COOLna

Mezi velké hrozby pro životní prostředí patří kromě globálního oteplování také znečištění chemickými látkami, jež ve velkém produkujeme. V čem spočívá jejich hlavní nebezpečí?
V tom, že jsou nenápadné. Znečištění planety působí jednak na planetu jako takovou, čímž přispívá ke globálním změnám, jednak ovšem má také zásadní vliv přímo na člověka, což je věc, kterou si často neuvědomujeme.

Dennodenně jsme vystaveni chemickým koktejlům, a to jenom proto, že máme rádi nové a užitečné materiály, jednoduché hygienické prostředky nebo superfunkční zubní pasty a kosmetiku. V domácnosti používáme teflonové pánve, díky zhášečům hoření jen tak nevyhoříme, ale platíme za to daň, protože jsme všem těmto látkám, jež nás ovlivňují, vystaveni.

Máme tedy nějakou představu o tom, kolik je v životním prostředí chemických látek?
Ne. Ze sta tisíc chemikálií se totiž vytvoří dalších několik set tisíc, u nichž občas umíme předpovídat, jak se budou v přírodě měnit vlivem UV záření nebo činností bakterií, ale většinou o nich nevíme nic.

Jak se vlastně z organické látky stane znečišťující látka neboli polutant? Jednoduše. Polutantem se stane látka, jež se vyrábí ve velkém množství, vykazuje nějakou formu toxicity, hromadí se v organismech a špatně se v přírodě rozkládá. To jsou základní pravidla, na která bychom si měli dávat pozor. Když si totiž ročně vyrobíme několik tisíc tun jedné látky, byť jen lehce toxické, zato se obtížně rozkládající, stane se nám z ní polutant znečišťující životní prostředí. Ten pak začneme sledovat a za několik (někdy až desítek) let se nám dostane do legislativy. Jeho výroba se začne omezovat a my si jej pak nahradíme něčím jiným.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Přesně tohle se děje například s bromovanými zhášeči hoření (látky běžně přidávané do různých materiálů, protože zpomalují hoření, a tím předcházejí požárům.). Když se zjistilo, že konkrétně bromované bifenyly jsou nebezpečné, protože se kumulují v živých soustavách a jejich koncentrace v těle je posléze toxická, byly zakázány.

V ten okamžik se tedy mezi dvě benzenová jádra vložil kyslík a vyráběly se takto bromované difenylétery, které se zvesela používaly dál. Dnes už je několik skupin z těchto difenyléterů také zakázaných, neboť se kupodivu za pár let ukázalo, že jsou také nebezpečné. Takže se vyrábějí další a další, které už nemají tak pravidelné struktury, jsou trochu odlišné, ovšem pořád je to ten samý příběh.

Kde všude tyto zhášeče hoření najdeme?
Zrovna bromovaným zhášečům hoření jsme vystaveni úplně všichni a všude. Máme jich plnou domácnost. Jsou v kobercích, čalouněních, plastech, izolaci kabelů nebo elektronice.Takové matrace, na nichž spíme, jsou jimi vyloženě napumpované, a to proto, že je jen tak nezapálíme, a tudíž neuhoříme. Zajímavé ale je, že se to nelíbí ani hasičům, kteří potvrzují, že při požárech nikdy nebylo tolik uhořelých, jako je dnes udušených. Věci, v nichž jsou zhášeče, totiž sice nehoří, zato však neskutečně doutnají.

Jak je možné, že se v nás chemikálie z bromovaných zhášečů hoření usazují?
Nejsou těkavé, takže nemají možnost se vypařovat a člověk je nevdechne… Je pravda, že tyto látky nikdy těkat neměly, bohužel se ale ukazuje, že je snadno najdeme v prachu v domácnostech, protože ve finále těká všechno. Materiály se vlivem opotřebení také odírají a rovněž tak vznikají prachové částice, které dýcháme, a chemikálie se v nás usazují.

