COOLna

Světová produkce sóji od šedesátých let dvacátého století narostla třináctkrát. Čím si sója zasloužila takovou pozornost? Je to zejména tím, že se stala oblíbeným zdrojem krmiva pro hospodářská zvířata. Celých 77 procent světové produkce sóji se používá na zkrmení zvířaty (včetně ryb a dojných krav, které potřebují přísun kvalitních bílkovin – sojové šroty obsahují 40 až 45 procent bílkovin). Pouze 19,2 procenta její produkce se promění v potraviny určené pro lidi, 3,8 procenta je použito zejména na výrobu biodieselu. Největší podíl krmiva ze sóji spotřebuje drůbež, potom prasata a až za nimi skot (krávy). Největšími světovými producenty sóji jsou Brazílie, USA a Argentina, dohromady jsou zodpovědní za osmdesát procent světové produkce sóji.

Evropská unie je největší světový importér sójového šrotu a druhý největší importér syrových sójových bobů. Jednoznačně nejvýznamnějším evropským dovozcem sóji z Brazílie je Nizozemí, které je zároveň čtvrtým největším dovozcem sóji na světě.

Právě v Evropské unii vzniká hned po osivu druhá základní složka pěstování sóji – agrochemikálie, tedy pesticidy. A tři evropské společnosti (německé BASF a Bayer, švýcarská Syngenta) mají 54procentní podíl na světovém trhu s agrochemií. V roce 2018 Brazílie použila více než šedesát tisíc tun pesticidů, které sice byly vyrobeny v Evropě nebo evropskými firmami v Jižní Americe, ale v samotné Evropě je jejich používání zakázáno. V roce 2019, prvním roce prezidentství Jaira Bolsonara, Brazílie navíc navýšila dovoz pesticidů o šestnáct procent na 335 tisíc tun a má jich zaregistrováno více než 2 247 druhů. Tyto pesticidy se ve formě reziduí v potravinách (jedná se zejména o sóju, třtinový cukr, kukuřici, pomerančový džus) vrací zpět do Evropské unie, a tedy i k nám, spotřebitelům. O tomto mechanismu se v akademické sféře mluví jako o „kruhu jedu“. Například v nedávné studii bylo v rámci kontrol bezpečnosti potravin v EU zjištěna přítomnost 74 reziduí v Evropě zakázaných pesticidů, třináct z nich bylo zachyceno v potravinách dovezených z Brazílie.

I v případě, že je některý z pesticidů v Evropě identifikován jako vysoce nebezpečný a evropští zemědělci ho nemohou používat, je možné ho stále legálně prodávat mimo EU. Tento dvojí standard uplatňovaný Evropou způsobuje celou řadu zdravotních a environmentálních problémů. Například zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva Baskut Tuncak po návštěvě Brazílie označil v tiskové zprávě nebezpečné látky a odpady a upozornil, že země je na „strmé cestě regrese“ a směřuje ke „stále toxičtější budoucnosti“. Brazílie je po USA druhý největší importér evropských zakázaných pesticidů. První emisní stopa tak vzniká z výroby, balení a přepravy pesticidů z EU do Brazílie. Tyto pesticidy jsou určeny mimo jiné pro pěstování sóji, u které jsou v Brazílii povoleny až dvakrát vyšší rezidua pesticidů než v Evropě, u fazolí je to až čtyřistakrát více. V roce 2017 bylo v Brazílii povoleno 35 pesticidů, které jsou v EU zakázány, přičemž 52 procent z celkového množství pesticidů používaných v brazilském zemědělství se využívá právě k pěstování sóji.

Mezi deset nejpoužívanějších pesticidů v Brazílii patří glyfosát, 2.4 D, acefát, minerální oleje, chlorpyrifos, rostlinné oleje, atrazin, mancozeb, methomyl, diuron. Jejich účinky jsou různé – od zcela neškodných až po extrémně toxické. Tak například glyfosát v roce 2017 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) klasifikovala jako „pravděpodobně karcinogenní“ u lidí. Ačkoli se pořád vede spor o účinnost glyfosátu na lidské zdraví, stále více studií upozorňuje na buněčné, karcinogenní, reprodukční, kardiovaskulární a zažívací účinky na zdraví ryb a savců. Acefát je spojován s kritickým znečištěním životního prostředí a život ohrožujícími zdravotními problémy v důsledku vysoké toxicity methamidofosu pro necílové organismy. Chlorpyrifos ovlivňuje vývoj růstu a opožděný psychomotorický vývoj u malých dětí. Atrazin je spojován s nepříznivými reprodukčními účinky u obojživelníků a jiných volně žijících živočichů a v současné době je zkoumán jako potenciální endokrinní disruptor a karcinogen pro vodní i lidský život.

