat s nimi kontakty a vztah.“

Zejména mladší uživatelé se prý kontaktům s terénními pracovníky vyhýbají. „Bojí se, že je někdo uvidí. Objevit se u nás přede dveřmi, v průchodu, kam je vidět z hlavní ulice, už je stigma. A kromě tří malých měst máme jen vesnice, což ale neznamená, že tam uživatelé nejsou. Bydlím v Šenově, který má dva tisíce obyvatel, a vidím je tam taky, stejně v Lipové. Z Dolní Poustevny sem občas přijede dívka a vymění hned 500 stříkaček,“ vypočítává.

Jednoznačnou hlavní drogou je přitom v oblasti pervitin. „Když nebudu počítat marihuanu, jejíž uživatelé k nám nechodí, tak hlavní a vlastně jediná droga je opravdu pervitin. Nevymizelo ani čichání toluenu a podobných látek, ale 99 procent naší klientely jsou skutečně ‚perníkáři‘. Z toho 60 procent si drogu píchá injekcemi,“ popisuje Jelínek.

Že by „piko“ užívali na Šluknovsku hlavně Romové, ale podle něj rozhodně neplatí. „Je fakt, že sídliště Slunečnice je opravdu nejhorší lokalitou v celém výběžku. Ale i v Rumburku a Varnsdorfu jsou jednotlivé domy, i když ne celá sídliště či ulice, kde lidé žijí na okraji a drog je tam hodně. Pervitin je navíc velmi užívaný i v majoritě. U Romů je více vidět jen proto, že jsou často koncentrovaní na jednom místě,“ vysvětluje Jelínek.
Typickým klientem, který vyhledá pomoc neziskové organizace, je podle něj spíše sociálně slabší člověk z majority nad 30 let, s nízkým vzděláním, často nezaměstnaný či ze squatů.

Přesně do takové šablony zapadá dvojice, která do skromných, ale útulných prostor rumburského kontaktního centra právě dorazila. Šestatřicetiletý Josef Machač z Rumburka si přišel vyměnit stříkačky, dát si kuřecí polévku, kterou pracovnice pobočky uvařily, a také se vysprchovat. Dorazil i se svojí o rok mladší – a také závislou – přítelkyní Barborou Najbrtovou.

„S pervitinem jsem začal ve 14 letech, když nepočítám výkon trestu tak už ho užívám 22 let. Ve vězení to jde taky, ale je to hodně omezené,“ říká Josef. A Barbora přikyvuje. „I já jsem začala ve čtrnácti.“

Oba jsou bez zaměstnání, bez maturity, aktuálně trestně stíhaní. Otevřeně přiznávají, že na pravidelnou denní dávku až jednoho gramu pervitinu si vydělávali a zřejmě dodnes vydělávají krádežemi. „Beru to každý den, někdy i dvakrát. Ale je to těžký, když vylezete z výkonu trestu jako já nedávno a nemáte ani korunu. Tak vám nezbývá než začít zase krást. Dělám něco vlastně každý den. Jezdím do Německa a kradu kola a motorky, mám známé, kteří to ode mě kupují,“ říká bezelstně Machač. Zveřejnění identity mu prý nevadí. „Moje jméno klidně můžete uvést, já už mám stejně zase nástup dalšího 14měsíčního trestu. Jsem čtyři týdny doma a vrátím se zase do vězení.“

Štíhlý muž s řetězy na krku prozrazuje, že dříve vykrádal chalupy, obydlené domy i byty. „Seděl jsem i za mezinárodní obchod se zbraněmi, úvěrový podvod, dělal jsem cokoli, co se naskytlo. Už jsem odseděl 15 let, strávil jsem skoro polovinu života ve vězení,“ svěřuje se. Právě pervitin prý hrál v jeho „profesi“ klíčovou roli.

„Pomáhá mi hodně při krádežích, abych nepřemýšlel nad riziky,“ usmívá se muž zhusta potetovaný na obou pažích i prsou.

Na otázku, zda někdy zvažoval s drogou skončit, za něho odpoví Barbora, bývalá dělnice v německé textilní továrně. „Pepík asi ne, jeho to baví, on je kontejner,“ říká místním slangem. Kontejner je narkoman se skutečně velkou spotřebou. I Barbora prý před časem dostala podmínku za napomáhání ke krádežím. „Udělali jsme spolu blbost,“ přiznává dnes kajícně.

Josef je přitom vyučený elektrikář a obráběč kovů, chlubí se i svářečským kurzem. Do práce prý ale nikdy nenastoupil. „Po vyučení jsem rovnou začal s kariérou lupiče,“ připouští. A na tváři se mu opět objeví úsměv.

Zvážní jen jednou. Při dotazu, zda plánuje celý život krást, užívat pervitin a chodit do vězení. Zda by nebylo přece jen lepší takový kruh rozetnout. „No, už bych měl, už by bylo načase.“ Vzápětí ale skoro posmutněle dodá: „Jenže pro mě už je vězení domov, já venku neumím žít, ale tam ano.“

Klíčovou roli v tom podle něj hraje snadná dostupnost pervitinu. „Základní dávka je za 200 korun. To je pětina gramu, menší dávka než u pokročilých uživatelů,“ přibližuje Matulová. Děti se tak na ni mohou případně složit a rozdělit si ji. „Nebo stačí něco drobného ukradnout. Dealeři ji navíc dají kolikrát i zadarmo s tím, že dítě zaplatí příště. Vyrobí si tak zákazníka nebo kolegu dealera,“ podotýká Jelínek.

„Sama mám dvě děti v pubertě, 14 a 16 let, a je mi z toho, co při práci vidím, úzko. Povídám si s nimi o tom hodně, vyprávím příběhy lidí na drogách, to je asi to nejvíc, co pro ně mohu udělat,“ svěřuje se Matulová.

V Česku bylo v roce 2021 podle zprávy národního protidrogového koordinátora celkem 34,7 tisíce lidí drogově závislých na pervitinu – nejvíce jich je dlouhodobě právě v Ústeckém kraji. Situace se tam sice nehorší, ale přes veškeré preventivní programy ani nelepší a počty závislých zůstávají vysoké.

„Problémy s drogami většinou souvisí se sociálně patologickými jevy v dané lokalitě. Je to bohem zapomenutý kraj, lidé jsou zde více izolováni, proto častěji sahají po drogách,“ popisuje adiktolog a odborný ředitel organizace White Light I Josef Radimecký s tím, že pomoci může celkové zlepšení kvality života v daném regionu.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.