A co nám konkrétně tyto bromované zhášeče hoření způsobují?
Obecně se u nich předpokládá – a u některých se to už dokonce ví –, že jsou to takzvané endokrinní disruptory, jež narušují hormonální systém. (Jde o rozmanité chemické látky, které jsou svou molekulou podobné našim přirozeným hormonům a zasahují do hormonálního řízení našeho organismu. Většina endokrinních disruptorů má estrogenní povahu, tedy i u mužů účinkují jako ženské hormony. ) Působí zejména na systém štítné žlázy, která je velmi významná při vývoji dětí. Existují epidemiologické studie, jež ukazují, že když jsou těmto látkám vystaveny děti, mají o několik bodů nižší IQ.

O kolik?
Ukazuje se, že zhruba o dva body, což vypadá jako nic, ale je to docela významné.

Co všechno patří mezi endokrinní disruptory?
Obrovská skupina látek. Nedávno jsem četl, že je jich známých asi osm set. Některé jsou významné více, jiné méně, ovšem vyloženě nebezpečné jsou ty, které narušují rozmnožování a vývoj. Bohužel se to nedá prokázat na lidech. Nemůžeme přece udělat studii, v níž bychom děti nebo manželské páry záměrně vystavovali obrovským koncentracím endokrinních disruptorů, abychom si na ně pak ukázali a řekli: „Aha, vy nemůžete mít děti, vidíte, je to tím.“

Případné problémy s reprodukcí mají tedy na svědomí chemické znečišťující látky?
Je pravděpodobné, že se na tom významně podílejí.

Jsou tyto toxické látky v přírodě nějakým způsobem rozložitelné?
Existují určitá základní pravidla, která ukazují, zdali se bude látka rozkládat, či nikoliv. Ovšem příliš se to neřeší, a to i přesto, že jsme v Evropské unii chráněni registrem chemických látek REACH. Pokud se tedy látka v EU vyrábí nebo se do ní dováží ve větším množství, než je jedna tuna ročně, musí projít registrací. Při ní se testuje několik forem toxicity, což je ale naprosto nedostatečné. Hormonální efekty tam dodnes chybí. Hormonální aktivitu testují jen vědci a na základě jejich dat se pak látky eventuálně sledují.

Díky tomu jsme například omezili ftaláty (jsou součástí PVC jako změkčovače, bohužel vlivem vnějšího prostředí či při kontaktu s tuky či rozpouštědly se velice snadno uvolňují do zevního prostředí) a další látky v dětských hračkách a nádobí, ale pořád je to málo. I když je pravda, že REACH alespoň nějakým způsobem chrání evropskou populaci. To, co se děje ve zbytku světa, nikdo netuší a my před tím zavíráme oči.

Zkoumá se také rozložitelnost chemických látek?
Například u pesticidů, které se u nás mohou používat, ano, protože se aplikují přímo v přírodě. Avšak u řady látek,u nichž se nepředpokládá, že přijdou do volné přírody, se to vůbec neřeší.

A u čeho se to nepředpokládá?
U výrobků, které by měly skončit někde zlikvidované jako odpad. Již zmiňované bromované zhášeče hoření jsou obrovskou skupinou různých chemických struktur, které v sobě vždycky mají bromy vázané na uhlík, a ty se jen velmi obtížně rozkládají. Fluorované uhlovodíky se nerozkládají dokonce vůbec. Předpokládá se ale, že se nějak zlikvidují – ovšem to už jsme spíše u pravidel odpadového hospodářství. Vezměte si, co se u nás považuje za zlikvidované – zatím i to, co skončí na skládce, takže to vlastně nijak zlikvidované není.

Mohou nám s rozkladem znečišťujících látek pomoct mikroorganismy? Mikroorganismy, tedy hlavně bakterie a houby, hrají zřejmě zcela zásadní úlohu při rozkládání organických polutantů v přírodě, čímž nás mohou do určité míry chránit. Zejména bakterie jsou dost geneticky přizpůsobivé a lze u nich najít nové geny pro rozkládání látek, které se před časem v přírodě nevyskytovaly, protože se začaly vyrábět teprve před několika desítkami let. Právě toho se využívá i při cílených dekontaminacích, ale samozřejmě to funguje jen na některé látky a za určitých podmínek.

