COOLna

Víte, co je zkušenost? To, co získáváme až poté, co jsme to potřebovali.

Tomáš potřeboval zkušenost, že lidem, kteří ho milují a čekají na něj, nemá donekonečna říkat „Nemám na vás čas“. Protože lidé mají své meze. A když jim dlouhodobě nevěnujete čas, učíte je žít bez Vás, potažmo s někým jiným, kdo jim ten čas věnovat začne. Což pro Tomášovu partnerku a děti byl někdo jiný.

„Opravdu jsem neměl čas,“ snažil se i mě přesvědčit Tomáš. Uvnitř ale věděl, že to není pravda. Všichni máme stejně času. Všichni máme 1440 minut denně.

A všichni je můžeme utratit, za co chceme. Ale můžeme je utratit jenom jednou. Každou z těch 1440 minut pouze jednou. Druhou příležitost ten den už nedostaneme.

„Všechno se stihnout nedá,“ namítal Tomáš. A v tom měl pravdu. Jenže všechno se ani stihnout nemusí. Člověku stačí stihnout to, co je pro něj důležité. A také to člověk dělá. To, čemu věnuje svůj čas, už tímto aktem označuje za důležité. Své partnerce a dětem čas nevěnoval. Zní to krutě, ale nebyli pro něj tak důležití jako jiné hodnoty, kterým svůj čas každý den věnoval.

„Čas je ten nejvzácnější poklad, který někomu můžeme dát,“ řekl jsem Tomášovi. „Dáváme mu totiž kus života, který už nikdy nezískáme zpátky. A někdy ani ty lidi ne.“ Což Tomáše zabolelo. A to bylo dobře. Bylo cítit, že mu na partnerce a dětech přece jen záleží. Ale pochopil to až poté, co pro něj přestaly být samozřejmostí, tou samozřejmě doma čekající samozřejmostí…

„Nemám na Tebe čas.“ Tomáš to tolik potřeboval slyšet. Aby poznal, jak snadné je říct „Nemám na Tebe čas“ někomu, kdo jej právě potřebuje, a přitom je tak těžké slyšet „Nemám na Tebe čas“ od někoho, koho právě potřebuje on sám. Ba jaký je rozdíl, když uslyší „Samozřejmě mám na Tebe čas. Vždyť jsi můj důležitý člověk, moje priorita. S čím Ti mohu pomoci?“

Stereotyp „obdařuje“ člověka slepotou. Je to jako v obrazárně. Pokud neustále stojíme před jednou malbou, oči zmírají nudou, „přestávají vidět“. Potřebují impulz, změnu. Někdy jsme natolik ponořeni do detailu (i v práci), že ztrácíme přehled o celku. Tak jako v obrazárně je dobré alespoň poodstoupit. Z větší vzdálenosti uvidíme věc komplexně a v souvislostech. „Protření očí“ se postará o to, že znovu spatříme důležité věci, někdy úplně nové. Ne proto, že by původně na plátně (v projektu) nebyly vidět, ale proto, že jsme nedali sobě (a očím) odpočinout.