V roce 2016 bylo 4 208 případů otravy pesticidy, a to nejen mezi pracovníky v zemědělství, ale také mezi seniory, dětmi a dalšími obyvateli vystavenými extrémně nebezpečným pesticidům. Mezi to je potřeba započítat také řadu sebevražd uskutečněných právě požitím pesticidů. Řada pesticidů setrvává v životním prostředí dlouhou dobu a jsou přítomny také v potravinách. Nejrobustnější výzkum sledoval otravu pesticidy mezi lety 2007–2014. V tomto období bylo brazilskému ministerstvu zdravotnictví hlášeno přes 25 tisíc případů otrav pesticidy, což znamená v průměru 3 125 ročně, tedy osm otrav denně. Je nutné však dodat, že na každý hlášený případ otravy připadá podle odhadů padesát dalších neohlášených. Jedná se tedy pouze o špičku ledovce a během tohoto období došlo ke zhruba 1 250 000 případům otrav pesticidy pro zemědělské účely. Za období 2007 až 2014 bylo hlášeno přes tři sta případů otrav dětí ve věku 0–12 měsíců, tj. průměrně 42 nemluvňat ročně. Skutečný počet tak pravděpodobně přesáhl 17 tisíc.

Zarážející je zejména vysoká míra sebevražd uskutečněných požitím pesticidů. Podle Národního informačního systému otrav (SINITOX) jsou pesticidy třetí nejčastější příčinou otravy v Brazílii, což představuje asi 7–11 procent hlášených případů ročně v letech 2000–2012. V tomto období bylo v brazilském informačním systému o úmrtnosti (SIM) evidováno 10 666 úmrtí po otravě pesticidy, zejména při pokusech o ukončení vlastního života.

Hlavními hrozbami pro biologickou rozmanitost Brazílie jsou fragmentace a ztráta původních biotopů, zavlečení cizích druhů a exotických chorob, nadměrné využívání rostlin a zvířat, využívání hybridů a monokultur v agroprůmyslu a programech obnovy lesů, znečištění a změna klimatu. Ztráta původních biotopů je zdaleka nejvýznamnější příčinou, která ohrožuje původní druhy. Změny ve využívání půdy a změny klimatu jsou a během tohoto století i nadále budou hlavními hnacími silami, které povedou ke ztrátě biologické rozmanitosti a ekosystémových služeb v Brazílii.

Používání herbicidů a geneticky modifikovaných rostlin skýtá nebezpečí vývoje tzv. „superplevelu“, tedy plevelu, který je vůči účinným látkám postřiků odolný. Tento problém byl u glyfosátu poprvé zaznamenán již roku 1996 v Austrálii a například v USA je v posledních letech čím dál častější. Odolné plevele se na monokulturních polích šíří velice rychle a v současné době již postihují miliony hektarů půdy. Zatím farmářům stačí použít vyšší koncentraci či kombinaci pesticidů, do budoucna mohou mít „superplevele“ celospolečenský dopad. Koncentrace na produkci exportní sóji a masa vede ke snižování výměry a kapacit pěstování tradičních plodin. V zemi narůstá hlad a potravinová bezpečnost se zhoršuje.

Se sójou se pojí také problematika geneticky modifikovaných organismů (GMO). V roce 1994 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv schválil první geneticky modifikovaný organismus pro komerční pěstování na amerických farmách. V roce 1995 schválila americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) první geneticky modifikovanou plodinu produkující Bt toxin, přirozeně se vyskytující insekticid vyrobený bakterií Bacillus thuringiensis. V roce 1996 se na trhu objevily sójové boby upravené geneticky tak, aby odolávaly vysoce účinnému herbicidu glyfosátu (prodávaný pod názvem Roundup), který měl likvidovat hmyzí škůdce a plevel. Za dobu používání této patentované technologie se však objevila celá řada problémů. Jeden byl již zmíněn v souvislosti s rizikem vzniku zdravotních problémů. Další problém spočívá ve vytvoření rezistence určitých plevelů na glyfosát a snížení biodiverzity na polích a v jejich okolí. Od zavedení GMO plodin odolných vůči glyfosátu bylo celosvětově identifikováno asi 38 druhů plevelů, které si vyvinuly vůči glyfosátu rezistenci. Výsledkem je, že tyto takzvané superplevele mohou i nadále zamořovat pole a odčerpávat živiny pěstovaným plodinám, což vede zemědělce k používání buďto vyšších dávek glyfosátu nebo jiných dražších a rizikovějších pesticidů.