S jakými chemickými látkami nám umějí pomoct bakterie?
Takzvané bioremediační metody, kdy se k rozkladu chemických látek používají hlavně mikroorganismy, velmi dobře fungují na většinu ropných produktů. Užívají se ale i na řadu pesticidů či chlorovaných rozpouštědel. Obvykle jsou mnohem levnější než fyzikálně-chemické alternativy, zároveň jsou ale méně spolehlivé. Některé látky by se měly rozložit během pár dní, jiné za desítky let, a některé bohužel nikdy.

Může se bromovaným zhášečům člověk nějak vyhnout?
Těm vůbec nemáte šanci uniknout. Stejně intenzivně jsme ovšem vystaveni i dalším nebezpečným látkám. Obecně se totiž špatně rozkládá to, co je přírodě nepřirozené. Například látky, které na sobě mají halogeny, tedy fluor, chlor a brom. Vazba uhlíku a halogenu totiž vzniká v přírodě jen výjimečně. Jakmile se chemie 19. a 20. století naučila halogenovat, planeta se těmito látkami přímo zaplavila.

A není divu, protože mají fantastické vlastnosti. Všichni je máme rádi a ve velkém je používáme. Jenomže tím vyrábíme látky, jež jsou přírodě nepřirozené. Ukázalo se, že se řada z nich rozkládá velice dlouho nebo jen za optimálních podmínek, případně vůbec.

O jaké látky s fluorem, chlorem a bromem jde?
O bromovaných látkách už jsme mluvili, to jsou zhášeče hoření. Fluorované látky jsou hlavně ty, které souvisejí s teflonem a fluorovanými krátkými uhlovodíky, což je obrovská skupina. A o těch chlorovaných ani nemluvím. Všichni třeba známe podlahovou krytinu často označovanou nesprávně jako linoleum, což je většinou klasické PVC, v němž je navázán chlor na uhlík.

A co nám halogeny vázané na uhlík způsobují zdravotně?
Například zmíněné PVC není biologicky dostupné, takže do nás nemůže vlézt. V PVC jsou nebezpečná spíše aditiva (látky, jež se přidávají do jiných látek či směsí s cílem vylepšit jejich vlastnosti). Pokud je ale látka obsahující halogen dostatečně malá, může nám narušit hormonální dráhu štítné žlázy. Jodované látky – a jod je čtvrtý halogen – se totiž přirozeně vyskytují v hormonech štítné žlázy. Látky, které v sobě mají chlor, fluor nebo brom, mohou hormony štítné žlázy nějakým způsobem buďto vytěsňovat, snižovat jejich funkci, nebo zabraňovat správnému šíření po těle apod.

Perfluorované uhlovodíky (perfluorované a polyfluorované látky jsou používány např. pro odpuzení vody a mastnoty z papírových obalů potravin, outdoorového oblečení, ale například i koberců; známy jsou především díky použití v teflonu a goretexu, dále je nalezneme jako přísady do hasicích pěn) jsou vysloveně jedovaté a způsobují celou řadu zdravotních problémů. Tyto látky jsou například toxické pro játra. Jsou to endokrinní disruptory a narušují metabolismus tuků.

Je to jeden z důvodů, proč je v čekárnách endokrinologů plno (endokrinologie je odvětví medicíny zabývající se diagnózou a léčbou hormonálních poruch)?
Já to samozřejmě nemůžu říct jistě, ale myslím si, že ano. Nárůst civilizačních chorob a takzvaných behaviorální (týkajících se chování) vad, jako je ADHD a podobně, nám asi chleba nezpůsobil… Spíš to bude z těchto chemických koktejlů, jimž se neustále vystavujeme. Jedna z největších epidemiologických studií byla před dvaceti lety provedena v Západní Virginii ve Spojených státech, poté, co tam propukl skandál s firmou DuPont, jež ukládala toxický odpad obsahující perfluorované uhlovodíky na bývalou farmu, kterou pro tyto účely koupila.

Tyto látky kontaminovaly pitnou vodu, a když byla provedena studie na 70 tisících obyvatelích, zjistilo se, že jim kontaminovaná voda způsobila několik forem rakoviny, poruchy štítné žlázy, ulcerózní kolitidu (autoimunitní zánět trávicí trubice) a vysoký cholesterol. Dnes už se například ví, že tyto látky u myší mohou způsobit narušení vývoje orgánu nebo poruchu jeho funkce během embryonálního či fetálního (mezi obdobím od embrya do narození) vývoje, a tudíž deformují potomky.

Kolik těchto nebezpečných látek s halogeny je?
V případě fluorovaných uhlovodíků je to skoro pět tisíc, a zakázané jsou jen dvě. Mají totiž vynikající vlastnosti a jsou technologicky výhodné. Ještě donedávna se tyto látky dávaly i do obalů na pizzu nebo do pečicích papírů, proto se ten papír taky nikdy nepromastil.

Kde všude se tyto látky vyskytují?
Většina nově se objevujících polutantů, o kterých mluvím, není moc těkavá, ale všechny látky trochu těkají nebo se nám s výrobkem odírají nebo jsou alespoň částečně rozpustné ve vodě, a tím pádem se uvolňují do prostředí. Takže je dýcháme, jíme nebo pijeme. Stejně tak do těl dostáváme i fluorované impregnace, které máme na bundách.

Impregnováno je i čalounění. Většinou se dočtete, že teflonem. Teflon je polymer, ten přímo nevadí, jenomže má v sobě krátké fluorované řetězce, jež jsou také nezničitelné. V anglicky mluvících zemích se jim říká forever chemicals (věčné chemikálie), protože se už dvacet let ví, že u těchto fluorovaných alkanů neexistuje žádný přirozený mechanismus je jich rozkladu a že jsou nebezpečné.I přesto si je už od roku 1950 vyrábíme. Jsou tedy všude. V půdě, najdete je v každé vodě, v každém oceánu, v tuku tuleňů na Antarktidě i v krvi každého člověka.

Je možné, že jednou bude znečišťujících látek tolik, že to vývoj a zdraví člověka výrazně ovlivní?
Naše neustále se snižující schopnost se rozmnožovat zcela jasně ukazuje, že něco není v pořádku. A my na to umíme pouze koukat zvenku a pozorovat změny.

Sleduje se, jak moc se množství chemických látek v životním prostředí zvyšuje?
Systematický celoplanetární screening neexistuje. Víme ale, že jejich množství roste, že se šíří, a na planetě nenajdete jediné místo, kde by nebyly perfluorované látky, byť v nízkých koncentracích. Evropský úřad pro bezpečnost potravin EFSA v roce 2020 snížil doporučený týdenní příjem těchto látek na koncentrace, jež jsou blízko analytickým možnostem, i když už je dnes měřit umíme. Jsou extrémně nízké.To jasně ukazuje, jak jsou tyto látky nebezpečné. Ostatní polutanty se totiž – snad kromě dioxinů – analyzují při mnohem vyšších koncentracích. Tyto jsou ale natolik toxické, že se musejí sledovat mnohem obezřetněji.

A my jsme tedy vystaveni jaké úrovni?
V českých vodách jsou jednotky až nižší desítky nanogramů, takže to zhruba odpovídá hranicím EFSA. Kolik jich ale do sebe dostaneme prostřednictvím chleba, masa nebo vařením na teflonových pánvích, už nevíme. Nedávno jsme publikovali, že do sebe toto množství vpravíme, když sníme jen pár gramů ryby z Vltavy. (Výzkum, který se zaměřil na ryby ve Vltavě a v části Labe, ukázal, že škodlivé perfluorované látky jsou v tkáních ryb od desítek po stovky nanogramů na gram suché svaloviny. To znamená, že konzumace jednoho gramu ryby vyjde zhruba nastejno, jako by člověk přijal perfluorované látky z jednoho až deseti litrů vody, jež je jejich obsahem na hranici limitu.)