Změna ve využití půdy způsobená odlesňováním za účelem rozšíření půdy pro pěstování sóji je hlavním přispěvatelem uhlíkové stopy Brazílie a představuje 36 procent celkových emisí této země v letech 2010 až 2015. Celkové emise skleníkových plynů z brazilského vývozu sóji v tomto období se odhadují na 223,46 milionu tun. Největší uhlíkovou stopu má sója, která pochází ze severní brazilské oblasti Matopiba (území tvořené státy Maranhão, Tocantins, Piauí a Bahía) a státu Pará, kde je pěstování sóji přímo spojeno se změnou ve využití půdy. Dovoz sóji z těchto oblastí znamená až šestkrát vyšší emise na jednotku produkce, než je brazilský průměr. Přestože je Čína největší importér sóji z Brazílie, Evropa má o 13,8 procent vyšší emise, a to právě z důvodu využívání sóji z oblastí, kde probíhá těžba lesa za účelem rozšíření pěstování. Navíc 18 až 22 procent sóji a masa importovaného do EU z Brazílie má souvislost s nelegálním odlesňováním. Studie se však shodují na tom, že hlavní důvod odlesňování není ani tak růst plochy, na níž se pěstuje sója, ale rozšiřování pastvin. Takže i navzdory tomu, že se sója v Brazílii pěstuje na území větším než Německo, hlavní důvod zvýšených emisí je vypalování lesů pro brazilské pastviny.

Celosvětově tvoří emise ze zemědělství, lesnictví a změny ve využívání půdy 23 procent antropogenních emisí, přičemž přírodní procesy sekvestrace (pohlcování) oxidu uhličitého jsou ekvivalentní téměř třetině emisí oxidu uhličitého z fosilních paliv a průmyslu. Donedávna se na pohlcování emisí vytvořených lidskou činností podílel mimo jiné Amazonský prales. Vinou odlesňování a degradace půdy a biodiverzity letos došlo k narušení amazonského ekosystému, který produkuje víc oxidu uhličitého (a dalších skleníkových plynů), než kolik je ho schopen pohltit.

Sója, ať už v podobě syrových bobů nebo šrotu, je z patnácti brazilských států, které sóju pěstují, dopravena nákladními automobily, vlaky a lodní dopravou do jednoho z deseti hlavních brazilských přístavů. Největším přístavem v Brazílii – a zároveň druhým největším v Latinské Americe – je Santos ve státě São Paulo. Dohromady s přístavy Rio Grande, Paranaquá, São Luís a São Francisco do Sul tvoří 75 procent brazilského exportu. Plodina následně putuje nákladní lodí do jednoho z největších evropských přístavů, mezi něž patří Rotterdam, Antverpy a Hamburk. Konkrétně cesta z přístavu Santos do Hamburku při rychlosti čtrnácti uzlů trvá šestnácti dní a trasa je dlouhá 5 683 námořních mil, což odpovídá 10 524 kilometrům. Největší loď, která z Brazílie vozí sóju například do Nizozemí, je Pacific South. Dokáže pojmout náklad 103 tisíc tun a vešlo by se do ní 3 400 kamionů. Tolik k efektivitě nákladní dopravy.

Většina z více než dvou stovek lodí, které nyní plují světovými oceány s nákladem sóji, však veze náklad o nosnosti pohybující se mezi 60 až 70 tisíci tunami. Sója navíc při takovém transportu ztrácí na kvalitě a může plesnivět. Po jejím dopravení do některého z evropských přístavů putuje do skladů, zpracoven a nakonec do finální výroby v Česku. Sója tak od sklizně projde i desítkou různých skladišť a destinací, než se dostane na náš talíř nebo do žlabu zvířatům. Například trasa z jednoho z hlavních míst produkce sóji v Sorisso až k nejdůležitějším zpracovatelům olejnin v ČR, firmě Setuza, která sídlí v Ústí nad Labem, vyjde zhruba na 13 000 kilometrů. Hlavní aktéři, kteří dováží sójové pokrutiny, jsou právě velcí výrobci krmných směsí, k nimž patří například i Agrofert. Více než čtyři desítky krmivářských firem sdružuje Spolek pro komodity a krmiva, založený již v roce 1991.

Odlesňování, ničení ekosystémů a lidských životů, emise z pěstování sóji a chovu skotu mají společného jmenovatele – je jím poptávka po mase a mléčných výrobcích. Snížení nebo úplné zastavení konzumace masa a mléčných produktů pocházejících ze zvířat, které jsou krmeny sójou problematického původu, může být součástí řešení.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.