Česká populace je prý jedna z nejkontaminovanějších polychlorovanými bifenyly na světě (měřeno koncentrací této látky v mateřském mléku). Čím to je? (Polychlorované bifenyly jsou skupinou chemických látek vyrobených člověkem z atomů uhlíku, vodíku a chloru. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny a Agentura pro ochranu životního prostředí je klasifikují jako pravděpodobný lidský karcinogen.)
V 90. letech patřila česká populace z tohoto hlediska ke špičce na světě. Naštěstí se u nás polychlorované bifenyly v roce 1984 zakázaly , a tudíž se jejich koncentrace v mateřském mléce snižuje. (Polychlorované bifenyly mají silnou tendenci kumulovat se v tucích, proto se dobře detekují v mléce.) Nutno ovšem podotknout, že na západ od nás se zakázaly o 10 let dříve a na východ od nás mnohem později.Bývalé Československo patřilo historicky mezi chemické velmoci a kontaminace těmito látkami byla jedním z důsledků nedodržování zásad ochrany prostředí.

Jejich dobrým rozkladačem je prý hlíva ústřičná. Používáme ji k čištění životního prostředí v praxi?
Hlíva ústřičná patří do skupiny hub, které se v praxi pro dekontaminační účely používají, a pro rozklad těchto látek je to zřejmě nejúčinnější organismus, jaký známe. V praxi se však tyto houby používají spíše na snadněji rozložitelné polutanty.

Znamená to tedy, že jsou různá místa na světě kontaminovaná různými chemikáliemi?
Zcela určitě. Perfluorované látky se například používají při výrobě čipů a zatím za ně nemáme náhradu. Například v hasicích pěnách už by být nemusely, ovšem jsou tam. A světe, div se, lokality okolo letišť, v nichž se často trénuje hašení hořících letadel, jsou jimi masivně kontaminované. V industriální zóně nebo ve městě jste vystaveni úplně jiným škodlivým látkám, než když žijete na venkově. Ovšem pozor, rozhodně to neznamená, že je venkov vždycky zdravější. Používání pesticidů, a tedy hlavně manipulace s nimi, může způsobovat různé typy rakoviny.

Čímž se dostáváme k dalším nebezpečným znečišťujícím látkám a těmi jsou pesticidy…
Glyfosát patří mezi nejprodukovanější pesticidy na světě. Všichni známe Roundup. Řada toxikologických studií prokázala jeho nebezpečnost, přesto se i u nás stále používá. (Postřik proti plevelu zatím přežil pokusy o stažení z významných trhů. Jeho výrobce, německá společnost Bayer, však neuspěl s odvoláním proti americkému rozsudku, podle něhož chemikálie způsobila několika zákazníkům rakovinu. )

Česko nejdříve plánovalo glyfosát zakázat, nakonec rozhodlo jen o jeho omezení, aktuálně se nesmí aplikovat před sklizní na obiloviny a řepku. Drobní zahrádkáři jej stále mohou používat, jak chtějí.) A ve světě dokonce ještě pořád slouží k tomu, aby dozrálo obilí. Na konci se postříká glyfosátem, a je hotovo. Představa byla, že by tato látka vyšším živočichům neměla nijak škodit, ale jedná se o organofosfát, který má v principu podobnou strukturu jako řada chemických bojových látek. Přestože byla prokázána řada jeho negativních efektů, používá se zvesela dál. Vede se o tom velká diskuse, ale protože to zlevňuje zemědělství, nic s tím neděláme.

Může nadužívání pesticidů souviset s obrovským nárůstem celiakie a intolerance lepku?
Jako vědec bych to neměl říkat, ale myslím si, že obecně mikropolutanty včetně pesticidů se na tom podílet mohou. Tyto zdravotní problémy patří do skupiny civilizačních, autoimunitních chorob, jež jsou v plném rozkvětu. A to se nebavíme pouze o celiakii, ale i o roztroušené skleróze a dalších chorobách, kdy tělo žere samo sebe. Tyto nemoci by se daly dát do souvislosti s tím, že jsme, mnohem víc než dříve, vystaveni cizorodým látkám a neznáme jejich účinek.

Jak moc musí být látka nebezpečná, aby se dostala na seznam zakázaných látek?
Látka se zakáže pouze v případě, pokud je na tom domluva, a to je často ten hlavní problém. Třeba nemůžeme nastavit limity na pitnou vodu tak, abychom ji měli úplně super bezvadnou. To bychom žádnou pitnou vodu neměli. Zemědělci, kteří si zvykli na orbu, při níž využívají řadu chemikálií, také nemohou přejít k tradičnímu způsobu zemědělství ze dne na den, protože lidem prostě nevysvětlíte, proč by najednou měli kupovat rohlík za více než pár korun.

Mají lidé jako jedinci nějakou možnost s tím něco udělat?
Ano, každý by měl začít u sebe, to je to nejmenší, co pro to můžeme udělat. Zkoumat složení výrobků a ty, které jsou toxické, nekupovat. Informací je o tom dost. A výrobci na to reagují. Když Arnika (česká nezisková organizace věnující se životnímu prostředí) před několika lety analyzovala pečicí papíry, ke změně došlo a nebezpečné látky z nich téměř zmizely. Krásným příkladem je i triclosan, antimikrobiální látka, která je potenciálně nebezpečným polutantem.

Má na sobě tři chlory, dvě benzenová jádra a uprostřed etherový kyslík, což je sloučenina, která se špatně rozkládá a je prokázaným endokrinním disruptorem. Ještě před několika lety se dávala do zubních past, protože ale výrobci sledují vědeckou literaturu, už se nepoužívá. Tato látka stále není zcela zakázaná, a přitom je obtížně odbouratelná a kumulativní, takže když vám vstoupí do těla, těžce se vylučuje.

A co triclosan nahradilo?
Něco podobného. Jedná se o jiné kombinace, jež jsou větší a zřejmě už ne tolik škodlivé.

Takže jsou výrobci před vámi neustále napřed?
Trochu ano, ovšem smutná pravda je, že to na sto tisících chemikáliích nejsme schopni sledovat.

Co všechno patří mezi zakázané znečišťující látky, jež už se používat nesmějí?
Legislativy jednotlivých států se liší. Nás kromě zmíněného registru REACH chrání ještě takzvaná Stockholmská konvence, v níž jsou vyjmenované látky, které jednotliví signatáři nesmějí vyrábět ani používat. Zajímavé je, že většinu těchto látek tvoří chlorované pesticidy, které se u nás v minulosti používaly. Rovněž tam patří látky jako polychlorované bifenyly, polychlorované dioxinyaztěch novějších již zmiňované polybromované zhášeče hoření. Tento seznam se tedy neustále rozšiřuje, ale doba, za kterou se na něj látka dostane, je obvykle dlouhá.

A není přece jen díky vědeckým poznatkům naše životní prostředí čistější než třeba v 80. letech minulého století?
Řekl bych, že je to jen jinak. Tenkrát jsme měli lokální problémy s toxickými látkami, které jsme si vyrobili ve velkém, a při nějaké havárii nebo nesprávným zacházením s odpadem došlo k jejich úniku jen v tom daném místě. Následně se ale začaly šířit potravním řetězcem, tedy v organismech.

Dnes jsme daleko více vystaveni skrytému nebezpečí ve vodě rozpustných naředěných polutantů, jimž se kvůli tomu říká mikropolutanty. To proto, že se sice vyskytují v malých koncentracích, ale je jich obrovské množství a jsme jim vystaveni neustále. Všude. Musíme si to konečně přiznat. Svou činností jsme na misku vah přidali malé závaží, avšak na váhu, která byla v rovnováze. A jednou nás to doběhne.

Tomáš Cajthaml, ředitel Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.